Je katolicismus „rasistický“ – a kdo je vlastně katolík?

A jelikož je zřejmé, že se svými požadavky na změnu se již nevejdou do rámce aktuálně platné nauky, hovoří o „dalším vývoji“, protože v nauce přece vždy docházelo k vývoji. Často už však nezmiňují skutečnost, že o možnosti či nemožnosti dalšího vývoje v naší církvi nakonec rozhodoval učitelský úřad – a tím také v posledku říkal a dodnes platně formuluje, co je součástí katolického vyznání a co nikoli.

Nové, neustále opakované pravidlo víry zní: Přece nebudete druhému upírat, že je katolík.

Tato rada bude pravděpodobně povětšinou ignorována, protože své vlastní přesvědčení přece tak rádi stavíme nad to církevní a sami sebe vidíme vždy jako katolíky. A spousta z těch, o nichž tu hovořím, si na své živobytí vydělává v církvi. Jsem proto přesvědčen, že v podzemí se bude šířit a masivně bránit další nové pravidlo víry. A to zní: V žádném případě nesmíš druhému upírat, že je katolík. Tato věta je nyní často vyslovována s takovou vehemencí údajné objektivity a morálky, že vzniká dojem, jako by šlo o skutečné dogma současné odborné rozpravy.

Dovolte mi k tomu osobní poznámku: Ano, samozřejmě vždy docházelo k vývoji nauky – a její vývoj mě také zajímá, pokud umožňuje nové a hlubší pochopení toho, jak v dnešní době přijmout evangelium, žít podle něj a hlásat ho ve světě. Stále však důvěřuji učitelskému úřadu a s ním i církvi jako celku, že je větší než já a že její obzor je širší než ten můj. Kromě toho je potvrzeno Písmem i tradicí, že Petrově nástupci bylo dáno charisma, které mimořádným způsobem slouží k zachování jednoty a vnitřní integrity víry. Proto se právě tímto orientuji při utváření svého vnitřního přesvědčení a při debatách mezi kritiky a loajálními katolíky, kdo nebo co je církev a co učí.

Obklopen neúctou
Nyní se samozřejmě stále více ukazuje, že se naléhání liberálnějších sil na „vývoj“ postupně proměňuje ve skutečnou neúctu k učitelskému úřadu, na kterém my biskupové máme podíl. A přitom je zřejmé, že v mnoha případech ani nečekají na rozhodnutí učitelského úřadu, ale spokojeni budou až tehdy, až se učitelský úřad bude řídit vlastními přáními a přesvědčeními. A takovýto přístup by podle mého názoru skutečně nebyl katolický. G. K. Chesterton v tomto smyslu poznamenal: „Nepotřebuji církev, která mi bude říkat, že se mýlím, když vím, že se mýlím. Potřebuji církev, která mi řekne, že se mýlím, když se budu domnívat, že mám pravdu.“

Nejnovější výrok římského učitelského úřadu jako objasňující odpověď na důležitou otázku velká část církve v naší zemi jednoduše odmítla – obvykle s poznámkou, že není teologicky ani sociologicky na výši, a proto vlastně ani nestojí za to se s ním více zabývat. Jako kdyby ti, kdo v Římě připravují takovéto texty – včetně papeže, který je schvaluje –, byli lidé, jejichž obzory rozhodně nejsou větší a širší, ale v každém případě užší a menší než všech těch, kdo si už dlouho přejí to, co nazývají „vývojem“ – a už nikdy by od něj neustoupili, i kdyby učitelský úřad definitivně rozhodl jinak, což se již stalo ohledně možnosti svěcení žen.

Příslušnost k církvi je určena obsahem víry
Ve skutečnosti naše církev již téměř 2000 let na koncilech nebo prostřednictvím papežských rozhodnutí určuje, co je katolické a co není – a tím zajišťuje jednotu víry. Znovu a znovu pak v minulosti následoval výrok, kdo je kvůli obsahu (!) svého přesvědčení v „anathema“, tedy v „klatbě“, v „zavržení“ a podobně – záleží na tom, pro jaký překlad se rozhodneme. Ale vždy bylo jasné: Církev stanovovala, že určitá odlišná přesvědčení vedou k tomu, že se daný člověk vyloučil z komunity, kterou utváří společná víra s konkrétním obsahem. Druhý vatikánský koncil se praxe anathema z dobrých důvodů vzdal – aniž by však předchozí praxi prohlásil za neplatnou. Poslední koncil také chtěl – podle zahajovací řeči papeže Jana XXIII. – napravit omyly a vysvětlit ryzí tradovanou pravdu. Ale nově, hlouběji, za pomoci prostředků milosrdenství – a s menší přísností.

Katolíci věrní učitelskému úřadu jsou rasisté?
Vzhledem k tomu, že se v německé církvi ukazuje, že většina věřících spolu s některými biskupy, mnozí akademičtí teologové a pastorační pracovníci chtějí řešit takzvaná dráždivá témata ve stylu liberálnějších pozic, přechází řada jejich protagonistů do stále silnějšího a nestydatějšího protiútoku. „Katolické“ je podle všeho přesně to, co si myslí oni – a rozhodně už ne to, co říká učitelský úřad.

Například tübingenská profesorka dogmatiky Johanna Rahnerová nedávno označila katoličky a katolíky, kteří v otázce svěcení žen zůstávají věrni magisteriu – tedy včetně papeže, za „rasisty“, alespoň pokud souhlasí znění zprávy KNA, na kterou navázal portál katholisch.de článkem se senzačním titulkem. Tím by se paní Rahnerová připojila k rostoucímu sboru těch, kteří nyní tak rádi tvrdí, že církev ve skutečnosti rozdělují ti, kdo se z úcty k učitelskému úřadu a z vlastního přesvědčení drží skutečného katolického učení a hlásají ho. Rád bych se otázal: Jaký účinek má takovéto použití termínu „rasismus“ na lidi, kteří jsou skutečnou obětí rasismu?

Obrácené poměry?
Ocitáme se tak v bodě, kde dochází k pravému opaku. Široce sdílené a důrazně opakované nové pravidlo víry zní: Nikomu by nemělo být dovoleno, aby druhým vysvětloval, že to, co říká, není katolické. Na druhou stranu ti, kdo si myslí, že jsou ve většině, nyní mohou bez ostychu obviňovat věřící, kteří jsou věrni platnému učení, z rozdělování církve a dokonce je nazývat rasisty. A samozřejmě neberou vůbec žádný ohled na skutečnost, že pozice, které se zdají mít v Německu většinu, v žádném případě nesdílí většina věřících ve světě. I tento občas pohrdavý pohled na univerzální církev pro nás není historicky nijak nový a nepřinášel vždy pozitivní důsledky.

Zvláštní svět
Co však působí téměř groteskně: My biskupové, kteří jsme především odpovědní za katolické učení a také to slavnostně slibujeme, umožňujeme svým souhlasem využívat příjmy z církevní daně na financování určitých médií, a tím dovolujeme, abychom na této scéně byli sami (domnívám se, že jsem byl míněn přinejmenším já) označováni jako „rasisté“ – aniž by někdo vážněji oponoval nebo aniž by se členové redakce při veškeré své novinářské svobodě vůbec zamysleli nad tím, co produkují. My biskupové jsme také spoluzodpovědní za to, kdo smí vyučovat na našich fakultách katolickou teologii. Zvláštní svět, že? Každopádně jsem toho názoru, že by to stálo za debatu.

Co bych však nechtěl: Aby se o tomto mém textu nyní hovořilo pouze nenávistně nebo extrémně polemicky. Možná se v něm skrývají zásadní otázky: Jak vlastně chápeme katolickou církev a závaznost obsahu víry? Co může a má dělat učitelský úřad? Nebo kde jsou hranice svévole při výkladu toho, co považujeme za evangelium? A konečně: Kde jsou v našem diskursu verbální hranice a co je skutečně „rasistické“ a kdo doopravdy „rozděluje“ církev?

A zde je původní zpráva Katolické tiskové agentury:

Teoložka: Pouze „rasisté“ jsou proti rovným právům žen v církvi.

Stuttgart (KNA) Ten, kdo nehájí rovnoprávnost žen v církvi, je podle názoru teoložky Johanny Rahnerové „rasista“. Je nepřijatelné hovořit o stejné důstojnosti žen a mužů, ale nepřiznávat jim stejná práva. Katolická církev však momentálně zastává opačný trend. Profesorka doslova prohlásila: „Ten kdo nic nedělá, také koná.“ Existuje „povinnost vzdorovat“. Rahnerová, která je předsedkyní Konference katolických teologických fakult, požaduje nové kanonické právo, které by zaručilo zrovnoprávnění žen uvnitř církve.

Současné problémy nelze pomocí nynějšího platného kanonického práva vyřešit, řekla Rahnerová ve Stuttgartu. Kanonické právo není kompatibilní s ústavou Spolkové republiky. Pokud by stát vůči katolické církvi používal kritéria, která používá při jednáních s islámskými sdruženími, měla by církev v ruce „špatné karty“. Rahnerová vystoupila na ženském fóru, na které pozvala vedení diecéze Rottenburg–Stuttgart a kněžskou radu ve Württembergu. Stuttgartský děkan Christian Hermes na této akci prohlásil, že se církev nenaučila, jak se vyrovnat s lidskými právy v moderní době. Církev se ocitla v „dramatické slepé uličce“. Katolická debata o reformě známá jako Synodální cesta ztroskotá, uvedl Hermes.

Rottenburský generální vikář Clemens Stroppel je také podle některých vyjádření unavený z toho, „že je nutné toto téma řešit každý den“. V sázce je zvěstování víry. Rottenburský biskup Gebhard Fürst znovu vznesl požadavek, aby ženy mohly být svěceny na diákonky. K tomu však nelze přistoupit bez souhlasu univerzální církve. Mluvčí diecézní rady Johannes Warmbrunn vidí „možnosti“, které lze využít. Platí zásada: prostě konejte. Nemělo by dojít k tomu, že všichni reformně orientovaní křesťané opustí církev. Na akci se mimo jiné diskutovalo o tom, zda by ženy mohly udělovat svátost křtu a pomazání nemocných nebo působit jako asistentky při uzavírání manželství.

Mons. Stefan Oster SDB
Přeložila Alena Švecová