Církev, která přežila komunistický útlak, nemá exotické nápady

Arcibiskup Puljić je nejen pastýřem své diecéze, ale také jakožto kardinál i členem Kongregace pro evangelizaci národů a Papežské rady pro mezináboženský dialog. V prosinci 2020 nyní pětasedmdesátiletý arcibiskup prodělal vážné onemocnění COVID-19. Iniciativa „Maria 1.0“ vedla s kardinálem Puljićem rozhovor. Interview zprostředkoval Thommy M. Schott a překládala jej Dinka Mihic. Otázky kladla ředitelka iniciativy Maria 1.0 Clara Steinbacher.

Maria 1.0: Vaše Eminence, v prosinci 2020 jste musel být kvůli infekci koronaviru ošetřován v nemocnici. Jak se dnes cítíte?
Kardinál Puljić: Jsem vděčný Bohu, že jsem se do nemocnice dostal včas. Narazil jsem na velmi zodpovědné lékaře a zdravotnický personál. Koronavirus jsem přestál dobře, přesto mám ještě následky. Obdivoval jsem zdravotnické pracovníky, kteří navzdory velkému vytížení byli vždy trpěliví ke všem pacientům. Nejsem stejný jako před nákazou koronavirem, ale jsem vděčný Bohu, že mohu řádně plnit své povinnosti.

Katoličtí Chorvaté jsou nejmenší ze tří národnostních skupin ve vaší vlasti. Jak byste popsal situaci katolíků v Bosně a Hercegovině čtvrt století po skončení války?
Daytonská dohoda sice ukončila válku, ale nevytvořila spravedlivý mír. Dayton dělí Bosnu a Hercegovinu na dvě části. V jedné části, Republice srbské, jsou legalizovány etnické čistky a nežijí tam téměř žádní katoličtí Chorvaté. V druhé části, Federaci Bosny a Hercegoviny, v níž žijí Chorvaté a Bosňané, tvoří Bosňané většinu. Lidé jsou nejistí a frustrovaní. I ti, kteří přetrpěli válku, nyní odcházejí ze země. Bohužel nebyla nastolena rovnost všech tří národů, které v zemi žijí, a neplatí tu ve všech oblastech stejná práva.

Když navštívíte mši svatou v chorvatské farnosti zde v Německu, všimnete si, že kostel je plný a mezi věřícími jsou zastoupeny téměř všechny generace. Je katolická církev ve vaší vlasti živější než například v Německu?
V průběhu dějin nalezli naši katolíci ve víře oporu a zdroj síly. Pokud dnes opouštějí zemi svých předků, nesou si s sebou víru otců, v níž vyrůstali a pro kterou obzvláště v komunistickém období hodně trpěli. Starší generace bude touto vírou žít, ale ti mladší se rychle přizpůsobí prostředí, do kterého přijdou, protože tam chodí do školy a veřejné mínění ovlivňuje jejich pohled na svět.

Mnozí říkají, že Panna Maria prokázala Bosně velikou milost svou přítomností v Medžugorje. Co pro vás osobně znamená toto poutní místo?
V průběhu dějin byl náš národ velmi zbožný a ctil obzvláště Pannu Marii. Věřím, že neexistuje dům, kde by nebyl na zdi obrázek Panny Marie. Máme několik míst, která se postupem času stala svatyněmi Matky Boží. Lidé tam rádi chodí činit pokání a dodržují své sliby. Medžugorje je pravděpodobně největší zpovědnicí v EU, kam se mnozí přicházejí modlit k Panně Marii, činit pokání a skládat sliby. Nacházejí tam útěchu ve víře a schopnost nést ve svém životě kříž.

Katolická církev v západní Evropě se nachází ve velké krizi. Některé svátosti, například svátost pokání, jsou doslova opomíjeny. Obzvláště v Německu proti sobě stojí takzvaní reformátoři a katolíci věrní učitelskému úřadu. Jak hodnotíte jakožto kardinál univerzální církve současný vývoj?
Vzkříšený Kristus je středem naší víry. Svatý Pavel nás vyzývá, abychom se připodobňovali Kristu. Ale v tomto současném sekularizovaném duchu se všechno překroutilo. Požadujeme po Kristu, aby se přizpůsobil. U nás máme takové pořekadlo: Pokud nejednáš tak, jak smýšlíš, začneš smýšlet tak, jak jednáš. A přesně to se děje v duchu relativismu a sekularismu. Stále si velmi dobře pamatujeme, jak komunisté požadovali, abychom se oddělili od jedné svaté katolické a apoštolské církve. Blahoslavený Alojzije Stepinac za to zaplatil vysokou cenu, protože zůstal věrný jednotě církve.

„Synodální cesta“ v Německu se zabývá otázkami, jako je kněžství žen nebo zrušení povinného celibátu. Zajímají tyto otázky také katolíky v Sarajevu?
Církev, která přežila komunistický útlak, nemá takové exotické nápady. Takové postoje ve skutečnosti naše věřící urážejí a udivují. Nerozumíme církvi, pro kterou je oběť cizí slovo a kde je Ježíš bez kříže. Diskutovat lze o jakémkoli tématu, ale na základě evangelia a nikoli na základě sekularismu a relativismu. Šíření takovýchto myšlenek v životě církve usnadnila náboženská svévole, ale my se musíme vrátit k původnímu evangeliu.

Rozmíška mezi německými místními církvemi a Vatikánem ohledně formulace učení je veřejností vnímána jako spor. Mnoho katolíků se obává církevního rozkolu. Vy jste byl též předsedou biskupské konference. Jaké řešení byste svým německým spolubratřím navrhl?
Zbývá mi jen modlit se k Duchu svatému, aby osvítil každého z nich osobně a všechny společně, obzvláště ty, kteří vedou církev v Německu. Kéž by Boží záležitosti byly na prvním místě. Nechtěl bych vystupovat jako soudce, ale takovéto názory nemohu přijmout.

Udělá si papež František jednoho dne osobní představu o církvi v Německu?
Nikdo z nás nemůže ovlivnit to, co bude papež dělat. Pokud se mě zeptá na můj osobní názor, jasně mu před oči postavím obraz trpící církve.

Vaše Eminence, jste členem Kongregace pro evangelizaci národů. Je v Evropě zapotřebí nová evangelizace, nebo vzhledem k rozšířenému ateismu již není misie vyžadována?
Kvůli svému zdravotnímu stavu se již práce v kongregaci neúčastním. Věnuji se jak této místní církvi, tak církvi v Bosně a Hercegovině. Zároveň se mé funkční období pomalu chýlí ke konci a já doufám, že zůstanu věrný pravé víře, v níž žiju déle než 75 let.

Svatý otec vyhlásil Rok svatého Josefa. Co pro vás svatý Josef znamená?
V této krizi rodin, zejména v krizi otcovství, je Rok svatého Josefa úžasnou pobídkou k obnovení důstojnosti otcovství v rodině a společnosti. Každý rodič, dokud putuje po této zemi, by měl prokázat, že si zaslouží důvěru, kterou mu Bůh svěřil.

Mnohokrát děkujeme za rozhovor.
Děkuji za důvěru.

Clara Steinbacher
Přeložil Pavel Štička