Dům ze skla: ...aby dělali, co se nesluší

Tato matka pěti dětí je luterská evangelička, která se ve svých postojích opírala podle vlastních slov o biblické svědectví, zejména pak o list Římanům od sv. Pavla. Na samém začátku listu apoštol vykresluje stav mravního rozkladu tehdejší pohanské společnosti, která se vzpírala poznání pravého Boha, což podle Pavla vedlo k povážlivým morálním důsledkům: „Proto je Bůh vydal v moc hanebných vášní. Jejich ženy zaměnily přirozený styk za nepřirozený a stejně i muži zanechali přirozeného styku s ženami a vzplanuli žádostí jeden k druhému, muži s muži provádějí hanebnosti a tak sami na sobě dostávají zaslouženou odplatu za svou scestnost. Protože si nedovedli vážit pravého poznání Boha, dal je Bůh na pospas jejich zvrácené mysli, aby dělali, co se nesluší“ (Ř 1,26–28).

Problémem církví pocházejících z protestantské reformace je absence učitelského úřadu církve. Schází v nich papež a biskupové ve společenství s ním, kteří by byli autentickými učiteli víry a měli oprávnění definitivně rozhodnout sporné naukové a disciplinární otázky. Proto se v reformačních církvích porozumění Bibli i pastorační praxe řídí diskusemi a vnitrocírkevním konsenzem. Ten dovedl například švédskou luterskou církev k prvenství v zavedení oddavek stejnopohlavních párů. Navíc představují ve švédské církvi již nadpoloviční počet pastorů ženy. Zkrátka z hlediska vývoje, který by si mnozí otevřeně přáli i v katolické církvi, je stav současného švédského luterství přímo rajský. Lze se jen nadát, že proponenti takového směřování v katolické církvi ochotně předloží i nám ostatním přesvědčivé důkazy duchovního rozkvětu švédské církve. Slovenská luterská církev ovšem podala své švédské kolegyni protest proti zavedení této praxe. Vnitrocírkevní konsenzus slovenských luteránů je zřejmě jiný, shodou okolností navíc odpovídající závazné katolické nauce.

Kriminální stíhání těch, kdo berou křesťanství vážně, je ale už opravdu hanebnost. Zkušenost učí, že přimknout se k panující ideologii přináší církvi přízeň mocných, takže „hodná“ část církve bude privilegovaná, zatímco ti, kteří nepochopili objektivní dějinné směřování, budou v církvi upozaděni. Sám švédský premiér důrazně varoval neposlušné duchovní, kteří by se odvážili odmítnout oddávat stejnopohlavní páry. Také u nás byli v době komunistického režimu duchovní, kteří mírovou politiku strany pochopili a podle toho se zařídili, a naopak duchovní a věřící, kteří se nepřizpůsobili, a museli za to často nést následky. V totalitním systému to byly někdy i následky v podobě trestního stíhání. Mysleli jsme si, že v demokraciích se nic takového nemůže stát, však proto jsme také „cinkali klíčema“. Ale už je to tady! Zejména přešlechtěné demokracie, posedlé politickou korektností, se neštítí bojovat proti zpozdilým občanům způsobem, který z časů minulých bohužel tak důvěrně známe.

P. Stanislav Přibyl