Antipelagiánský seriál Dámský gambit

Děj se odehrává na pozadí mezinárodní šachové scény šedesátých let 20. století, ale hlavním tématem je uzdravení z hlubokých zranění, způsobených hříchem. Jejím vlastním, ale ještě víc hříchem druhých. Vyprávění tu staví do kontrastu destruktivní potlačování bolesti pomocí návykových látek a opravdové uzdravení a proměnu. Seriál tak čerpá z některých základních křesťanských pravd o člověku – pravd, které křesťané ne vždy přijímají.

Bethina záchrana
K jejímu vysvobození dochází díky lásce jejích přátel, kteří ji podporují, aniž by k tomu měli důvod. Sílu odmítnout prostředky, jimiž od dětství otupovala svou bolest, získala až poté, co zakusila jejich lásku a přijetí. Několik týdnů poté, co jsem shlédl celý seriál, jsem v časopise Public Discourse narazil na článek Joshe Herringa The Netflix Effect: Corrosive Storytelling and the Human Person (Netflixový efekt: Zhoubné vyprávění a osobnost člověka). Polemizuje s tím, jak tento seriál vykresluje zraněnost a záchranu, a tvrdí, že předkládá falešný pohled na člověka.

Herring porovnává Beth Harmonovou z tohoto seriálu s Beth z jeho románové předlohy od Waltera Tevise, vydané roku 1983. Tvrdí, že románová Beth ztělesňuje ideálnější pohled na lidskou osobnost, člověka, který k uzdravení a proměně dospívá díky samotě a asketismu.

Podle Herringa Tevis „svůj příběh končí proměnou Beth ve vynikající ženu, které sebekázeň umožnila překonat její vnitřní nedostatky“. Jinými slovy, tento článek předpokládá, že když lidé vynaloží dostatečné úsilí, mohou překonat veškeré okolnosti a nectnosti. Svůj článek uzavírá slovy: „... buď si uvědomíme, jak je důležité dělat co nejlepší rozhodnutí, a zaujmeme postoj morální zodpovědnosti, nebo nás čeká zoufalství života ve světě bez vlivu morálky.“

Zhoubný pohled
Tento pohled na člověka je zhoubný. Podtrhuje vliv morálky, jako bychom nebyli také hříšní a porušení a nepotřebovali Boží milosrdenství a uzdravení. Herring předkládá individualistický a pelagiánský pohled na člověka, kde jedinci vždycky mohou pouhou silou vůle překonat svoje zranění a slabosti. Papež František v exhortaci Gaudete et Exsultate odmítá názor, že „všechno je možné lidskou vůlí“. Tento „nynější pelagianismus“, jak píše, odmítá existenci lidské slabosti a brání postupnému uzdravujícímu a proměňujícímu působení milosti v nás.

Vyzdvihováním odloučenosti Herring také odmítá křesťanské přesvědčení, že lidé jsou stvořeni k obrazu společenství tří božských Osob. Jak nám to jasně ukazuje pandemie, v izolaci lidé prospívat nemohou. Do naší povahy je zabudována velice reálná potřeba milovat a být milován.

Ve své nové encyklice Fratelli Tutti papež říká: „Lidské bytosti jsou stvořeny tak, že nemohou žít, rozvíjet se a nacházet naplnění jinak než ’v upřímném darování sebe druhým‘. ... Hluboko do nás je vloženo povolání přesahovat sebe samotné setkáním s druhými.“ Svoje vnitřní nedostatky překonáváme láskyplnými vztahy s druhými. Tím, co nás zachrání, není kázeň a odloučenost, nýbrž obětování se pro druhého a přijímání oběti od druhých.

V posledním dílu si Beth sáhne na dno. Celé dny holduje drogám a alkoholu. Posunout se dál je schopna až poté, co si uvědomí, že údržbář, který ji učil hrát šachy, a její nejlepší kamarádka ze sirotčince, o ni opravdu stáli a starali se o ni, aniž žádali něco na oplátku. Až když porozumí jejich lásce k ní, získává nakonec sílu postavit se vzpomínkám na svou biologickou matku, spláchnout svou zásobu léků do záchoda a na konci na vrcholném turnaji porazit svou ruskou Nemesis.

Škody, které páchá hřích
Herring tvrdí, že seriál z Netflixu vykresluje neřest bez nutnosti zaplatit za ni a takto se snaží ignorovat hřích. Ve skutečnosti však existenci hříchu popírá jeho pelagiánství. Tato falešná antropologie v konečném důsledku odmítá skutečné škody páchané hříchem (našimi vlastními hříchy, hříchy, jichž se proti nám dopouštějí druzí, i hříšnými strukturami). Kdybychom se dokázali uzdravit sami, pak samotné naší povaze hřích ve skutečnosti neublížil.

V posledním dílu seriálu Beth navštíví sirotčinec, kde prožila dětství, a vybaví se jí učitel, který mluvil v duchu chladného a rafinovaného pelagiánství. „Rozhodnutí mají důsledky. Jste tady proto, že vaši rodiče udělali určitá rozhodnutí. Budete se muset naučit rozhodovat se jinak.“ Pokud stačí naučit se dělat dobrá rozhodnutí, pak milost a hřích ve skutečnosti nic neznamenají. Jestliže se můžeme zachránit sami, nepotřebujeme Spasitele.

Po této vzpomínce Beth pronese: „Právě jsem si uvědomila, že už se tam nikdy nechci vracet.“ Když si poctivě přiznáme své vlastní slabosti a to, že potřebujeme milost, neměli bychom se tam chtít vracet ani my.

Paul Fahey, Catholic Herald
Přeložila Alena Švecová

Poznámka Mons. Ladislava Hučka:
Základní myšlenka článku je velmi dobrá a správná, jen by asi vyžadovala další doplnění a delší vysvětlení. – Každému totiž, kdo se jen trochu zajímá o historii, je zřejmé, že v minulosti všechny ateistické struktury, které se výlučně spoléhaly jen na sebe, na svou samostatnost a „osvícenost“, nakonec hrozně selhaly... Týká se to, například – v posledních stoletích – hlavně Francouzské revoluce, nacistické ideologie i komunistického režimu v mnoha státech světa... všude tam za sebou nechaly jen spoušť... skoro nic se nepodařilo, zničilo se množství životů; a přece se o to, i když pod jiným jménem a jiným způsobem, znovu i dnes lidé pokoušejí. Těžko bylo ještě v nedávné minulosti najít někoho, kdo by se hlásil k nevěřícím. Ale, žel, nejednou víra těchto lidí nebyla hluboká, často byla jen vnější či formální. V skutečnosti se také nejednou spoléhali jen na sebe a na světské struktury. S Bohem a s jeho působením moc nepočítali. Avšak je dobré si uvědomit a vidět, že trvale zůstalo jen to, co bylo založené na víře v Boha. Mnozí se nepoučili tehdy a mají těžkost poučit se z toho i dnes. Nechtějí brát do úvahy, že už přišel Spasitel a Vykupitel, bez kterého každá naše lidská snaha je marná. Když se chceme zachránit, musíme na prvním místě s ním počítat a jemu svěřit celý průběh. Bez něj to nepůjde.