Dům ze skla: Ecclesia discutens

Říká se, že v době studené války měli Rusové v Sovětském svazu kříž bez Krista, zatímco bohatí Američané měli naopak Krista bez kříže. Pokud však již Kristus přece došel víry také v zemích východního bloku i za tehdejších velmi omezených podmínek, pak nejenže mnoho věřících, kněží, řeholníků i laiků prokázalo hrdinství a statečnost osobního svědectví víry, nýbrž rovněž sama církev byla nucena fungovat tak, aby se soustředila prakticky jen na nejnutnější přežití. Jak odlišně byl například prožíván rok 1968 v církvi u nás a v západních zemích! Zatímco v Československu se věřící nadechovali čerstvých doušků náboženské svobody a byli šťastni za církev právě takovou, jaká je, na západ od nás se katoličtí aktivisté oddali marxismem prosáklému revolučnímu hnutí ve snaze po destrukci církevních struktur, považovaných za součást dosavadního šosáckého a utlačovatelského buržoazního světa.

Během dalších desítek let lidé téhož ražení posunuli celý proces dále. Zjistili, že lépe je do církevních struktur pronikat a přizpůsobovat je k obrazu svému. Zatímco se stále více vyprazdňovaly kostelní lavice, o to více se plnily místnosti a sály s koženkovými sedačkami, ve kterých se konala diskusní fóra a debaty, zaznívaly plamenné odsudky dosavadní církevní praxe i odvážné návrhy, jak zcela nově uspořádat církev tak, aby byla bližší lidem, ženám, ekologii, světu, demokracii, chudým. Tento virus postupně zmutoval do rozmanitých podob a v současné době se uhnízdil v požadavcích kladených na synodální proces, neboť se ukázalo, že řádnou církevní cestou nelze dosáhnout kýžených změn i přesto, že papežem je někdo tak otevřený, jako je František.

Problémem je nejen nastolování týchž témat až do omrzení, nýbrž především ztráta základního duchovního směřování církve. Ta se přerodila z modlící se církve (Ecclesia orans) v církev diskutující (Ecclesia discutens). Pro nás, kteří jsme prožili šikanování komunistickým režimem, byla snad tehdejší nepřítomnost úmorného diskutování v církvi „z nouze ctnost“. Je ovšem škoda, že se nechceme nebo neumíme podělit s těmi, kdo po mlácení prázdné slámy tolik touží, že proklábosené hodiny sněmování nejsou pro život církve nutné, a že právě redukovaný církevní život za komunistického režimu nám připomněl to „jediné nezbytné“ (unum necessarium, srov. Lk 10,42). Sám kardinál Puljić diskusi v církvi samozřejmě připouští, avšak jasně ukazuje, kam má diskuse směřovat: „Může se diskutovat o jakémkoli tématu, avšak na základě evangelia, nikoli sekularismu a relativismu. V životě církve se usídlila náboženská svévole, avšak my se musíme vrátit k původnímu evangeliu.“

P. Stanislav Přibyl