Týden ve světě katolickýma očima - 11. 5. 2021

„Druhý vatikánský koncil: obraťme list“ je název eseje Erica Sammonse doporučující zaujetí střízlivého postoje k této události v dějinách Církve. Sammons konstatuje, že otázka náležité interpretace Koncilu je jednou z těch nejvíce rozdělujících v současné Církvi. Pro liberální katolíky „znamená Koncil především svobodu – a to zejména svobodu od minulosti. Namísto svázanosti dogmaty a praktikami minulých generací dal koncil Církvi příležitost shodit okovy a vystavět novou Církev pro novou dobu.“ Liberální katolíci se tak v podstatě stali protestanty – ovšem „v duchu Koncilu“.

Proti této pokoncilní úchylce postavili mnozí konzervativní katolíci „hermeneutiku kontinuity“ Benedikta XVI. To znamená, že „Koncil by se měl vykládat způsobem slučitelným s dosavadními 1960 lety katolické tradice. Jinými slovy: nečtěte Tradici ve světle Koncilu, čtěte Koncil ve světle Tradice.“

„Bohužel,“ pokračuje Sammons, „tento neproblematický katolický princip se dnes proměnil v něco, co příliš katolické není. Místo aby postavil Koncil do náležité historické perspektivy, udělal z něj právě onen ’superkoncil‘, jehož konstrukci se chtěl vyhnout. Přesněji řečeno – princip se stal holí, kterou lze vzít po hlavě každého, kdo by si troufl jakkoliv kritizovat Koncil samotný.

Pokud například nějaký katolík nadhodí, že některé pasáže koncilových dokumentů jsou možná formulovány tak nešťastně, že mohou snadno svádět k herezi, „kontinuisté“ prohlásí: ’když se to bude číst v kontinuitě s katolickou naukou, pak to nelze vykládat hereticky!‘ To snad platí pro teology, kteří se orientují ve všech nuancích katolické nauky, ale rozhodně to neznamená, že dotyčná formulace není nešťastná a matoucí.

Anebo když katolík poznamená, že koncil jednostranně zdůraznil pozitivní prvky ostatních náboženství, aniž by zmínil jejich nedostatky, kontinuista tuto kritiku smete se stolu s tím, že učení koncilu je vyváženo předchozím učením. Opět: tak to může fungovat pro intelektuály s hlubokými znalostmi historie, běžný katolík však bere nový důraz jako pokyn, aby se o nedostatcích nekatolických náboženství už nemluvilo. Jinými slovy – poznámka, že perspektiva Koncilu je jednostranná, je zcela legitimní.“

Je ale vůbec přípustné kritizovat koncil – nejvyšší autoritu v Církvi mimo papeže? – ptá se Sammons, a odpovídá slovy Benedikta XVI: „Ne každý platný koncil v dějinách Církve byl plodný; celkem vzato znamenaly mnohé z nich jen ztrátu času.“ A Sammons vysvětluje: „Katolíci musejí vzít na vědomí, že koncily někdy uspějí a jindy ne. Rozšířeným omylem je, že Duch svatý řídí každý aspekt ekumenických koncilů, takže každý koncil je ’úspěšný‘. To není katolická nauka. Duch svatý jedná především jako strážce, který ochraňuje poklad víry a zajišťuje, že žádný koncil neprohlásí za definitivní katolickou pravdu nějakou herezi. Jedná se o negativní, nikoliv pozitivní ochranu. Je jistě pravda, že Duch svatý může koncil vést (jistě se o to snaží!), ale koncilní otcové mají svobodu toto vedení buď přijmout, anebo odmítnout – podobně jako všichni lidé ve všech ostatních záležitostech.“

A dále, „katolíci musí pochopit, že všechny koncily jsou zakořeněny v době, kdy se konaly. To nic nemění na pravdivosti dogmatických výroků, které učinily, ale umožňuje nám to náležitě interpretovat – a dokonce později případně zavrhnout – jejich praktické rady a jejich dobový pohled na svět, když již není relevantní.“

Jak bychom tedy měli přistupovat ke Druhému vatikánskému koncilu? „Nejde mi o to, Koncil ’zavrhnout‘ nebo jej prohlásit za heretický. Volám po tom, abychom se od koncilu odpoutali, abychom obrátili list. Příliš často jsme vedli o Koncilu černobílé debaty: buď se jím (nebo spíše jistou jeho interpretací) musíme otrocky řídit, anebo jej kompletně zavrhnout. Co je potřeba, je zasadit Koncil do náležité perspektivy – v dobrém i ve zlém – a přestat nahlížet na každý problém v perspektivě Koncilu.“ A v těch bodech, kde se dobové rady Koncilu jeví jako neaktuální a nefunkční, bychom se podle Sammonse měli obrátit k „těm prvkům Tradice, které fungovaly“.

Alexander Garth, lutheránský pastor z Wittenbergu varuje německé katolíky před jejich „Synodální cestou“: „Řekněte prosím těm ’reformátorům‘: (1) Podívejte se na evangelickou církev. Tam je vše, za co bojujete, skutečností: ženy kněžky, synodní rady, ženatí faráři, feminismus. Duchovní a fyzický stav evangelické církve je přitom ještě horší a důsledky sekularizace ještě více zničující než v církvi katolické. (2) Když bezpodmínečně toužíte po takto odlišné církvi, staňte se přece evangelíky! U těch je zavedeno všechno, oč usilujete. (3) Já jako protestant s katolickým srdcem a farář za pulpitem Martina Luthera bych protestantizaci Katolické církve pokládal za obrovské neštěstí: neboť tento svět potřebuje katolický charakter katolické spirituality, s její věrností papeži, mariánskou úctou a příkladem světců. A křesťanský svět potřebuje katolickou identitu, protože by bylo velkou ztrátou, kdyby katolický odstín víry ztratil na intenzitě.“

Magazín The Pillar v této souvislosti upozorňuje, že kdyby němečtí biskupové byli v důsledku svých doktrinálních postojů a činů prohlášeni za schismatiky, podle platného konkordátu z roku 1933 by v očích vlády ztratili právo řídit své diecéze a spravovat miliardy eur, které každoročně vynáší německá církevní daň.

Veronika Wetzel informuje o uvolňování pohřebních předpisů v Německu: povinnost užívat při pohřbu rakev se omezuje či (jako např. od dubna v Bavorku) zcela ruší, což umožňuje židům a muslimům pohřbívat zemřelé podle jejich tradic, pouze zavinuty do plátna. Jediný spolkový stát, kde se zatím žádná změna neplánuje, je Sasko-Anhlatsko; i zde však již frakce Zelených v Zemské radě podala návrh na uvolnění předpisů: „V Sasku-Anhlatsku 21. století není povinnost používat rakev nic menšího než přežitek, který vylučuje jiné kultury a náboženství. Chceme umožnit větší rozmanitost,“ prohlásila místní mluvčí Zelených pro sociální politiku Cornelia Lüddemannová.

Katrin Krips-Schmidtová popisuje, jak se Francie pokouší vzdorovat snahám „militnantích akademických kruhů“ prosazovat tzv. „inkluzivní pravopis“, vyžadující užívání hybridních forem u všech slov, která rozlišují gramatický rod: „Cher.e.s étudiant.e.s, vous etes convoqué.e.s pour venir rencontrer vos interlocuteur.trice.s pour lʼannée.“ Ve Francii tento způsob psaní odmítá Francouzská akademie, a chystá se i zákon, který by zakazoval jeho užití ve všech oficiálních dokumentech, z důvodu nečitelnosti a diskriminace těch, kdo trpí kognitivním, zrakovým nebo sluchovým znevýhodněním.

Sanfranciský arcibiskup Salvatore Cordileone vydal pastýřský list, v němž se zásadně postavil na obranu důstojnosti lidského života, odsoudil jakoukoliv spolupráci na umělých potratech a zdůraznil, že ti, kdo odmítají nauku Církve v tomto bodě, se staví do rozporu se společenstvím Církve a neměli by proto přistupovat Eucharistii, a Církev by jim neměla Eucharistii podávat. „Takový pastýřský list nemůže být dílem člověka, který plánuje vydat jen další veřejné prohlášení v řadě a u toho zůstat. Každý čtenář, který má všech pět pohromadě, dojde k závěru, že arcibiskup již Nancy Pelosiovou (a další, méně prominentní zastánce stejné pozice) napomenul, a připravuje nyní další krok,“ komentuje Phil Lawler v článku nazvaném „Pastýřský list arcibiskupa Cordileone: poslední varování pro Pelosiovou?“

Robert G. Marshall píše o rozhodnutí amerického prezidenta Joe Bidena „anihilovat křesťanské střední školy“ pod hlavičkou „vykořenění diskriminace na základě sexuální orientace a genderové identity“ jak na veřejných, tak na soukromých a církevních školách. Direktiva federálního Ministerstva bydlení a rozboje měst nyní požaduje po křesťanské „College of the Ozarks“, aby zrušila svá křesťanská pravidla a umožnila biologickým mužům, kteří se prohlašují za ženy, přístup do ženských ubytovacích prostor, sprch a toalet, a dále škole zakazuje, aby podmiňovala „přístup do ubytovacích prostor závazkem dodržovat studentský řád, jenž obsahuje požadavek zdržet se veškerých sexuálních vztahů mimo manželství jedné ženy a jednoho muže.“ Ministerstvo dále požaduje, aby škola a její zaměstnanci respektovali genderovou identitu, k níž se každý student přihlásí, včetně používání studentem preferovaných zájmen, a „dokonce škole zakazuje, aby na své webové stránce informovala, že Ministerstvo po ní požaduje souhlas s těmito protikřesťanskými nařízeními pod hrozbou civilního a trestního postihu včetně uvěznění!“ Škola se proti nařízení snaží bránit soudně.

Otec Zuhlsdorf předpovídá demografickou budoucnost církve ve Spojených státech: „Už dlouho píšu o demografické propasti, která se pod naší církví otevírá. Je faktem, že mnoho „osob bez vyznání“ přestane s předstíráním tradičního vyznání své rodiny. Ztratíme také spoustu svátečních katolíků, a s nimi finanční zdroje. Jejich děti už jsou na odchodu, anebo dávno pryč. Melodrama s lockdowny kvůli koronaviru otevírání této propasti urychlilo. Odhaduji, že značný počet těch, kdo do kostela chodili sporadicky, zmizí zcela nadobro. Zůstanou dvě hlavní silné skupiny: ti, kdo se hlásí k Tradici, a konvertité z evangelikálního prostředí spolu s některými zdravě zbožnými charismatiky. Tyto skupiny se vzájemně najdou. Dojde přitom k určitému tření, ale začnou se integrovat.“

„Ne, netroufneme,“ zní lakonická odpověď Clementa Harrolda na otázku Hanse Urse von Balthasara, zda „si troufneme doufat v prázdné peklo“, k níž se nyní přihlásil i biskup Robert Barron. Harrold poukazuje na to, že je rozdíl mezi přáním a nadějí. Předmětem naděje je totiž podle Tomáše Akvinského „budoucí dobro, které je sice obtížné, ale přesto možné získat“, a tedy nelze doufat v něco, co je nemožné. „Můžeme však opravdu doufat, že ani jediný člověk nezemře ve stavu těžkého hříchu, kterého nelituje? Troufneme si doufat, že Církev to během posledních dvou tisíc let se svým důrazem na úsilí o spásu zkrátka přepískla? Troufneme si zajít tak daleko, že budeme doufat, že nejen peklo, ale i očistec je prázdný? Naše odpověď zůstává stále tatáž,“ uzavírá Harrold analýzu nazvanou „Teologická negramotnost onoho ’troufneme si doufat‘“.

A Jeff Mirus nabízí shrnutí obsahu nové knihy Gerarda Verschuurena, obhajující na základě devíti různých vědeckých argumentů pravost Turínského plátna.

Vydávání Monitoru je financováno výhradně z dobrovolných darů Vás, čtenářů. Budeme vděční, pokud se rozhodnete Monitor podpořit darem, abychom mohli v této službě pokračovat.

poslat dar

300 Kč 500 Kč 1 000 Kč

DAROVAT 500 Kč

Tištěný publicistický čtrnáctideník Monitor bude ve vaší poštovní schránce každý druhý pátek. Zasílání je bezplatné a je hrazené výhradně z darů čtenářů.

OBJEDNAT MONITOR

Lukáš Novák