Paní a dívky u oltáře

Dívky bývají šikovnější a důslednější. Lépe čtou. Mají nadání na verbální i mimoslovní komunikaci. Rychleji dozrávají v sociálně zdatné osoby, které si umí omotat kolem prstu kohokoliv. V dospělosti se to mění, ženy potřebují rytíře a na spoustu věcí samy nestačí. Řím přišel s tím, že je třeba přepsat Kodex kanonického práva, a to tak, aby byla explicitně dovolena služba lektorátu a akolytátu ženám (které obojí dneska už mnohde vykonávají). Mnozí zajásali: otvírá se cesta k svěcení žen! Kardinál Schönborn upřesňuje, že „Svatý otec vyjasnil, že jde o laické služby, které nejsou nijak spojeny se svátostí kněžského svěcení.“ Pak je ale na místě otázka, co tím Řím fakticky sleduje a proč tento krok právě teď? V době, kdy je spíše nutné učit o nedotknutelné důstojnosti každého člověka, muže či ženy, protože jsou obrazem Boha a žádná „role“ na světě je nemůže umenšit, ale ani jim zaručit, že mohou být tím, čím jednoduše být z podstaty stvoření nemohou. Jsou místa, kde jsou běžně při mši svaté u oltáře slečny. Ale všimněte si – tam, kde dívenky ministrují, mizí kluci. Logické – nechtějí být těmi horšími. Vedle osmileté dívky se stejně starý ministrant cítí úplně k ničemu. Potřeba výsadního mužského (nebo ženského) kolektivu, popřená na jiných úrovních (školou počínaje), se vytratí. U ministrantek to nezůstává, vycestujeme-li například do Německa či do Velké Británie, kněz je v presbytáři vedle dvou, tří zralých aktivních žen, doslova na úrovni podřadného asistenta. Téma úcty k autoritě a v tomto případě tedy k osobě kněze, který je prvním v čele jemu svěřených farníků, by bylo na samostatný text. Na to tady teď není prostor. Ale varování v tom nepřehlédněme. Sv. Terezie z Lisieux na konci svého života napsala, že hluboce touží být knězem, ale také přijala „oběť“ toho, že k tomuto ideálu nikdy nedospěje. „V srdci Církve budu láskou.“ Takto učitelka Církve ukázala, že povolání ženy nemusí být o nic méně vznešené než povolání kněze.

Zdeňka Rybová
šéfredaktorka RC Monitoru