Pláčou kněží?

– Ano, kněží jsou zvláště vyvolení Bohem k mimořádné službě a oběti, to je pravda, ale nejsou to superhrdinové ani nejsou z kamene. Jsou to lidské bytosti.

Ale proč kněz pláče?

– Kněží pláčou v osamění. Obklopeni lidmi, ale sami.

Pláčou ze stesku po své rodině, proto že jsou daleko od těch, které milují, proto, že s nimi nemohou být v dobrých i zlých časech, že nejsou nablízku přátelům, kteří je provázeli, když vyrůstali.

Pláčou také kvůli nepochopení. Kněz nemůže onemocnět, cítit se unavený, mít přátele nebo být smutný, lidé od něj vyžadují, aby byl dokonalý, a ať udělá sebevíc dobrých věcí, vždy se najde chyba, za kterou ho budou kritizovat.

Pláčou kvůli pocitu marnosti, že i když se snaží a dávají ze sebe to nejlepší, lidé na to mnohdy nereagují. Zdá se, jako by bojovali sami.

Pláčou kvůli bezmoci, když jsou svědky bolesti, problémů, nemocí, chudoby a utrpení jim svěřených duší a nemohou dělat nic jiného než se modlit, být s nimi, chápat a soucítit.

Pláčou také štěstím, když prožívají radost svého povolání, když slouží bližnímu, když vidí plody svého působení.

Pláčou ze samé lásky, když se jim dostává opravdové a nezištné náklonnosti od některých dobrých lidí, když ve svém životě cítí Boží lásku.

Ano, kněží pláčou, sami a v tichosti. Jsou uprchlíky schovanými v srdci Boha.

Kněží také pláčou z bolesti nad svými hříchy a bídou, protože navzdory všemu jsou také hříšníky.

Proto se za kněze modleme. Než abychom kněze kritizovali, raději poklekněme a modleme se za něj.