Dům ze skla: Hnutí je vším

Duchovní a fyzický stav evangelické církve je přitom ještě horší a důsledky sekularizace ještě ničivější než v katolické církvi. Když bezpodmínečně toužíte po takto odlišné církvi, staňte se přece evangelíky! U těch je zavedeno všechno, oč usilujete. Já jako protestant s katolickým srdcem a farář za kazatelnou Martina Luthera bych protestantizaci katolické církve pokládal za obrovské neštěstí. Vždyť tento svět potřebuje katolický charakter katolické spirituality s její věrností papeži, mariánskou úctou a příkladem světců. A křesťanský svět potřebuje katolickou identitu, protože by bylo velkou ztrátou, kdyby katolický odstín víry ztratil na intenzitě.“

Obdobné hlasy byly dříve slyšet spíše z katolické strany: „Umanutě bojujete a přitom u evangelických sousedů je boj již dobojován. Tak se jen račte podívat, jaké duchovní plody veškeré toto úsilí přineslo. A klidně si k těm protestantům přestupte, tam nebudete mít důvod si pořád stěžovat.“ Na takové apely ovšem vždy přicházely velmi podrážděné reakce: „My se přece nenecháme z katolické církve vyhnat!“ Zde jsme však nově svědky oslovení z opačné strany. Sám protestantský duchovní tyto katolické rebelanty zve do své církve, nikoho tedy z katolické církve nevyhání. Jen nabízí možnost nespokojeným katolíkům zakusit v protestantských církvích účinky prakticky všech jejich modernizačních požadavků.

Avšak i tak laskavé pozvání se zjevně mine účinkem. Pastor Garth totiž nerozpoznal skutečnou motivaci osob, které v katolické církvi touží po vnucování sekularizačních a protestantizačních proměn. Bojovníkům za ně totiž ani tak nejde o výsledný stav katolické církve, v níž by se jejich tužby uskutečnily, ale především o neustálý boj za jejich prosazování: halasný, medializovaný, sebezviditelňující, znepokojující, aktivistický, burcující, kritizující, mobilizující. To vše dodává pocit společně sdílené protestní dynamiky, člověk se sám cítí rebelem, kterého spojuje solidární přináležitost se spolurebelujícími spojenci na teologických fakultách, v církevních médiích, ve farních radách, při společných zasedáních, na protestních akcích. Přitom tato rebelie není spojena se žádným rizikem nebo nebezpečím jakéhokoli odsouzení, neřkuli kanonického potrestání. Naopak, takoví bojovníci docházejí všude uznání a chvály. Média hlavního proudu všechny nátlakové akce a jejich protagonisty prosazují a velebí. To vše za nedostatku statečných představitelů církve, kteří by řekli jasné slovo i za cenu mediálního lynče. Část hierarchů se raději konjunkturálně připojí a sama tak získává mediální body. Celý tento proces vykazuje pachuť maoisticky či trockisticky formovaného hnutí s otevřeným koncem a stále se stupňujícím revolučním varem na způsob „hnutí je vším, konečný cíl ničím“. Vždyť tito bojovníci sami musí alespoň tušit, že aby si katolická církev zachovala svoji ekleziální i naukovou identitu, opravdu nemůže mnohé z jejich požadavků uskutečnit. Bojovat za ně však v třaskavé atmosféře permanentního chaosu možné je. U ochablých evangelíků již totiž nelze zakusit takové fantastické, byť nezodpovědné dobrodružství, s jeho exaltovanou atmosférou, okořeněnou omamným pocitem osobní účasti na dějinotvorných proměnách církve.

P. Stanislav Přibyl