12.07.2022, RC Monitor 13/2022
Ano, v otázce liturgie se podařilo „překonat“ koncilní otce liturgickými knihami, které překračují mnohé z toho, na čem se koncil usnesl. Tyto knihy mají papežské schválení, takže kněz „čelem k lidu“ a národní jazyk, zkrátka to, co koncil vůbec nepožadoval, nám zdomácnělo jako údajný výsledek koncilu, jakkoli třeba likvidaci oltářních mřížek nenařídili ani koncilní otcové ani žádný pokoncilní dokument. S tím celibátem už je to těžší. Proto je třeba se uchylovat například k uvedeným bizarním konstrukcím o hodných proticelibátních otcích a zlém konzervativním papeži. Pojďme se však podívat, co o celibátu tito otcové moudře usnesli a papež s nimi svorně podepsal: „Ať jsou (bohoslovci) hluboce přesvědčeni, že mají tento stav přijmout vděčně, nejen jako příkaz církevního zákona, ale jako vzácný Boží dar, který si mají pokorně vyprošovat a na který mají svobodně, velkomyslně a ochotně odpovědět z vnuknutí a za přispění milosti Ducha svatého.“ Seminaristé mají také být „upozorněni na nebezpečí, která zvláště v dnešní společnosti ohrožují jejich čistotu“ (Optatam totius č. 10). Bohužel to nejsou jen nebezpečí, která pocházejí zvnějšku, od „dnešní společnosti“, jak píší v době rozvíjející se sexuální revoluce koncilní otcové, přičemž roku 1965 užité slůvko „dnešní“ opět prozrazuje jejich omámení tehdejší dobou a nedostatek smyslu pro nadčasovost.
Vydávání Monitoru je financováno výhradně z dobrovolných darů Vás, čtenářů. Budeme vděční, pokud se rozhodnete Monitor podpořit darem, abychom mohli v této službě pokračovat.
Hrozí zde však ještě další nebezpečí zvnitřku, a tím je jakási posedlost „zralostí“ bohoslovců v průběhu jejich seminární výchovy. Je zcela logické, že mladí lidé jsou každý svým způsobem ještě pro život nepřipravení a nedisponují vždy dostatečnou stabilitou ve svých postojích a emocích. Avšak důležité není, zda je někdo mladší nebo starší, nýbrž zdali vykazuje trvalou schopnost se směrem ke zralé a duchovní osobnosti rozvíjet. Proto je velmi nerozvážné, jsou-li bohoslovci donucováni k přerušování kontinuální formace, a to s úmyslem, aby si mimo seminář třeba i našli „známost“ a vyzkoušeli si to. Povolání se ještě neusadilo, disciplína se ještě neupevnila, ale bohoslovec je třeba po dvou, třech letech vypuštěn „v ten zlý svět“, aby si zaexperimentoval. Je velmi nezodpovědné hazardovat s křehkými a teprve se stabilizujícími povoláními. Koneckonců máme u nás jako zkušební laboratoř jednu z diecézí, která nemá jediného bohoslovce, snad proto, že povolání zde opravdu nejsou, možná i proto, že mladší zájemci nejsou do semináře přijímáni pro automaticky diagnostikovanou „nezralost“. V téže diecézi však kvůli navázání „vztahu“ odešel již v pořadí druhý generální vikář ze služby. A kdo může být „zralejší“, než generální vikář, který je alter ego biskupa a který je jistě vybírán jako ten nejlepší z nejlepších kněží? Vidíme, že s tolik vzývanou zralostí je tomu opravdu poněkud jinak.
Povšimněme si fenoménu rozpadů manželství. Za socialismu se lidé brali příliš mladí a velmi často se rozváděli právě kvůli mladické nezralosti. Dnes se naopak berou příliš staří a rozvádějí se ještě více, tentokrát ovšem kvůli osobní „přezrálosti“. Podobně je tomu i s opouštěním bohoslovecké přípravy či kněžské služby. Spíše než cedit komára „zralosti“ našich bohoslovců, žijících ještě čistým duchovním ideálem, je třeba se podívat na velblouda „přezrálosti“ kněží, kteří často dosahují i významných funkcí, navenek bývají úspěšní, avšak právě proto, že už jsou tak „zralí“ a zkušení, a právě proto, že ve své kněžské kariéře dosáhli prakticky všeho, co jen si mohli přát, zjistili, že jim chybí k nirváně spokojenosti v tom dobrém bydlu ještě ono „navázání vztahu“.
Nechme nakonec ještě jednou promluvit koncilní otce, kteří jasně ukazují, jak mají bohoslovci k celibátu přistupovat a jak mají bohoslovce k celibátu vést jejich seminární představení: „Mají se naučit s pomocí božských i lidských prostředků zabudovat život bez manželství do celku své osobnosti tak, že jejich život a práce nejen neutrpí celibátem žádnou škodu, ale spíše naopak získají pevnější vládu nad svým duchem i tělem i plnější lidskou zralost a dokonaleji zakusí štěstí evangelia“ (Optatam totius č. 10). Toto je skutečná zralost podle učení koncilu. Je konečně už načase zavést o Druhém vatikánském koncilu „pravdivý narativ“.
P. Doc. Stanislav Přibyl
30.10.2026, RC Monitor 20/2026
V Apoštolském vyznání víry se modlíme: „Věřím v Ducha Svatého, svatou církev obecnou, společenství svatých, odpuštění hříchů, vzkříšení těla a život věčný.“ Toto starobylé vyznání nám připomíná, že církev sjednocuje a posvěcuje Duch Svatý a že vše, co církev vlastní, je společné těm, kdo do ní patří.
23.09.2026, RC Monitor 17/2026
Bůh se člověku zjevil jako transcendentní a osobní Bůh, což znamená, že přesahuje člověka ve všem a zároveň s ním touží mít osobitý a jedinečný vztah.
04.11.2026, syrzdarma.cz
Ministerstvo odpočinku a asociálních opatření připravilo pohádku o líném Honzovi, kterou budou najatí dobrovolníci číst dětem na prvním stupni základních škol. Pohádka je maximálně výchovná, tvrdí ministerstvo. Po každém přečtení dostanou děti za úkol odpovědět na jednoduchou otázku, která se bude celostátně vyhodnocovat. Blum, blum, blum, pohádka začíná.
10.11.2026, RC Monitor 20/2026
Darování Božího jména člověku není pouhou teoretickou pravdou ani něco, co uctíváme pouze v liturgii. Dává nám tu výsadu zakusit tajemství nejvyšší důvěrnosti a blízkosti, které se chce hluboce zrcadlit nejen v řádu naší lidské řeči, ale celistvě v našich každodenních vztazích. Druhé přikázání nás volá k tomu, abychom posvátnost Boží přítomnosti vnášeli do každého vysloveného slova. To se v praktickém životě křesťana nejvýrazněji projevuje ve dvou klíčových oblastech: v závaznosti našich lidských slibů a v upřímnosti naší osobní komunikace s Bohem.
26.10.2026, RC Monitor 20/2026
Čas od času se rád každý duchovní správce pochlubí svými farníky, jak jsou aktivní, zbožní, duchovně na výši atd. Ne, určitě to není špatně, ale přiznejme si, že ne všichni jsou tací. Také máme jistě ve farnostech „šedý průměr“ takzvaně vezoucích se. Prostě každý jsme originál, ale všichni máme jedno společné – chceme se dostat do nebe, a proto přistupujeme ke svátostem, modlíme se, postíme se, občas vezmeme koště nebo hadr do ruky a vymeteme pavučiny v kostele a zameteme listí či sníh před kostelem, doneseme květiny ze zahrádky na výzdobu.
21.09.2026, RC Monitor 17/2026
Navzdory tomu, že křesťanská víra je se zastáváním reinkarnace neslučitelná, lze se setkat s křesťany, kteří mezi svým krédem a naukou o převtělování žádný rozpor nevidí. Nedávno jsem měl možnost s jedním takovým člověkem diskutovat a během naší debaty se ukázalo, že jeho příklon k reinkarnaci se zakládal v neznalosti argumentu, jež by prokázal její nemožnost. To se samozřejmě netýká jen této otázky, nýbrž naprosto všech názorů. Dokud nejsme schopni se stoprocentní jistotou vyloučit opak či alternativu k tomu, o čem jsme přesvědčeni, musíme dát prostor pochybnosti a přiznat, že náš názor není žádným spolehlivým věděním, ale pouhou vírou podepřenou mimo-teoretickými důvody. Ruku za ni do ohně dávat nemůžeme.
Články e-mailem
Nové články přímo
do vaší e-mailové schránky
Čtrnáctideník Monitor
Tištěný publicistický čtrnáctideník Monitor bude ve vaší poštovní schránce každý druhý pátek. Zasílání je bezplatné a je hrazené výhradně z darů čtenářů.