Proroci, kteří předpověděli konec katolického Irska

Například preambule ústavy, jejímž prostřednictvím irský národ uznává nejvyšší autoritu Nejsvětější Trojice, nyní působí zcela nepatřičně, stejně jako články, které vyjadřují katolické sociální učení, nebo ochrana ideálu mateřství, které už bylo dávno svrženo z piedestalu. Prezidentská přísaha se také jeví jako nevhodná pro zemi, která si váží každého vyznání a ve výsledku vlastně žádného.

Kdo však ví? Jakási neurčitá, zbytková zbožnost může Irům zabránit v tom, aby ze své moderní ústavy zcela vyškrtli svou starobylou víru. A v určitém okamžiku by se mohlo stát, že společnost už bude znavena nekonečným počtem referend. Podobně se může irská společnost na nějakou dobu silně přimknout k některé svátosti, ale spíše jako k užitečnému přechodovému rituálu při absenci čehokoli jiného. A také bude stát určitý čas, námahu a bolest, než se církev oddělí od vzdělávacího systému nebo se alespoň dosáhne nějakého méně násilného modu operandi.

Ale fakta zůstávají. Katolické Irsko padlo. Bum!

Jakkoli náhlé a dramatické se jeví události posledních let, pravdou je, že Irsko s ústavou z roku 1937 bylo po celá desetiletí v defenzivě. Odhalení zneužívání nezapůsobila jako výstřel startovací pistole, ale jako urychlovač pochodu sociálních dějin. A to, co se kdysi mohlo jevit jako epochální vítězství irského katolicismu, jako například papežská mše ve Phoenix Parku v roce 1979, se ukázalo jako smrtelné křeče odcházející moci, klamná vítězství katolicismu dosažená na konci dlouhého, sebezničujícího ústupu.

Někteří spisovatelé však pochopili už dávno předtím, co se odehrává. Ještě než skončila 50. léta 20. století, veliký Patrick Kavanagh napsal krátkou satirickou báseň „House Party to Celebrate the Destruction of the Roman Catholic Church in Ireland“. Píše v ní o tom, jak se na jednom z honosnějších předměstí Dublinu sešla skupina lidí u příležitosti vydání knihy napadající katolicismus. Kniha, kterou hosté na večírku oslavují „se záchvaty smíchu“, si získala vřelé, pochlebovačné recenze a zároveň vyvolala nelibost církve, „zlobu umírající obludy“. Hostitel Seamus hledí na autorku s dojetím. „Jansenistické kněžství tohoto národa“ zahynulo její rukou. Ona je „irský Voltaire“, vykoktá.

Zdá se, že Kavanagh intuitivně poznal, že ač to v Irsku v 50. letech navenek nevypadalo, že by se mnohé změnilo, ve skutečnosti špičky společenských tříd určující obecně přijímané názory a sídlící v části hlavního města známé jako Dublin, se nadobro změnily. Ve skutečnosti začalo vyhošťování katolicismu na periferii společnosti a nakonec jeho cesta na samý okraj útesu. V závěrečných verších básně tak Kavanagh činí obrat, odklání svůj reflektor od městské smetánky a posvítí do „vzdálených farností V Corku a Kerry“, kde, jak píše, „staří kněží chodili bez domova na zimním povětří“.

Zdá se, že děj knihy Dopisy irského faráře (1972) je zasazen kamsi poblíž hranice hrabství Cork a Kerry. Keane (1928 – 2002) byl významným rodákem z hrabství Kerry, pocházel z města Listowel. Jeho nejznámějším dílem je pravděpodobně hra The Field (1965), která byla v roce 1990 úspěšně zfilmována s hvězdným obsazením v čele s Richardem Harrisem a Johnem Hurtem.

Dopisy píše otec Martin O’Mora. Náznaky v textu napovídají, že popisované události se odehrávají od poloviny do konce 60. let. Ve světě, který Keane vytváří, je farář jakýmsi hlavním opravářem, kterého lidé volají, aby je zachránil před zlými následky klevet, nevěry, hlouposti, pokrytectví, chlípnosti a nezaměstnanosti. Zve ho také ministerstvo školství, aby se nezhroutil místní školský systém, ačkoli za svou pomoc farář nedostane žádnou odměnu: „Úkolem kněze je řešit tyto problémy,“ píše P. O’Mora. „Nikdo jiný to neudělá.“

Jednou z největších pohrom, které musí krotit, je opilství. Svému synovci Joeovi, jenž se připravuje na kněžství, říká, že pití je báječná věc, pokud se provozuje s mírou, ale „když nasává bezohledný nebo sobecký manžel, způsobuje tím nešťastné manželce trápení. My Irové máme mnoho ctností, ale také spoustu chyb. Kdybych byl požádán, abych uvedl naši největší nectnost, ukázal bych prstem na opilého manžela.“ (John B. Keane byl shodou okolností hospodským a zároveň spisovatelem)

Dopisy irského faráře jsou útlou knížkou plnou vtipů – z nichž některé jsou velmi vydařené – o irských kněžích a vyprávěných kněžími. Prolíná se v ní patos a fraška způsobem typickým pro Keanea (ačkoli jednou či dvakrát mu dochází dech a neodolá lacinějším, grotesknějším posměškům). P. O’Mora, kterého stvořil, je tvrdošíjný, ale zároveň vtipný; vzteklý, ale také šlechetný; vždy připraven vést spor, ale také odpouštět; a je tolerantní vůči pošetilému jednání včetně sexuálních eskapád. V dalším z mnoha dopisů adresovaných synovci studujícímu v semináři píše o studu, který jako mladý kněz pociťoval, když večer načapal „dvojice na námluvách či párečky milenců na pěšinkách a na místech daleko od cesty“. O’Mora je neústupný, když je dotázán na svůj vztah k nejvyšší autoritě papeže a kanonického práva. Jeho úvahy z něj vycházejí jako bručení mísená s tichými náznaky lidskosti a uvědomění si své jedinečnosti. „Vzepřít se papeži znamená zničit význam autority s ctnostmi, které se k ní pojí, jako je myšlenka pokojného soužití, myšlenka pravé a trvalé lásky, výchovy rodiny, vlastně všech ctností.

O’Morova slova jsou ozvěnou známé Odysseovy řeči o řádu z Shakespearovy hry Troilus a Kresida:

Když se zhroutí řád,
po jehož stupních jako po žebříku
stoupáme k nejvyšším metám,
je konec našich snah.
Obce, školy, cechy, obchod se vzdálenými zeměmi a právo dědické,
výsady rodu a věku,
královská koruna, žezlo a pocty –
to všechno stojí na principu řádu.
Zrušte ten řád, jen povolte tu strunu,
a nastolíte nesoulad a svár.
Spoutané vody řek se pyšně nadmou,
z břehu se vylijí a promění
celou pevnou zem
v rozmáčené bahno.
(Překlad: Martin Hilský)

Kněz píše o lidech, kteří zpochybňují autoritu a tradici: „Možná mají i částečně pravdu. A co má být? Všichni máme zčásti pravdu, i když se naše názory liší. Žádná naše myšlenka není totožná více, než jsou totožné naše tváře a těla, ale pokud jsi údem katolické církve, neexistují dvě rozdílné cesty. Ta je první i poslední autoritou. Je univerzální.“

Tato neochvějná oddanost nejvyšší autoritě se projeví, když se P. O’Mora dostane do konfliktu s místním lékařem (který nemá čas zabývat se „diktátorským duchovenstvem“) ohledně budoucnosti dvojčat narozených mladé, neprovdané katoličce. Dvojčata byla předána do péče řeholnicím kvůli obavám z ostudy a z trestu, který by rodina mladé matce uštědřila. O’Mora usuzuje – mylně, jak se později ukáže – , že lékař plánuje domluvit adopci dětí protestantskými manželi. V tom, co následuje, se nachází silný, možná až hrubý prvek frašky, ale Keane mistrovsky zinscenoval O’Morovo naprosté podřízení se autoritě svého biskupa – a ve výsledku svého oponenta.

Nepřátelství mezi knězem a lékařem se však znovu rozhoří v hádce o to, zda dovolit Rosie, chudé ženě s násilnickým manželem, které O’Mora dříve zachránil život, používat antikoncepci. Farářova neústupnost v této věci stojí za zamyšlení. Navzdory tomu, že irští biskupové byli považováni za neúprosné, bylo jejich prohlášení po vydání encykliky Humanae vitae pozoruhodně mírné, aniž by však byť jen o píď ustoupili od samotného jejího učení. Biskupové dávali najevo, že si uvědomují, že ne každá snaha držet se církevního učení bude úspěšná, že ne každý případ bude jasný a prostý a že svátost smíření je tu proto, aby zhojila jakoukoli roztržku mezi věřícím a jeho vírou, k níž došlo v důsledku učení o antikoncepci (které přesto zůstává pravdivé). Nezdá se však, že by P. O’Mora tuto jemnou nuanci v hlasu autority postřehl. Postaví si hlavu a dojde k tragédii.

Kněz ví, že ho jeho skutky budou navždy pronásledovat: „Většina Rosiiných dětí musí do sirotčince. Udělám vše, co je v mých silách, ale ani všichni kněží na světě nenahradí matku.“ Mladý kaplan, kterého má O’Mora rád a váží si ho, se na něj začne dívat úkosem. Přesto má pocit, že nemohl dovolit užívání antikoncepce: „Existuje přirozený zákon a ignorovat jej znamená ignorovat Boha.“ Uvědomuje si, že důsledkem jeho postoje bude „strašlivý kříž, který bude těžké nést, ale nestal jsem se knězem proto, abych činil jen krátkodobě populární rozhodnutí. Soudit mě bude Bůh a já jeho soud přijmu v plnosti.“

Podle Heinricha Bölla (1917–1985), německého prozaika a nositele Nobelovy ceny, který po řadu let trávil se svou rodinou léto v domě na ostrově Acaill, příchod antikoncepce do Irska znamenal pohromu.

Böll to v roce 1954 napsal ve svém Irském deníku. V první kapitole, v níž autor popisuje, jak s manželkou a dětmi cestují na trajektu z Liverpoolu do Irska, převládají autorovy vnitřní úvahy o tom, jak se Irové spoléhají na zavírací špendlíky, a vnější zaslechnuté zábavné a napjaté rozhovory kněze s mladou emigrantkou, která se vracela do Galway navštívit své rodiče. Tato mladá žena nevěří v „pohádkové Irsko“. Pracuje jako servírka a vidí, „kolik žen Kathleen ni Houlihan posílá do Londýna“.

Nevěří ani v Boha, ale když se vrací domů, chodí do kostela, aby neznepokojovala své rodiče. Potom mluví o 36 vnoučatech své babičky: kolik jich zůstalo v Irsku, kolik jich odešlo do ciziny. V tom okamžiku se kněz, který do té doby většinou neřekl více než „mé dítě, mé dítě“, trochu rozpovídá: jsou země, říká tiše, „které vyvážejí hygienu a myšlenky na sebevraždu, jaderné zbraně, kulomety, automobily...“

„Ach, já vím,“ ozve se ten tichý, čistý dívčí hlas, „o tom všem vím: Mám bratra, který je knězem, a dva bratrance. Ti jediní z celé naší rodiny mají auta.“

„Mé dítě...“

„Zkusím teď chvilku spát. Dobrou noc, otče. Dobrou noc.“

A tím ten krátký rozhovor skončil.

Irský deník je živé a impresionistické dílo s rozmarnými, a dokonce fantaskními exkurzemi. Je krátký, a tudíž selektivní, nicméně nepřidává se ani na jednu stranu. Autor si nenasazuje smaragdově zbarvené brýle, ale ani nemá zájem nikoho zesměšňovat.

Klíčem k Irskému deníku se zdá být Böllovo instinktivní přijetí toho, že věci mohou být jiné, když se dostanete až na samý otlučený konec Evropy, za nímž se nachází už jen širé moře. Irsko bylo skutečně místem, kde bylo „možné hrát si na záškoláka Evropy“. Když všechna velká města na kontinentu, a dokonce i Dublin, zahalila noc, nad oceánem na západě stále ještě bylo světlo a možná teprve ožíval oheň ze spalované rašeliny.

Böll také oceňoval velkou a zároveň strašnou pravdu o Irsku 50. let: velká část národa byla doslova někde jinde, v diaspoře roztroušené po anglicky mluvícím světě, a nechávala za sebou propastné trhliny v každé rodině, vesnici a celé společnosti opíjející se zármutkem nad touto ztrátou.

Při tom všem Böll nebyl jenom nestranným pozorovatelem. Vytvořil si hlubokou vazbu k této zemi, kterou v 50. letech objevil. V roce 1967 se však situace změnila a on byl dojatý, když k novému vydání Irského deníku připojoval nový doslov. Zde začínají mohutné změny. Irsko nyní „dohnalo dvě století a přeskočilo dalších pět“; a největší a nejnešťastnější předzvěstí změny byla věc, která začala trýznit P. O’Moru: antikoncepce.

Böll ví, že bude kritizován, uznává oprávněnost tvrzení svých kritiků, ale přesto se neostýchá sdělit svůj názor:

Do Irska si nyní našlo cestu cosi zlověstného, to, co je známo jako Tabletka – a právě to mě zcela ochromuje: vyhlídka, že se v Irsku bude rodit méně dětí, mě děsí. Já vím, mně se to lehko říká a je pro mě snadné přát si, aby se rodily velké počty dětí: Nejsem ani jejich otec ani jejich vláda. A nebudu se s nimi muset loučit, když se mnohé z nich vydají do emigrace. Nikde na světě jsem neviděl tolik milých a tak přirozených dětí; a když teď vím, že Její Veličenstvo Tabletka dokáže to, co se nepodařilo všem Veličenstvům Velké Británie – totiž snížit počty irských dětí –, nepřipadá mi to jako důvod k radosti.

Navzdory svým obavám Böll dospěl k názoru, že víra Irů nakonec přetrvá.

Patrick Kavanagh a John B. Keane, kteří byli lépe naladěni na sílící ozvuky v irské společnosti, jí předvídali jiný osud. Hostinský a dramatik z Kerry a farmář a básník z Monaghanu cítili, že během několika desetiletí se bude přítomnost církve v irských mravech a institucích – jak to v roce 2009 vyjádřil spisovatel Theo Dorgan, rodák z Corku – podobat „dýmu ve vichřici, prachu ve větru“.

Díky Keaneovi si můžeme poslechnout, co říkali a co si mysleli Kavanaghovi „kněží bez domova, kteří chodili v zimním povětří“ (a snad i to, co si mysleli kněží křižující irské moře na trajektech, jako ti, s nimiž se setkal Heinrich Böll). Keaneův P. O’Mora ví, že hra brzy skončí. Vidí pokles účasti na „misích“ (kdy dvojice kněží, obvykle redemptoristů, na týden přicházela kázat do irské farnosti). Slyší, že se opovržení a výsměch, který se ještě v 50. letech omezoval jenom na dublinské salony, jak to ve své satiře zachytil Kavanagh, koncem 60. let šíří do venkovských farností, kdy „každý floutek poflakující se po ulicích“ kritizoval církev za to či ono.

Kdy začal tento úpadek? P. O’Mora předkládá teorii o papeži Janu XXIII., z níž je cítit závan zmatku, rozpaků a zoufalství:

Myslím, že starý Jan věděl, co dělá, když zaujal otevřený, liberální přístup. Věděl, že mnozí budou tento přístup považovat za příležitost prosazovat zmírnění postoje církve k mnoha kontroverzním záležitostem. Na závěrečných, nezapomenutelných řádcích Dopisů irského faráře P. O’Mora rozjímá o tom, co čeká „staré, šedivé brachy“, jako je on sám. Pročítal jsem ty řádky mnohokrát a nejsem si jistý, zda měl Keane v úmyslu, aby tento kněz působil jako pošetilý zpátečník, nebo – což by bylo ještě více šokující – jako prorok. Anebo paradoxně jako obojí: „My jsme zdravé jádro, Joe, vychovaní kanonickým právem. Naším posláním je stát pevně a vytrvat, ať se děje cokoli. Možná se teď zdá, že nedržíme krok a že je mnoho lidí, kteří by řekli, že svět už nebude podle našeho gusta. Ale mýlí se, věř mi, Joe. Až nastane plnost Božího času, svět bude v nářku volat lidi, jako jsme my.“

Jak na vás působí?

Michael Duggan, Catholic Herald
Přeložil Pavel Štička