Jak se dělá schizma

Předkoncilní kanonické právo bylo prakticky ve všem daleko přísnější než to současné, avšak s jedinou výjimkou, týkající se právě této normy, kde je sankce zostřena na automatickou exkomunikaci světitele i svěcenců. Dojde tak k formálnímu schizmatu – rozkolu. Bratrstvo sv. Pia X. oproti tomu zdůrazňuje okolnost krajní nouze, v níž se cítí nuceno k těmto svěcením přistoupit. Argumentuje totiž tím, že potřebuje biskupy, kteří by i nadále světili jeho kleriky a které mu Svatý stolec odmítá nechat vysvětit, pokud se vedení bratrstva ve všem nepodvolí učitelskému úřadu církve.

Schizma v církvi se ale musí umět zosnovat šikovně a podloudně, nikoli umanutě a spektakulárně. Pojďme se podívat, jak vychytrale se skutečného materiálního rozkolu s naukou církve dopouští německá „synodální cesta“. Zatímco „lefebvristické“ bratrstvo podrobuje ostré kritice některé pasáže dokumentů Druhého vatikánského koncilu a má výhrady k novému mešnímu obřadu nebo k ekumenismu, „der synodale Weg“ se naopak koncilem nebo spíše svojí představou o koncilu přímo zajíká. Na rozdíl od striktních „lefebvristů“ také navenek nic nerozporuje, nýbrž vůli koncilních otců, vyjádřenou v autentických koncilních dokumentech, kreativním až fantaskním způsobem dezinterpretuje a převrací. Jestliže například koncil chválí kněžský celibát, pak synodalisté sice říkají, že to odpovídá dřívější době, ale že nevyjádřenou vůlí koncilu nepochybně bylo celibát zrušit, k čemuž je také zapotřebí urychleně přistoupit. Jestliže koncil zdůrazňuje úlohu žen v církvi, synodalisté vědí, že koncil by určitě chtěl zavést jáhenství a kněžství žen. Začněme prozatím alespoň svěcením jáhenek. Jestliže koncil zdůraznil důstojnost lidské osoby, jistě tím měl na mysli také zrovnoprávnění všech menšin, vyjádřené i praxí církevního žehnání stejnopohlavních osob a vbrzku jistě také jejich oddáváním. Tvůrčím rozvinutím katolické morálky bude od nynějška také akceptace soudobé psychologické a sexuologické vědy, jež definitivně upozadí dosavadní církevní sexuální morálku, neboť ji stejně prakticky nikdo nedodržuje, viďte?

Kdyby také bratrstvo šikovně používalo tuto metodu, pak by třeba tvrdilo, že koncil sice přiznává náboženskou svobodu každému vyznání, ale je třeba totéž učit také ve světle encyklik dřívějších papežů, kteří trvali na tom, že stát má mít katolické vládce, kteří katolickou víru privilegují, zatímco ostatní vyznání mají být pouze tolerována. A ekumenismus se má řídit také odmítavou encyklikou Pia XI. z roku 1928, nejen dekretem koncilu o ekumenismu. A že jsou tyto dokumenty prakticky neslučitelné? To přece nevadí. Vždyť takový fluidní přístup má již svůj ozkoušený vzor v tom, jak bylo naloženo s liturgickou reformou. Oproti výslovnému požadavku koncilní liturgické konstituce zachovat jako liturgický jazyk latinu a upřednostňovat gregoriánský chorál před veškerým jiným druhem církevní hudby se během několika let přešlo k naprostému opaku toho, co tak zřetelně koncilní otcové vyjádřili. Tento precedens tak bohužel nastolil atmosféru, v níž se považuje za legitimní zacházet s koncilními dokumenty jako s trhacím kalendářem podle potřeby. Odvrhneme-li latinu, odvrhněme také celibát; pomineme-li nerozlučnost manželství ve prospěch znovu sezdaných rozvedených, odstraňme také ekumenismus; přidáme-li liturgickou konstitucí nepožadovaný oltář „čelem k lidu“, přidejme také jáhenství či snad i kněžství žen.

Také formální stránku schizmatu je třeba vychytraleji řešit. Jaképak svěcení nových biskupů, jak o něj usiluje „lefebvristické“ bratrstvo? Vždyť němečtí synodalisté si vymysleli a zavedli úplně nový orgán na prosazování své agendy, Římem neschválený, ale také (dosud) nezakázaný: biskupskou konferenci v Německu totiž doplňuje, ba ve skutečnosti dubluje až nahrazuje tzv. synodální konference. V ní má sice své místo všech dvacet sedm diecézních biskupů, avšak rovněž dvacet sedm zástupců „Ústředního výboru (sic!) německých katolíků“ a další delegáti. Předchozí předseda onoho „Zentralkomitee“ se pochlubil, že se nejen nezpovídá, ale také ze svého katolického okolí nezná nikoho, kdo by se zpovídal. To jen pro ilustraci duchovního profilu tohoto reprezentativního orgánu. Náš zesnulý teolog Zvěřina kdysi varoval před tím, aby biskupové nebyli pouze bezmocní svatí Mikulášové s mitrou, avšak právě do této pozice uvrhla německé biskupy synodální konference, v níž mohou být biskupové přehlasováni laiky. Pouze čtyři stateční z německého episkopátu se proti tlaku synodalistů a jejich spřízněných médií i institucí důrazněji veřejně brání.

Je více než zřejmé, že nauky šířené v rámci německého materiálního schizmatu jsou katolické nauce daleko vzdálenější než postoje Kněžského bratrstva sv. Pia X. Synodální cesta totiž směřuje k přetváření katolické církve v jakousi aktivistickou LGBT+ servisní organizaci, angažující se zejména ve prospěch genderové rovnosti a nejrozmanitějších druhů neregulérních svazků. Je také ke škodě věci, když formální schizma s bratrstvem nastalo až nyní za pontifikátu Lva XIV., jehož umírněné a profesionální působení má jinak velmi stabilizující účinky na vnitřní poměry v katolické církvi. K tomu se ovšem pojí nemilá skutečnost, že teologický rozhled současného personálního obsazení Dikasteria pro nauku víry, jednajícího s bratrstvem, zdaleka nedosahuje úroveň z doby vedení někdejším prefektem Josephem Ratzingerem, a také nepopiratelný fakt, že „o peníze jde až na prvním místě“: lze odhadovat, že dobrou třetinu ve světě shromážděných finančních prostředků na katolické misie i na provoz vatikánského ústředí plyne z kapes německých církevně–daňových poplatníků. Ti svým aktivistickým církevním činitelům touto cestou předplácejí podivuhodnou zdrženlivost vatikánských úřadů, které proti důkladně organizovanému materiálnímu schizmatu v Německu razantně nezasahují, tamní dění bezradně sledují a většinou odevzdaně vyčkávají.

Za těchto okolností je důležité, aby tradiční latinská mše svatá, kterou Kněžské bratrstvo sv. Pia X. slouží a která oslovuje stále větší množství zejména mladých katolíků, byla také intenzivně podporována především uvnitř organismu katolické církve. Papež Lev XIV. nakázal francouzským biskupům, aby kněžím s velkorysostí udělovali povolení ji vysluhovat. Jeho nabádání jistě souviselo právě s očekáváním biskupských svěcení bratrstvem sv. Pia X. i se skutečností, že mezi povzbuzujícími počty mladých konvertitů ve Francii i jinde, kde byla církev dlouhodobě na ústupu, představují nezanedbatelnou část právě příznivci tradiční liturgie. K samotné situaci v Německu lze uvést také skutečnost, že v bavorském Wigratzbadu disponuje mezinárodním seminářem Kněžské bratrstvo (dnes: fraternita) sv. Petra (FSSP), působící na rozdíl od bratrstva sv. Pia X. bezvýhradně uvnitř struktur katolické církve. Fraternita vysvětila letos stejný počet kněží a jáhnů, kolik jich vysvětilo všech dvacet sedm německých diecézí dohromady! Zřetelně se tak ukazuje, že modlící se církev – Ecclesia orans – oslovuje člověka hledajícího Boha daleko naléhavěji, než nekonečně upovídaná, dokumenty chrlící a bohužel i od nauky církve se odchylující Ecclesia discutens – církev vysedávající a dlouze projednávající. Však také kardinál Woelki z Kolína nad Rýnem, náležející mezi menšinu německých biskupů, kteří se od schizmatické synodální cesty výslovně distancují, považuje za oprávněné dopřávat pastorační přízeň právě těm, kdo lnou k tradiční liturgii. To také zcela odpovídá normě Kodexu kanonického práva, který ve svém kánonu 214 stanoví základní „ústavní“ právo katolických věřících na bohoslužby podle schválených liturgických knih. Věřící mají také týmž kánonem garantované právo na vlastní způsob duchovního života, pokud je v souladu s naukou církve. Ale i kdybychom chtěli nacházet ve směřování německé synodální cesty nějakou spiritualitu, rozhodně by v požadovaném souladu s církevní doktrínou nebyla.

P. doc. JUDr. Stanislav Přibyl