Co s radní Lipovskou?

Celý příběh začal v lednu 2020, konkrétně v průběhu 121. plenárního zasedání ČBK. Hana Lipovská se tehdy zajímala, koho biskupové nominují do Rady ČT. Uzávěrka nominací byla v pondělí 20. ledna v 16 hodin, tedy v den, kdy zároveň začalo zmíněné plenární zasedání. Že biskupové nikoho připraveného k nominaci neměli, asi nepřekvapí, stejně jako že se nakonec shodli, že bude lepší nominovat „někoho“, než „nikoho“. Tím ale také role ČBK v celém procesu volby do Rady ČT de iure skončila. Radní je totiž ze zákona povinen bez ohledu na spolek, který jej nominoval, zachovávat „nezávislost a nestrannost“.

Hana Lipovská vždy vystupovala jako nekompromisní zastánce volného trhu a ekonomického liberalismu. Ideově spolupracovala mimo jiné i s Institutem Václava Klause. Tyto skutečnosti pochopitelně vzbudily u jisté části společnosti odpor. Není třeba se tu více zabývat pamflety České křesťanské akademie (kdy si jeho autoři ani nedali práci se zjištěním jména nominantky ČBK), ani dopisem 19 senátorů, protože už samotné meritum těchto textů je nesmyslné. Zákon akt stažení nominace nezná, nehledě na to, že biskupové si za svou nominací stáli a potvrdili ji.

Co vlastně na Haně Lipovské tak vadí? V jednom rozhovoru pro Parlamentní listy vyjádřila pochybnosti o smysluplnosti existence veřejnoprávních médií. Inu, z pohledu liberální ekonomky je tato otázka naprosto legitimní a jinou odpověď bych od ní ani nečekal, i když si nemyslím, že by trh dokázal roli veřejnoprávních médií nahradit zcela. ČT není jen o kritizované publicistice a zpravodajství, ale také o národní kulturní tvorbě, na kterou se na trhu mnohdy vydělává ztěžka. Stejně tak není třeba vidět nic závadného na skutečnosti, že člověk s podobnými názory na veřejnoprávní média kandiduje do Rady ČT. Naopak, v radě by měli být i jedinci, schopni vystupovat jako Advocatus diaboli a pokládat nepříjemné otázky dotýkající se samotné podstaty existence ČT. Paradoxně tak pro veřejnoprávní službu mohou udělat více, než rota nekritických televizních teoretiků.

Jiné kafe jsou úvahy Hany Lipovské o Evropské unii. V tomto případě je třeba striktně rozlišovat termíny „evropská integrace“ a „Evropská unie“. Evropská integrace je úsilí, které můžeme s trochou fantazie stopovat k poselství českého krále Jiřího z Poděbrad, či klidně i dále do minulosti; novodobě pak k přednášce Winstona Churchilla na curyšské univerzitě v roce 1946, který jako první v rozjitřené poválečné době vyslovil myšlenku, že budoucnost Evropy zavisí na francouzsko–německém usmíření. Obecným smyslem evropské integrace z tohoto pohledu je zajištění míru a prosperity prostřednictvím spolupráce mezi evropskými národy. Proti tomu myslím nic nenamítá ani Hana Lipovská. Současná Evropská unie však není nic jiného, než konkrétním projevem supranacionálního konceptu integrace, tedy postupné federalizace Evropy do jakési „jednoty v rozmanitosti“, oproti paradigmatu dobrovolné spolupráce evropských národů na mezivládní úrovni. Pařížské smlouvy a navazující dokumenty pak daly těmto úvahám konkrétní rámec, spolu s takovými absurditami, jako je hlasování prostřednictvím tzv. kvalifikované většiny. V překladu a zjednodušeně řečeno to znamená, že jedny státy hlasují o druhých a přehlasovaný stát se musí podřídit. Pro evropské socialisty je tento princip dokonalým způsobem, jak svůj utopický vehikl neustále tlačit vpřed, protože platí, že „zpátky ni už krok“.

Pokud tedy Hana Lipovská hovoří o tom, že se vstupem do EU k nám přijela i ideologie, popisuje jen tvrdými výrazovými prostředky obyčejnou pravdu. Ano, u zrodu prvotních evropských institucí byli křesťanští demokraté a lidovci (Schuman, Adenauer, De Gasperi), ale také kovaní levičáci jako Altiero Spinelli, Coudenhove–Kalergi, Paul Henri Spaak, Sicco Mansholt, a takhle by se dalo pokračovat. Čím více půjdeme do současnosti, tím více jich nalezneme, komisi José Manuela Barrosy či postavy některých europoslanců typu Cohn-Bendita snad netřeba více představovat. Ideologie marxismu je prostě pevně vkořeněna do konstrukce evropského společenství a členské státy jsou nuceny této ideologii stále více ustupovat. Na člověka se pak v současné EU příliš nemyslí, a dlužno dodat, že se moc nemyslelo ani v době, kdy byly první projekty evropské integrace v 50. letech odstartovány – to se může přesvědčit každý snadno, stačí si jen dohledat příslušné zakládající smlouvy a srovnat si úvodní slova těchto dokumentů s ústavou Spojených států amerických. Kontrast výčtu ušlechtilých pohnutek evropských státníků a „vysokých smluvních stran“ se skromným konstatováním „We the people of the United States...“ snad nemůže být výmluvnější. Přes výše zmíněné se však stejně nelze ubránit myšlence, co by „otcové zakladatelé“ řekli, kdyby viděli současné genderové, kvótové, klimatické a jiné běsnění svých následovníků. Podle mého názoru by příliš odvázáni nebyli.

Jak už ale bylo řečeno výše, člen mediální rady je ze zákona povinen zachovávat „nezávislost a nestrannost“. Hana Lipovská v Radě ČT není od toho, aby hájila či prezentovala stanoviska biskupů, ale aby zastupovala veřejnost při kontrole fungování České televize. Směrodatným ukazatelem kvality její práce je její odbornost a pracovitost, tedy v jejím případě nezpochybnitelné vlastnosti. Dovedu si ještě představit, že by Hana Lipovská někde pronesla a hájila nějaký věroučný blud. V takovém případě bych považoval přímo za povinnost biskupů, aby se ohradili a distancovali. Nicméně víra ve federalistický směr Evropské unie pod taktovkou progresivní levice mezi katolická dogmata skutečně nepatří. Podobné mi přijde i pohoršování nad tím, že se katolička Lipovská snad mohla otřít o osobu Roberta Schumana, který se nachází v procesu blahořečení. Copak tu ale není právě institut tzv. ďáblova advokáta, který má v procesu beatifikace přímo v popisu práce blahořečenou osobu zpochybňovat, relativizovat její zásluhy a celkově pokládat nepříjemné otázky? Pokud je mi známo, pochybnosti může při tomto procesu vznášet v podstatě kdokoliv, katolická morálka tím nijak neutrpí. Proč by tedy nemohla Hana Lipovská?

Rozumím tomu, že biskupové se v osobě Hany Lipovské setkali s někým, kdo se vymyká jejich běžné zkušenosti. Že byli okolním prostředím vtaženi do politických hrátek, které hrát nechtějí. Prohlášení předsedy ČBK k vyjádřením Hany Lipovské k postojům o EU přesto nelze vnímat jinak, než jako zbytečný lapsus, přisvojující si kompetenci, která ČBK z principu nenáleží. Na pozorovatele z vnějšku pak musí tento text působit jako naprostý bizár, ne o moc menší, než pamflet proti Haně Lipavské (sic!) z dílny České křesťanské akademie, diktující biskupům, co mají či nemají dělat.

Josef Nerušil