Jak se formoval polský katolicismus

Pro Měška to bylo politické rozhodnutí. Všímal si, jaké výhody přineslo spojení s Římem jeho českým sousedům. Skutečně se mu podařilo zajistit Polsku bezpečí a určité postavení v křesťanském světě, nicméně obrácení obyvatelstva se během následujících pěti set let velká pozornost nevěnovala a koncem 16. století žmuďský biskup Melchior Giedroyć poznamenal, že ve své diecézi stěží najde „jediného člověka, který ví, jak se pomodlit nebo jak se pokřižovat“.

Katolíci tehdy představovali velmi malý zlomek populace, kterou tvořili také pravoslavní křesťané, protestanti, židé a dokonce i významný počet muslimů, přičemž všichni žili po staletí v souladu.

Snad tedy není překvapivé, jak malý vliv měla na Polsko ve srovnání s jeho sousedy reformace a protireformace. Kalvinismus, luterství a další druhy protestantství do určitých částí Polska pronikly a nějaký zájem vyvolaly, nicméně nedošlo k žádné inkvizici a nikdo nebyl upálen ani nebyl za svou konverzi zbaven úřadu.

Tato neobvykle poklidná situace měla mnoho příčin a jednou z nich bylo, že mnozí polští katolíci, zejména kněží, sice necítili potřebu konvertovat, ale byli odhodláni prosazovat reformu církve, neboť je přitahovala možnost sňatků kněží, užívání národního jazyka v liturgii a přijímání pod obojí. Navíc vládnoucí šlechta moc církve sice nesla nelibě, ale domnívala se, že nepokoje by oslabily jejich vládu a přinesly by větší moc králi. Základním faktorem však byla polská oddanost politické svobodě. Příkladem tu je kardinál Stanislaw Hozjusz, pacifista, který v souvislosti s Marií Tudorovnou varoval: „Nikdy nedopusťme, aby to v Polsku bylo jako v Anglii.“

Předpokládá se, že oproti více než pěti stům protestantů v Anglii jich v Polsku bylo popraveno maximálně dvanáct. Hozjusz s sebou také přivedl první jezuity; otevřeli školy, které ve víře vzdělávaly žáky z nejrůznějšího prostředí. Jeden přední jezuita, Piotr Skarga, doufal, že polská šlechta nebude ke katolictví navrácena „silou či mečem, nýbrž ctnostným příkladem, vyučováním, rozpravou, mírným jednáním a přesvědčováním“. Měli pravdu: katolictví nakonec opravdu převážilo – pozvolna a téměř bez krveprolití.

Během protireformace také došlo k významné události, která jednotlivé Poláky přesvědčila k tomu, aby se vydali směrem ke katolictví. Roku 1655 švédský král Karel X. Gustav zahájil invazi, zvanou Potopa, a rozpoutal tak jednu z řady polsko–švédských válek, které se odehrály mezi roky 1563 a 1721. Švédští protestantští vojáci katolické Polsko brzy zabrali, přičemž znesvěcovali kostely a plundrovali krajinu.

Přiblížili se ke klášteru Jasna Góra ve středověkém městě Čenstochová, poslední zbývající tvrzi a domovu ceněné ikony Černá madona. Převor Augustyn Kordecki s pouhými sedmdesáti řeholníky, hrstkou šlechticů a jejich služebníků a sto šedesáti pěšáky vedl hrdinný odpor proti drtivé převaze, kdy předem žehnal dělům, dělovým koulím, kulkám a sudům střelného prachu. Kordecki uspěl a toto vítězství je považováno za jeden z největších zásahů Panny Marie v dějinách. 8. září 1717 byla Černá madona za účasti sto padesáti tisíc věřících korunována královnou Polska a od tohoto směru se už země neodvrátila.

***

Úloha církve nabrala na důležitosti během dělení Polska, k němuž docházelo během sto dvaceti tří let v 18. a 19. století. Když bylo Polsko různě rozdělováno mezi Rakousko, Rusko a Prusko, stala se církev jedinou organizací, která pokrývala všechny tři oddělené části. Sjednocovala stát, který byl svými utiskovateli vymazán z mapy, uchovávala polský jazyk a kulturu a dodávala lidem naději. V rámci církve mohli lidé mluvit otevřeně a být sami sebou.

Myšlenka odporu proti nespravedlivé moci se poprvé v polských dějinách objevila mezi věřícími a duchovními, kteří začali prosazovat polskou identitu. To se pak stalo příkladem pro budoucí dění. Během 20. století, kdy Polsko za druhé světové války a komunismu čelilo dalším zkouškám, církev a hrdinské činy mnoha duchovních a věřících zachránily Polsko před jistou zkázou.

Velkým hrdinou druhé světové války byl v Polsku kardinál Adam Sapieha. Dodnes je připomínán pro svůj důvtip a statečnost, s jakými přelstil německé úřady: když zakázaly veškeré vyšší vzdělávání, postaral se o to, aby činnost krakovského teologického semináře pokračovala v suterénu arcibiskupského paláce ve Františkánské ulici.

Kardinál Sapieha poskytoval ilegální zázemí a ubytování duchovním, přičemž jedním z nich byl budoucí papež Karol Wojtyla. V jedné příhodě, která ilustruje jeho přímost a rafinovaný důvtip, se k němu na snídani pozval Hans Frank, generální guvernér Polska. Když mu arcibiskup naservíroval černý žitný chléb, zavařeninu z červené řepy a cikorkovou kávu, Franka údajně zarazila skrovnost nabídnutého pokrmu – na nic takového rozhodně nebyl zvyklý. Saphia mu na to řekl: „Nabízím vám, čím se bez možnosti volby stravuje lid okupovaného Polska; jako biskup bych ze všeho nejmíň chtěl uvést své podřízené do problémů tím, že by museli shánět ilegální jídlo.“

Když se 16. října 1978 stal Karol Wojtyla papežem, Polsko bylo v troskách. Od roku 1945 bylo pod komunistickou nadvládou a dosud se nezotavilo z války. I církev trpěla režimem, který pronásledoval kněze a odstraňoval z veřejných míst kříže. Wojtylovo jmenování přineslo polskému lidu hrdost a novou naději i sebedůvěru jako národa. Když navštívil Polsko, jeho mše pod širým nebem navštívily statisíce lidí. To dodalo sílu a elán odborovému hnutí Solidarita, které pak roku 1989 osvobodilo Polsko od komunistické nadvlády.

Při úsilí církve o osvobození Polska od diktatury bylo mnoho kněží zabito. Avšak tehdejší hrdinství jednoho konkrétního mladého kněze, Jerzyho Popieluszka, nebude nikdy zapomenuto. Jeho kázání, která vysílalo Rádio Svobodná Evropa, byla vůči režimu silně kritická a povzbuzovala lid k protestům. Pokusy o jeho umlčení selhaly a nakonec ho roku 1984 zavraždili tři důstojníci státní bezpečnosti, kteří pak byli skutečně usvědčeni, což byl tehdy v Polsku ojedinělý jev. Roku 2010 byl Popieluszko blahořečen jako mučedník.

Olenka Hamilton, Catholic Herald
Přeložila Alena Švecová