Ztraceno v překladu...

Ale pozornějším nemohlo uniknout, že i v zemích naší tzv. euroatlantické civilizace občas nepřátelé církve pomaloučku vystrkují růžky. Příkladů je mnoho, stejně jako nepřátel, kteří ovšem nenávist maskují tolerancí všelikých menšin, korektností atp.

V mnoha farnostech se stále ještě konají na první pátky pobožnosti k Srdci Páně, jejichž součástí, krom litanií, je též zásvětná modlitba, kterou se dobrovolně zasvěcujeme Pánovu Srdci. To také prosíme, aby k sobě přitáhlo i ty, kteří o Boží lásku nestojí. Mezi těmito „zbloudilými dušemi“ jsou zmiňováni ti, kteří Pána odmítli, dosud nepoznali, jeho přikázáními pohrdli, rozkolníci a bludaři.

V porovnání se starší verzí jsou však jaksi opomenuti pohané, muslimové a židé. Ti se „ztratili v překladu“ z češtiny do češtiny. Pro porovnání stačí Český kancionál (VII. Vydání z roku 1940) a jakékoli vydání současného Kancionálu.

Po nás křesťanech se často žádá, abychom byli vnímaví k potřebám současného světa. Myslím, že jedna z nejzákladnějších potřeb je stále stejná. Potřeba tohoto světa, aby, pokud možno, všichni jeho obyvatelé přijali Ježíše Krista za svého Pána a Mistra.

Možná je na čase, abychom zpět vrátili ony ztracené v překladu a k nim přidali i ty nové potřebné. Tedy „vyznavače“ nejen falešných náboženství, ale i mnohých, dnešními „proroky“ hlásaných, zaručených receptů na lepší nový svět, kde hlavním božstvem je – člověk, příroda, udržitelný rozvoj, kdejaká žoužel, planeta... – škrtněte, co se nehodí.

P. Evermod Jan Sládek O.Praem.