Někdo tátu dělat musí

Nerozešel se však radikálně s minulostí, zejména ohledně autority. V osobě místního biskupa, jak zdůraznil koncil, „je tedy uprostřed věřících přítomen Pán Ježíš Kristus“. Každý místní biskup má pravomoc vyučovat, povzbuzovat, vést a napravovat věřící, kteří mu byli svěřeni. Jako „otec“ a „pastýř“ svého lidu má „dávat příklad svatosti v lásce, pokoře a prostotě života“ a stmelovat „celou rodinu svého stádce“, aby všichni „žili a jednali ve společenství lásky“.

To jsou krásná, ale také silně burcující slova. Četba koncilových dokumentů o povinnostech biskupů je vzpružující zkušenost. Ctižádost v církvi nemusí nutně znamenat něco špatného; je naivní předpokládat něco jiného. Ale kdokoli touží po tomto úkolu, měl by si to raději dvakrát a pečlivě promyslet. Výsady, které se dříve pojily s úřadem biskupa, se za poslední desítky let ztenčily, zatímco požadavky narostly. Skandály se zneužíváním z posledních dvaceti let, nepřátelství dnešního kulturního a politického prostředí a jedovatost kritiky uvnitř církve samotné vedou mnohé – někteří tvrdí, že jde až o třetinu kandidátů – k tomu, že nabídku biskupského úřadu odmítnou. Průměrní, neschopní a dokonce špatní muži se však biskupy stávají dál. Pozoruhodné je, kolik našich biskupů, je jich valná většina, jsou dobří muži, kteří v roli „otce a pastýře“ dělají, co mohou, a dělají to dobře. Během sedmadvaceti let služby v diecézi jsem to viděl na vlastní oči. Znovu a znovu jsem to pozoroval i v posledních dvou měsících.

V listopadu 2020 jsem v rámci projektu zaměřeného na kulturní a církevní obnovu, prováděného na katedře ústavního práva University of Notre Dame, kontaktoval třiatřicet biskupů – jednatřicet ve Spojených státech a dva v anglofonních zemích v zahraničí. Smysl tohoto projektu je prostý. Chce-li církev přispívat k obnově života národa a jeho kultury, musí být obnovena i ona sama. Jak to tedy probíhá? Mezi 1. prosincem 2020 a 17. únorem tohoto roku jsem s osmadvaceti z těch biskupů vedl důvěrné rozhovory. Další dva jsou naplánované, dva biskupové neodpověděli a jeden – glasgowský arcibiskup Philip Tartaglia, s nímž jsem se setkal a spolupracoval na synodu roku 2015 – zemřel, ještě než se náš rozhovor mohl uskutečnit. V příštích měsících povedu podobné rozhovory s kněžími a členy řádů, načež přijdou na řadu rozhovory s laiky – poslední a největší skupinou.

Američtí biskupové, s nimiž jsem mluvil, slouží ve dvaceti různých státech v každé oblasti země. Velmi se navzájem liší svou povahou, zdroji, zázemím a dovednostmi. Každý z nich také čelí jedinečným problémům: otázky, které se řeší v upadající průmyslové zóně Ameriky, v zemědělské oblasti a na jihu či jihozápadě, mohou být značně odlišné. Všichni nicméně sdílejí určité názory a zkušenosti, které zde stojí za to stručně zmínit.

Celkem vzato, COVID způsobil mnoha americkým diecézím menší bezprostřední finanční škody, než se očekávalo. Většina biskupů uváděla za minulý rok v souvislosti s koronavirem čtyř až osmiprocentní pokles příjmů. Chudé farnosti utrpěly nejvíc. Na několika místech přinesly dárcovské výzvy v rámci diecéze dokonce i zvýšení příjmu. Šíření viru a protiepidemická opatření však přetrvávají a takhle to dál pokračovat nemůže; zároveň většina biskupů, s nimiž jsem mluvil, vyjadřovala hlubší znepokojení v souvislosti s poklesem účasti laiků na životě církve. COVID a jeho potenciální smrtící účinek nevyvolaly žádný viditelný nárůst zájmu lidí o to, kde budou trávit posmrtný život. Většina biskupů očekává po skončení pandemie pětadvaceti až čtyřicetiprocentní trvalé snížení návštěvnosti mší a aktivního zapojení ve farnosti. Ve spojení s již existujícími trendy v oslabování svátostného života to v mnoha diecézích nasvědčuje tomu, že je čeká skromnější, chudší budoucnost, a to dříve, než mnohé plánovaly.

Vztahy s občanskými autoritami se různí. Jeden biskup, který byl Římem přeložen z východní diecéze na středozápad, porovnával agresivitu guvernéra státu, kde sloužil dřív, s vřelostí a podporou ze strany guvernéra v novém působišti. Celkově se však biskupové shodovali na tom, že „jsme generálové bez vojska a státní úředníci to vědí“. Obavy z negativního přístupu Bidenovy administrativy a škod, jež může napáchat, zaznívaly jednohlasně.

Na otázku, co je po nástupu do biskupského úřadu nejvíc zaskočilo, většina z nich – dokonce i ti, kteří na daném místě předtím působili jako vikáři nebo generální vikáři, a tudíž byli obeznámeni s terénem – uváděla tíhu, množství a nekonečný příval administrativních břemen. Ta vážně ochromují jejich schopnost navazovat blízké vztahy s lidmi, kteří jim jsou svěřeni. Ve snaze dobře vykonávat práci biskupa jim pak zbývá jen málo prostoru pro odpočinek a většina přihlížejících tuto osobní oběť vůbec nevnímá. Všichni uznávali svou závislost na spolupráci s laickými poradci a zaměstnanci a také rostoucí potřebu vychovávat laické vedoucí.

Zároveň většina říkala, že jsou ve své službě vnitřně spokojeni a že proces výběru biskupů je podle nich správný. Při navrhování kandidátů podporují rozsáhlé, důvěrné konzultace, které by zahrnovaly větší množství laických věřících. Staví se však proti jakékoli veřejné „demokratizaci“ tohoto procesu, protože podle jejich názoru by se tím do života církve zavleklo to nejhorší z americké nátlakové politiky. Znepokojuje je – to bylo opakující se téma – zasahování do výběru na úrovni římské kongregace. Obvykle to obnášelo naznačovanou a někdy i zcela výslovnou nedůvěru vůči jednomu nejmenovanému americkému kardinálovi. Většina biskupů vyjadřovala spokojenost se stavem Biskupské konference USA. Někteří projevili rozhořčení nad tím, že washingtonský kardinál Wilton Gregory podkopává vůdčí roli konference v otázce svatého přijímání a problematického postavení prezidenta Bidena ohledně svátostí.

Nejcitlivější téma v různých mých rozhovorech se týkalo postojů biskupů k papeži Františkovi. Všichni dotazovaní vyjadřovali upřímnou oddanost svatému Otci. Mnozí chválili jeho úsilí o to, aby římská kurie poskytovala místním biskupům větší podporu a snažila se jim posloužit. Mnozí však neméně důrazně vyjadřovali také frustraci z toho, co vnímají jako jeho dvojznačné výroky a chování, jež příliš často přiživují zmatek mezi věřícími, vyvolávají konflikty a podrývají schopnost biskupů vyučovat a vést. Situaci nepomáhá ani pociťovaná Františkova averze ke Spojeným státům. Slovy jednoho bezradného biskupa z oblasti na západ od Mississippi, „je to, jako by nás rád dloubal do oka“.

Na otázku po seminaristech odpovídají, že jsou většinou silně motivovaní muži. Někteří pocházejí z rozbitých rodin, jiní prošli domácím vzděláváním. Ještě další prožili nějaké silné setkání s Bohem, nečekané obrácení k víře nebo duchovní zkušenost, která je navzdory jejich nedostatkům ve formálním náboženském vzdělání vede do semináře. Nultý ročník se tak stává životně důležitou přípravou na formální seminární vzdělávání.

Shrnout desítky hodin rozhovorů do jednoho webového sloupku je beznadějný úkol a ani se tu o to nebudu pokoušet. Podělím se však ještě o jednu poslední zkušenost. Každého z biskupů, s nimiž jsem mluvil, jsem se na konci zeptal: „Co vás večer, když končí den, nejvíc znepokojuje a co vás naopak nejvíc povzbuzuje?“ Jeden za druhým odpovídali na obě dvě otázky stejně: mladí lidé. Největší starostí je množství mladých lidí, kteří z církve odcházejí. A největším zdrojem naděje je nadšení a charakter mladých lidí, kteří zůstávají věrní a milují Ježíše Krista. Každý biskup, s nímž jsem vedl rozhovor, proto na určité tajemné rovině palčivě vnímal náročné úkoly, před nimiž stojí, a zároveň prožíval pokoj.

Rodiny a otcové. Jak mi to s protivnou, ale přesnou pravidelností opakoval můj vlastní otec, nehledě na všechny nedostatky „někdo tátu dělat musí“ – v zájmu všech ostatních. Na životě katolické církve ve Spojených státech není mimořádné to, že nás několik biskupů tak trpce ponižuje, nýbrž to, že mnozí svou práci odvádějí tak dobře.

Francis X. Maier, First Things
Přeložila Alena Švecová