Co bychom měli vědět o Synodální cestě

Tento proces zahrnuje pracovní skupiny, které se soustředí na čtyři témata: autorita a dělba moci v církvi; kněžská existence dnes; ženy v církevní službě a úřadech; a vzkvétající vztahy – živá láska v sexualitě a partnerství. Je pozoruhodné, že tři z těchto čtyř témat se týkají lidí zaměstnaných v církvi, a tudíž se jedná víceméně o klerikální témata. Navzdory naléhavé žádosti papeže Františka se na téma evangelizace nedostalo. Evangelizace je zmíněna v dokumentech vytvářených Synodální cestou, ale pozorně se zaměřte na to, jak je zmíněna. Mezi účastníky Synodální cesty, ať už mezi biskupy či ostatními, převažuje přesvědčení, že dříve, než se dostane k evangelizaci, musí církev změnit to, jak žije a působí, pokud již ne to, v co věří a co vyznává. Pětačtyřicet let poté, co papež sv. Pavel VI. napsal Evangelii nuntiandi, si Němci stále myslí, že je toho třeba ještě hodně udělat, než se dostaneme k hlavní povinnosti a nejvlastnějšímu poslání církve.

Často je při vysvětlování nutnosti Synodální cesty zmiňována krize způsobená pohlavním zneužíváním. Nedávno byla vznesena obvinění v arcidiecézi Kolín nad Rýnem. Ani levicový tisk vážně nevěří, že by se kolínský arcibiskup kardinál Woelki dopustil něčeho špatného. Ale Woelki je hlavním kritikem Synodální cesty a to z něj činí hromosvod. Zdá se, že Woelki má skutečný zájem dostat se k samému jádru obvinění, a nikoli potěšit rozzlobenou veřejnost dalšími symbolickými politickými projevy, které Němci tak milují.

Synodální cesta považuje za zásadní nedávnou studii o tom, jak církev v minulosti nakládala s případy zneužívání. Tato studie implicitně předkládá návrhy, co je třeba změnit, aby se v budoucnu předešlo podobným systémovým selháním. Zde vyvstávají dva problémy. Studie připisuje minulá selhání v prevenci sexuálního zneužívání charakteristickým rysům katolicismu (hierarchické struktuře, celibátu, morálnímu učení). Ale jak si můžeme vysvětlovat minulá selhání tímto způsobem, když víme, že se i velmi odlišné organizace (náboženské či nenáboženské) chovaly velice podobně? A pokud je jádrem problému současné hierarchické vedení – což Synodální cesta patrně předpokládá –, jak může být současná církev lídrem v ochraně zranitelných lidí?

Synodální cesta chce usilovat o „viditelnou církev“ a jako taková chce působit, čímž si přisvojuje ultrakatolický slogan ecclesia visibilis. Pro Synodální cestu to znamená dvě věci: postupovat transparentně a zachovat církev v Německu jako viditelnou instituci, definovanou jako veřejně „relevantní“ instituci, která je součástí většinové společnosti. Můžeme si položit otázku, zda to ve skutečnosti není recept na eccleasia invisibilis, na církev, která splývá s kulturou a ztrácí se v ní.

Synodální cesta chce církev učinit vhodnou pro 21. století, očistit ji od hříchů a selhání minulosti a připravit ji na její poslání. To jsou dobré cíle. Navrhované prostředky k dosažení těchto cílů jsou však nepřesvědčivé, přinejmenším v této fázi. Nyní se zprávy a dokumenty vytvářené Synodální cestou blíží zradě evangelního a apoštolského poslání církve. Kompromisy ve víře a církevní věrouce nejsou evangelizací, ale surfováním na duchu doby. A kroky, které luteráni a další protestanti udělali už dávno, kroky, které nepřinesly dobré výsledky, nejsou obnovou církve. Nezvýší šance církve na přežití ani nepomohou zabránit zneužívání. Zeptejte se kteréhokoli čestného německého protestanta, kterých je mnoho.

Církev v Německu je zamilovaná do své vlastní specifické struktury a role, kterou hraje v německé společnosti – ve společnosti, jež kdysi bývala křesťanská, ale nyní je postkřesťanská. To vede k nelichotivým rozporům. Uzavření jakékoli (státem financované) teologické instituce je považováno za katastrofu, zatímco rezignace na katolické tradice vedoucí dokonce až ke kompromisům ve svátostné struktuře církve, je údajně záležitostí otevřenou k diskusi. Otcové Druhého vatikánského koncilu se obracejí v hrobě.

Synodální cesta běduje nad církví, která je pohroužena sama do sebe, ale v zásadě tento postoj ještě posiluje. Tvrdí, že je církví, která se učí, ale pouze pro nové uspořádání zdrojů inspirace a pravdy, aby odpovídaly požadovanému výsledku. Chce být katolická, ale význam toho slova redukuje na principy rozmanité, pluralitní společnosti. Církevní řád považuje za něco, co je třeba přizpůsobit principům liberální demokracie, aby byl v dnešní době „přesvědčivý“. Toto je novodobé spojení trůnu a oltáře.

Synodální cesta věří, že eklesiologie společenství znamená „méně moci“ pro vysvěcené a „více moci“ pro nevysvěcené. Ale obnova církve neznamená primárně přerozdělení moci. A především žádná autorita v církvi nemá moc změnit víru a strukturu církve tak, aby vyhovovala potřebám a preferencím Synodální cesty. Hierarchickou strukturu dal církvi Kristus, aby zajistil, že jeho vláda zůstane nekompromisní a nebude podléhat ani klerikální manipulaci ani synodálně–demokratickým úpravám. My Němci však rádi považujeme naše vlastní postupy (často zakotvené v konkordátech s Říší a spolkovými zeměmi) za cosi prorockého. A podle našeho názoru by se zbytek církve měl od Německa učit.

Podle Synodální cesty je novým řešením většiny problémů „oddělení moci“, které je považováno za základní význam „synodality“. Bylo nám řečeno, že tento přístup „inkulturuje“ katolickou víru do liberální demokracie. Německé církevní elity jsou přesvědčeny, že potřebujeme méně tradiční víry a více podřízenosti liberálním zásadám. Podobá se to obraně křesťanských monarchií v roce 1918, i když tentokrát jde o Evropský parlament. Je podivuhodné, že někdo může vkládat takovou naději do demokratizujícího přetváření církevní správy. Němci přesto věří, že liberálně demokratická „synodalita“ je lékem na veškeré zlo.

Nejasné odkazy Synodální cesty na důležité pojmy v Bibli a posvátné tradici nedělají velký dojem, především proto, že podřizuje svátostnou povahu a poslání církve světským zájmům a zásadám. Církev v Německu je hrdá na svůj velký vliv a úspěchy v minulosti, včetně své zásadní role v hnutí odporu proti nacistickému režimu a během obnovy země po jeho pádu. Nyní se domnívá, že bez nového vymezení role kněží a biskupů, bez svěcení žen a de facto zrušení celibátu, bez radikálního přetvoření samotné podstaty a struktury církve a bez drastické revize biblické sexuální morálky už nebude mít žádnou budoucnost. Německá církev chce v překvapivé míře přijmout struktury liberálně demokratických společností. A doufá, že jakmile toho dosáhne, církev na celém světě se bude učit z toho, co Němci prorocky započali a nyní přivádějí k dokonalosti.

V dnešním antiklerikalismu je spousta klerikalismu. Nepřestává mě udivovat, jak málo jsme ochotni poučit se z ekumenického dialogu, když ponaučení neodpovídají naší představě toho, na které „straně dějin“ podle našeho názoru musíme stát. To je opak evangelizace, která musí často čelit duchu doby, a tento přístup je tedy v rozporu s tím, co papež František napsal církvi v Německu. Je také v rozporu se zkušeností mnoha našich protestantských bratří, kteří již dříve byli svědky ředění věrouky. A je v rozporu s tím, k čemu náš Pán povolal církev – ať už v Německu či kdekoli jinde.

Po pravdě řečeno, církev v Německu provádí pramálo evangelizace a místo toho se opírá o návrhy Synodální cesty. Zájem německé církve o své vlastní strukturální přežití a společenský význam způsobil, že nejsme schopni slyšet námitky a osvobození v Božím slově. V této fázi si kladu otázku, zda to vše ještě lze zachránit a zda by to vůbec mělo být zachráněno. Je zřejmé, že církev na celém světě věnuje stále méně pozornosti německé teologii. Jakmile dojdou peníze, zmizí další způsoby, jak ovlivňovat církve na celém světě.

Skutečné oživení a obnova bude záviset na těch, kdo budou bez kompromisů hájit pravdu katolické víry. Musíme zdůraznit, že organizační a strukturální změny nedokážou zpomalit mizení církve. Církev je tu proto, aby vytvářela učedníky, kvůli evangelizaci; všechny její struktury musí sloužit tomuto poslání. To je ona svoboda, k níž je povolána (Gal 5:13). Nemůžete ani vědět, co jako církev potřebujete, pokud a dokud nezačnete odvážně evangelizovat. Je smutné, že Němci chtějí nejprve „reformovat“ a teprve potom evangelizovat.

Hans Feichtinger, First Things
Přeložil Pavel Štička