Pán Ježíš má náhradní mše rád

Mezi námi staršími kněžími, kteří se snadněji unavíme a drahocenný večer bez různých setkání či veřejných povinností si opravdu vychutnáváme, nejsou takovéto mše svaté příliš v oblibě. Může nám také chybět sbor a plnější lavice. Každá farnost by však na sebe měla vzít určitá břemena služby lidem ve své oblasti a farnost, kam jsem byl jako duchovní přidělen, má mnoho kněží, kteří tuto oběť nesou společně. Já jsem se zavázal, že budu sloužit nedělní večerní mše svaté v sedm hodin.

Staré dobré časy
Nejen kněží bývají v pokušení „náhradní mší“ pohrdat. Církev v Pittsburghu a řada starších měst ve Spojených státech dosud pamatují polovinu dvacátého století, kdy naše farnosti exponenciálně rostly a naše základní školy učily každý den ve dvou směnách, aby se žáci vešli do přeplněných tříd.

Můžeme si tuto slavnou minulost idealizovat a dívat se spatra na současné projevy úpadku. Pokud člověk v sobotu večer navštíví mši svatou s nedělní platností, jistě se snaží odstranit Ježíše z cesty, aby si mohl neděli užít po svém. Jestliže se v neděli dopoledne ukáže ve svém oblíbeném tričku s emblémem nějakého sportovního klubu, pak tento klub určitě miluje víc než Boha a svého bližního. Pokud jde na nedělní večerní mši svatou, je povrchní katolík, který jen plní svou povinnost.

Čtvrti s vysokou hustotou katolického obyvatelstva, označované někdy jako „katolická ghetta“, přísně dodržovaly třetí přikázání: Pamatuj na den odpočinku, že ti má být svatý. Obchody byly zavřené, matky připravovaly velké obědy pro svou rodinu a sousedy a každý, kdo nestál o pověst ničemy, si dal záležet na tom, aby se ve svých nejlepších šatech ukázal v neděli dopoledne na mši svaté.

Připisování nečistých motivů bývá samozřejmě často nespravedlivé. Je tu například zdravotnice, která má za sebou víkendové směny a je příliš unavená na bujarou formálnost nedělního dopoledne, a tak než si odpočine, potřebuje klidnější a méně nápadnou mši svatou. Je tu otec, který pilně dbá na to, aby se jeho dospívající dcera dostala na mši svatou, když celé dopoledne a odpoledne reprezentovala školu na turnaji v košíkové.

Jsou tu mladí manželé, kteří berou své děti na mši svatou ve dvou etapách, buď proto, že jedno je nemocné, nebo prostě proto, že se všemi společně to je příliš náročné. A jsou tu starší manželé sužovaní mnoha chorobami, pro něž někdy bývá nesmírně těžké sebrat dost sil na to, aby se mohli dostavit na ranní mši svatou. Jsou tu také pracující manželé, kteří rádi končí víkend mší svatou, aby se připravili na nadcházející týden.

Vyšší laťka, Ježíšova laťka
„Přesto,“ namítnou mnozí, „nebylo by lepší nastavit laťku výš? Když v neděli nabídneme jenom dopolední mši svatou, lidi si budou muset vybrat: Buď si zvolí den Páně jako svou prioritu a přizpůsobí svůj osobní program mši svaté, nebo pro ně prioritou nebude a aspoň si to poctivě přiznají. A třeba ti, kdo tu vyšší laťku zdolají, zazáří jasnějším světlem a budou pro druhé lepším příkladem k následování.“

Ale kdepak, nemyslím si, že by to odpovídalo Ježíšovým pastoračním metodám. Ježíš rád nastavoval laťku vysoko, to jistě – „buďte dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec“ –, ale byl ochoten tolerovat, že semeno někdy nepřinese stonásobnou, ale jen šedesáti nebo třicetinásobnou úrodu. Místo aby nechal stádo devadesáti devíti ovcí kráčet v uspořádaném procesí k zelené trávě a čerstvé vodě, nechá je bloumat sem a tam, zatímco se pastýř vydá hledat tu ztracenou stou.

Uvažte například postgraduanta, který spí každý den od půl čtvrté ráno do půl jedenácté dopoledne a dovleče se na večerní nedělní mši svatou, protože má stále ještě sklon k adolescentní prokrastinaci. Pravda, je nezralý. Ale není v tom jediný, a tak během týdnů potká na večerní nedělní mši svaté další mladé dospělé v podobné situaci.

Jeden žije doma se svou matkou a na mši svatou se večer dovleče jen proto, aby umlčel matčino popichování. Jiný mladý muž pracuje i v neděli, protože se snaží ušetřit nějaké peníze na budoucnost. Jedna mladá žena pochází z necírkevní rodiny, ale teď se v ní probudil zájem o duchovní věci; netuší, že večerní mše svatá v neděli není normou.

Nejprve na sebe při příchodu a odchodu z kostela kývnou. Potom si sednou blízko u sebe a povídající si v lavicích způsobem, který by jejich bližní na nedělní dopolední bohoslužbě pohoršil. Celkem brzy už tvoří skupinu, která spolu chodí po mši svaté na oběd. Za několik let se někteří odstěhují, jiní nastoupí do práce, další se vezmou.

V každém případě je pravděpodobné, že na nedělní večerní mši svatou přestanou chodit, ale dokud na ni chodí, představuje důležitou etapu v jejich duchovním, společenském a lidském dozrávání. Jejich vzájemné doprovázení se sice neodehrávalo v úplně ideálním společenském a duchovním prostoru, ale vytvořilo příležitost pro to, aby jeden druhému pomáhali na cestě ke spasení.

Cílem je spása
Jak je známo, Kodex kanonického práva na konci stanoví, že spása duší je v církvi nejvyšším zákonem. Na Kristově poslání se nepodílíme tak, že lidem nastavujeme nižší laťku, kterou musí překonat, než budou počítáni mezi následovníky.

Místo toho hledáme dynamiku, která končí spasením: Dozvídá se daný člověk o Ježíši a jeho církvi? Je na cestě k pokání a obrácení? Dozrávají tito novokřtěnci ve své praxi víry? Budou tito manželé schopni si navzájem pomáhat na cestě k nebi, i když se teď jejich láska jeví jako nezralá?

Takže pokud jde o mši svatou, ne každý potřebuje být v kravatě a nedělním klobouku na dopolední mši svaté, aby mohl uctívat Pána. Ve skutečnosti lze u těchto věřících čerpat radost a inspiraci a jejich zjevné priority možná naznačují, že tím, co dělají, se na poslání Krista a církve podílejí víc než většina. Avšak cesta ke spáse je cesta, dlážděná nejen pro vysoce výkonná vozidla, ale také pro upocené cyklisty a flegmatické stopaře.

Počítá s řadou zastávek na odpočinek i krátkými vyjížďkami jiným směrem. Vytvoření prostoru pro obtěžkané a nejisté může znamenat, že jim umožníme přitáhnout s sebou i další lidi, ke kterým bychom se jinak nedostali.

P. David Poecking, Catholic Herald
Přeložila Alena Švecová