Týden ve světě katolickýma očima - 10. 6. 2021

Nový trestní zákoník komentuje expert na církevní právo Edward Peters. Podle něj panuje většinová shoda na tom, že původní zákoník byl dostačující pro biskupy, kteří byli ochotni církevní disciplínu důsledně uplatňovat, biskupům, kteří k tomu neměli vůli, však poskytoval mnoho cestiček, jak se ukládání trestů vyhnout. Nový zákoník je tedy v mnoha ohledech zlepšením, přesto však prý brzy vyvstanou tři otázky: (1) Zašla reforma dostatečně daleko? (2) Nevytvořila reforma nové problémy? (3) Přiměje reforma biskupy, aby v případech, kdy je to na místě, trestní disciplínu opravdu aplikovali? Peters dále uvádí své kritické postřehy k uvedeným bodům. Lituje uchování „příliš dlouhého seznamu exkulpujích a polehčujících okolností“ (v původních kán. 1323 a 1324) a institutu samočinného trestu (latae sententiae). Klade si otázku, zda změna práva představených trestat na povinnost není příliš dalekosáhlá. Kritizuje novou formulaci, podle které je exkomunikovaným zakázána aktivní účast (dříve pouze účast formou služby) na liturgii – zpochybňuje se tím povinnost nedělní účasti na mši svaté? A oceňuje odstranění kanonického trestu přeložení ze zákoníku, po kterém sám již dávno volal.

Z více stran přichází potvrzení zvěstí, že papež František hodlá zpřísnit podmínky slavení mimořádné formy římského ritu, tzv. „tridentské liturgie“.

Eric Sammons v magazínu Crisis s odkazem na „mnoho spolehlivých zdrojů“ tvrdí: „To, co se proslýchá, je zřejmě pravda: papež má v plánu zrušit Summorum pontificum.“ Papež se prý chce v zásadě vrátit do stavu před tímto motu proprio, kdy kněží museli žádat o indult svého biskupa, aby směli celebrovat tradiční mši. Sammons ovšem poukazuje na to, že i v současnosti „mnoho kněží ví, že stejně potřebují dovolení, pokud nechtějí být odsunuti do nějakého zapadlého koutu diecéze. Kněžím, kteří vyčnívají, biskupové umějí ztrpčit život. Takže proces, jak dosáhnout celebrace tradiční mše, by zůstal v podstatě stejný.“ Na druhou stranu, revokace Sumorum pontificum by podle Sammonse způsobila u biskupů změnu postoje: „zatímco dříve jen ti nejzarytější odpůrci tradiční mše bránili její celebraci ve svých diecézích, nyní by mnoho biskupů, kteří jí soukromě nepřejí, mělo své předsudky za potvrzené Vatikánem a povzbudilo by je to k odepření souhlasu tam, kde by ho předtím byli udělili.“

Sammons si ovšem zejména klade otázku: „Proč by to ale papež dělal? Proč by chtěl omezovat hnutí, které je co do míry růstu v dnešní Církvi nejúspěšnější? Nejpravděpodobnější odpověď zní, že on i ostatní vatikánští představitelé, kteří za tím stojí, zjišťují, že růst tradičních komunit nesouvisí pouze se způsobem slavení mše. V mnoha ohledech představuje odmítnutí celého pokoncilního projektu, do kterého církevní představitelé až do Františka nemálo investovali.

Představte si, že by se Národní fotbalová liga rozhodla ’vylepšit‘ pravidla amerického fotbalu: šišatý míč by se nahradil kulatým, počet hráčů na každé straně by se zvýšil o pět a hráči by směli vyběhnout do autu a zase se vrátit. Pak by se utratily miliony dolarů na propagaci této změny. Ovšem místo aby to přitáhlo nové fanoušky, lidé by se začali přesouvat k nově zřízené lize, kde by se americký fotbal hrál postaru. Pokorní vůdcové by přiznali omyl a vrátili se k originálu; velmi často se však vůdci v podobné situaci zakopou ve svých pozicích, a místo aby se svých představ vzdali, útočí na ty, kdo se chtějí vrátit k původnímu stavu. Bohužel se zdá, že představení Církve včetně papeže Františka se rozhodli pro tuto druhou možnost.“

Zvěsti potvrzuje i Phil Lawler z Catholic Culture: „Zvěsti nelhaly. Mé zdroje v Římě – příliš četné a příliš spolehlivé na to, abych mohl pochybovat – potvrzují, že ve Vatikánu koluje dokument, který by po papežském schválení významně omezil užívání ’mimořádné formy‘ liturgie. Jedná se o návrh. Může ještě doznat úprav. Možná nikdy nebude vydán. Ale pokud by neměl tichý souhlas papeže, vůbec by se o něm nezačalo jednat. A pokud bude vydán v podobě, která nebude zásadně odlišná od té stávající, bude to pastorační a nauková katastrofa,“ domnívá se Lawler. Upozorňuje na to, že touhu po tradiční mši neživí nostalgie – drtivá většina jejích zastánců totiž předkoncilní stav nepamatuje – a vysvětluje:

“V Summorum pontificum papež Benedikt vyhlásil, že každý kněz má právo celebrovat tradiční liturgii, aniž by potřeboval ’indult‘ nebo speciální povolení od biskupa. Návrh dokumentu by toto právo zrušil. Ve vší upřímnosti – v praxi by tato změna neměla velký dopad na dostupnost tradiční mše, neboť každý diecézní kněz, který není dnešní, dávno ví, že pokud si popudí biskupa celebrací tradiční mše bez jeho svolení, pravděpodobně pocítí následky. Požadavek biskupského schválení by však měl jiný zásadní důsledek. V Summorum pontificum papež Benedikt mimo jiné deklaroval, že – navzdory rozšířenému dojmu – tradiční mše nikdy nebyla zrušena. ’Co dřívější generace měly za posvátné, zůstává posvátným a velkým i pro nás, a nemůže to být zčistajasna zcela zakázáno, nebo dokonce označeno za škodlivé,‘ vysvětlil papež Benedikt. Je jasné, že pokud papež František prakticky zakáže celebraci tradiční mše a prohlásí tradiční liturgii za škodlivou – nebo dá diecézním biskupům moc tak učinit –, pak se postaví do přímého rozporu se svým předchůdcem. A pokud papež František může odporovat papeži Benediktovi, co zabrání budoucímu papeži, aby odporoval papeži Františkovi? Každý, komu opravdu jde o papežskou autoritu (a ne o dočasnou převahu ve vnitrocírkevní debatě) by si měl uvědomit průšvih, který by připravovaný dokument mohl způsobit.“ A Lawler shrnuje: „Připravovaný dokument tedy není pouze problémem pro tradicionalisty, nýbrž vážným nebezpečím pro Církev. Každý, komu jde o věc evangelizace, integritu nauky a zachování papežské autority, by se mu měl postavit se vší rozhodností na odpor.“

Detaily ohledně připravovaného dokumentu rozebírá tradicionalistický magazín The Remnant: „Nyní je na stole třetí verze dokumentu, přičemž ty první dvě byly shledány jako příliš restriktivní. The Remnant zjistil, že první verze kladla přísné omezení na věk celebrantů a prý se podobala indultu Pavla VI., který povoloval starším kněžím pokračovat v celebraci tridentské mše po promulgaci Novus Ordo Missae. Také se diskutovalo o tom, zda připustit nebo nepřipustit vysluhování ostatních svátostí v Mimořádné formě. Podle současné podoby dokumentu smějí komunity a diecézní kněží, kteří již celebrují v Mimořádné formě, pokračovat, ale diecézní kněží, kteří by chtěli s celebrací Mimořádné formy začít, by museli získat povolení – zda od místního biskupa anebo od Svatého Stolce, o tom se zatím ještě diskutuje. Celebrace ostatních svátostí by byla povolena těm, kdo již mají povolení celebrovat tradiční mši.“ Současná verze návrhu prý také přesouvá roli odvolacího orgánu ve věcech tradiční mše ze čtvrté sekce Kongregace pro nauku víry (bývalé papežské komise Ecclesia Dei) na Kongregaci pro bohoslužbu a svátosti.

Francouzský web Notre-Dame de Chrétienté v této souvislosti vyzývá k novéně ke sv. Josefu za zachování platnosti Summorum pontificum. Na obranu tradiční mše se ve svém komentáři vyslovila také Joan Lewisová, vatikanistka katolické televize EWTN.

Kněžské bratrstvo svatého Petra (společnost apoštolského života oddaná tradiční liturgii) bylo po 23 letech bez vysvětlení vykázáno z baziliky sv. Bernarda ve francouzském Dijonu. Rozhodnutí podepsal arcibiskup Roland Minnerath, který za pět měsíců dovrší 75 let a bude tedy podávat rezignaci do rukou papeže Františka. Podle Jeanne Smitsové se vývoj v Dijonu může stát „precedentem pro další francouzské biskupy, z nichž někteří již během let akceptovali přítomnost tradičního apoštolátu, ovšem s pramalým nadšením. Právě úspěch těchto komunit, které, jak se ukazuje, přitahují zejména mladé lidi, působí jako živoucí výčitka vyprázdněným kostelům mnoha farností pěstujících pokoncilní liturgii,“ míní Smitsová.

Mnichovský arcibiskup, bývalý předseda Německé biskupské konference a blízký spolupracovník papeže Františka kardinál Reinhard Marx nabídl papež rezignaci na svůj úřad, jako výraz „sdílené odpovědnosti za katastrofu sexuálního zneužívání představili Církve v minulých desetiletích“. Kardinál se zároveň rozhodně postavil za radikální změny v nauce a praxi Církve, která podle něj „dospěla do slepé uličky“ a může se vzpamatovat, pouze pokud se „postaví čelem k fundamentálním teologickým otázkám“. Marx přitom odkázal na německou zprávu o zneužívání, která tuto krizi připisuje „kultuře klerikalismu a nepopulární nauce Církve o sexuálních otázkách“. Tato zpráva sehrála důležitou roli v německé „Synodální cestě“, která podle Marxe může Církvi „vdechnout nový život“. Biskup Georg Bätzing, který Marxe nahradil na pozici předsedy německé biskupské konference, prohlásil, že Marxova rezignace „dává na srozuměnou, že v Synodální cestě je třeba pokračovat“.

Podle Petera Bringmann-Henseldera, člena Poradního výboru pro oběti zneužívání Kolínské diecéze, poskytnul Marx svým odstoupením munici médiím, která vedou dlouhodobou kampaň proti kolínskému kardinálu Woelkimu (známému kritikou Synodální cesty a některých liberálních postojů německého episkopátu). „Záměrně přehlížejí, že Woelki byl první, kdo ustavil poradní výbor pro oběti zneužívání, a kdo v roce 2018 slíbil, že vše vyšetří. A Gerckeho zprávou dokázal, že to myslí vážně. Žádná jiná diecéze zatím nepředložila tak vyčerpávající dokument, který by byl dostupný každému zájemci v nezkrácené a nezcenzurované podobě.“

Přední americká katolická univerzita Notre Dame oficiálně vyhlásila červen za „měsíc hrdosti“ (Pride Month) a připojila se tak k LGBT hnutí. „Zostouzíte jméno Panny Marie!“ reagoval Austin Ruse, předseda organizace C-fam. Také jezuita James Martin, známý propagátor normalizace homosexuality, vyzývá katolíky ke slavení „měsíce hrdosti“.

A šestačtyřicetiletý Belgičan, který se identifikuje jako žena, usiluje o vstup do ženského kláštera. „Všude, kde se přihlásím, jsou sestry nadšené,“ říká „Eefje“ Spreuters, „jenže pravidla to nepřipouštějí.“ Přesto se muž již pokládá za jeptišku: „Říkám si Sestra Eefje.“ Pokud Spreuters nezíská souhlas papeže, hodlá založit nový řeholní řád pro muže, kteří se identifikují jako ženy.

Doug Mainwaring komentuje: „Zvrácená touha tohoto muže stát se jeptiškou nespadla s Marsu a nemůže být naivně připisována tlaku popkultury. Pramení z velmi bohaté živné půdy, kterou pro rozkvět sexuální zmatenosti vytvořili naši preláti. Zatímco nauka Katolické církve ohledně pohlaví je naprosto jasná, ten, kdo jasno nemá, jsou naši preláti. Přestaňme už konečně předstírat, že jsou věrni katolické nauce: katoličtí preláti mají slabost pro zženštilé muže, maskulinní ženy a sodomii. Sen tohoto muže je na prvním místě odrazem měkkého a rozverného přístupu papeže Františka k otázce změny pohlaví. Minulý rok papež pochválil řeholnici, která v Jižní Americe otevřela rezidenci pro ’trans-ženy‘, přičemž o těchto mužích hovořil jako o ženách. Pro-LGBT jezuita James Martin byl jeho gratulací sestře nadšený. V roce 2016 hovořil papež František o ženě, která podstoupila změnu pohlaví, jako o ’muži‘, řekl, že se ’oženila‘ s jinou ženou a přijal je ve Vatikánu. Ale nejde jen o papeže. Bizarní zápas onoho Belgičana odráží sexuální zmatenost, které se dopouští mnoho evropských a amerických biskupů,“ říká Mainwaring a pokračuje dlouhou řadou dokladů.

Vydávání Monitoru je financováno výhradně z dobrovolných darů Vás, čtenářů. Budeme vděční, pokud se rozhodnete Monitor podpořit darem, abychom mohli v této službě pokračovat.

poslat dar

300 Kč 500 Kč 1 000 Kč

DAROVAT 500 Kč

Tištěný publicistický čtrnáctideník Monitor bude ve vaší poštovní schránce každý druhý pátek. Zasílání je bezplatné a je hrazené výhradně z darů čtenářů.

OBJEDNAT MONITOR

Lukáš Novák