Rozhovor s Douglasem Greshamem: C. S. Lewis a jeho nevlastní synové

V jednom nedávném interview mi Douglas řekl, že mnozí životopisci chápou Lewisovo manželství mylně. Ve své knize Lenten Lands vzpomíná na svůj život v Lewisově oxfordském domě, zvaném Kilns, se svým bratrem Davidem, svou matkou, Lewisem a Lewisovým bratrem Warniem. Kniha obsahuje bolestnou a působivou zprávu o smrti jeho matky i o posledních dnech C. S. Lewise a Douglas v ní uvádí důvěrné podrobnosti ze svého dětství, o tom, jak se přestěhovali z Ameriky do Anglie a jak se prohluboval vztah mezi Jackem a Joy. Na rozdíl od převládajících teorií Douglas tvrdí, že jejich sňatek byl především setkáním dvou vynikajících intelektů. „Na světě toho nebylo mnoho, o čem by moje matka nevěděla,“ řekl mi. „Dokud nepotkala Jacka, nebyl v její blízkosti nikdo na stejné úrovni jako ona. Jako by do sebe zapadli. Myslím, že to bylo nevyhnutelné.“ Podle člověka, který je znal nejlépe, byla její hrůzu nahánějící inteligence jedním z důvodů, proč mnozí z Lewisových přátel neměli jeho matku rádi. Warnie naproti tomu Joy zbožňoval.

Zatímco vztah mezi Lewisem a Joy Davidmanovou nepřestává fascinovat jak Lewisovy fanoušky, tak akademiky, mnozí opomíjejí skutečnost, že se tímto sňatkem stal Lewis otčímem. Avšak synové Davidmanové (jimž v době svatby bylo jedenáct a dvanáct let) se stali Lewisovými nevlastními dětmi a tyto vztahy pak utvářely poslední desetiletí jeho života. Knihu Kůň a jeho chlapec Lewis věnoval Douglasovi a Davidovi Greshamovým. Zatímco Douglas přispěl dvěma knihami – Lenten Lands a krátkým Lewisovým životopisem –, David z historických záznamů v podstatě zmizel. Například ve filmu Krajina stínů David Gresham vůbec nefiguruje. I v bratrově životopisu se krátce objeví jen několikrát.

David zemřel před několika lety v chráněné švýcarské psychiatrické léčebně a Douglas konečně prolomil mlčení o dosud neznámé stránce života v Kilns. Vyprávěl mi, že jeho nejranější vzpomínky se týkají bratra, jemuž byla později diagnostikována schizofrenie: „Když jsem byl malý, pořád se mě snažil zbavit. Trvalo to až do našeho dospívání.“ Svěřil se mi, že si vybavuje, jak „utíkal jako blázen nebo se chránil před svým v podstatě šíleným bratrem... Dokud žil, nikdy bych byl neřekl nic, co by mu ublížilo nebo by ho vyvedlo z míry, protože ač je to zvláštní, dál jsem ho miloval jako bratra. Když zemřel, plakal jsem.“

Navzdory konjunktuře podomácku vyrobených Lewisových životopisů a nekonečnému teoretizování o posledních letech jeho života si Douglas nechával pro sebe, že se Lewis usilovně snažil svému duševně nemocnému nevlastnímu synovi pomoci. „Nikomu jsme o tom neříkali,“ pověděl mi. „Jediným důvodem, proč o tom teď mluvím, je to, že by lidé měli vědět, co Jack snášel i co snášel Warnie a jak hrdinně si v tom počínali.“ Dodal, že je načase, „aby lidé pochopili, čím Jack a Warnie procházeli. Jack a Warnie nevěděli, co si k čertu počít.“

„Náš strýc, matčin bratr Howard v New Yorku, Davidovi dovolil, aby za ním přijel a nějaký čas u něho bydlel,“ řekl mi Douglas. „Nevěděl, s čím se David narodil, ale byl to velice nadaný a známý newyorský psychoterapeut a psychiatr.“ Když David bydlel u Howarda, vyvstaly mezi nimi neshody a David nakonec odešel. Po letech se Douglas vypravil Howarda navštívit. „Howard si mě vzal stranou a řekl mi: ’Myslím, že bys měl vědět, že jsem u tvého bratra diagnostikoval paranoidní schizofrenii s nebezpečnými projevy.‘“ Howard Davidovi nabídl léčení, ale David odmítl. Poté už u Howarda nebyl vítaný.

Douglas mi vyprávěl několik bizarních příhod. „Hodně rychle jsem se naučil bojovat; naučil jsem se velice rychle utíkat,“ vzpomínal. „Například jsem jednou odpoledne vyšel z kuchyně (v Kilns)... Když jsem prošel klenutým cihlovým průchodem, něco na mě šplíchlo, a byl jsem celý od benzínu. Stál tam můj bratr a snažil se škrtnout sirkou, aby ji na mě hodil. Kopl jsem mu do zápěstí tak silně, že jsem mu ho málem zlomil. Sirky vyletěly do vzduchu a já vzal nohy na ramena.“ Douglas mi sdělil, že takové věci byly poměrně běžné. „Neměl jsem snadné dětství,“ vyprávěl. „Jack pro Davida dělal, co mohl. Usilovně se mu snažil pomoct, jak jen uměl – choval se k němu laskavě, mírně, prostě báječně.“

„Jack mému bratrovi pomáhal v nejrůznějších těžkostech s učením a podobně,“ pokračoval Douglas. „Když se můj bratr rozhodl, že se místo křesťanem stane židem – předtím už prošel islámem a vyzkoušel buddhismus –, Jack se vynasnažil opatřit mu zvláštní nádobí, aby si mohl vařit svoje vlastní košer jídlo, a v židovském obchodě v oxfordské tržnici mu sháněl košer potraviny.“ Douglasovými slovy, „Jack byl ochoten udělat pro toho chlapce všechno, co bylo v jeho silách, a nic z toho nebylo přijato... nebo to přijato bylo, ale David za to nikdy nebyl vděčný. Prostě byl mentálně a emocionálně těžce postižený a takovým i zůstal.“

V dopise Williamu Greshamovi, otci obou chlapců, který žil v Americe, Lewis o těchto těžkostech moc otevřeně nepsal: „Oba jsou milí a je s nimi dobré pořízení – jen kdyby spolu začali líp vycházet.“ William – veterán španělské občanské války a po zásluze úspěšný spisovatel – chlapce v Kilns na Lewisův popud navštívil krátce po smrti Joy roku 1960. David však neměl zájem trávit s otcem čas. Krátce poté se William v USA zabil, když mu byla diagnostikována rakovina jazyka. Poté, co 22. listopadu 1963 zemřel Lewis, ztratili Douglas a David během tří krátkých let svoji matku, otce i otčíma.

Po Jackově smrti šel Douglas bydlet k žurnalistovi Jeanu Wakemanovi. (Také J. R. R. Tolkien, s nímž se setkal na schůzkách Inklingů, kam ho Lewis jako chlapce často brával, mu nabídl, že ho vezme k sobě, pokud by potřeboval ubytování.) Warnie, který oplakával Joy a svého bratra, nakonec podlehl alkoholismu, jemuž se tak dlouho bránil. Gresham říká, že po Jackově smrti už Warnieho nikdy neviděl střízlivého. David se začal protloukat na vlastní pěst a jeho duševní choroba ho sužovala celý život.

„Jako by nikdo nevěděl, že David vůbec existoval,“ prohlásil Gresham. „Jako by úplně zmizel z povrchu zemského... Například Jackovi životopisci, na které jsem narazil, se o mém bratrovi téměř nezmiňují.“ Podle Greshama to svědčí o tom, že tito životopisci nepátrali příliš do hloubky. „Vyrůstal jsem u něho a mohu vám říct mnohem víc než kterýkoli z těch životopisců.“ Možná je načase, aby Douglas Gresham vzal pero a papír a všechno to sepsal.

Jonathon Van Maren, First Things
Přeložila Alena Švecová