Úvaha konvertity nad synodální cestou

22.12.2021, RC Monitor 24/2021

Jsem konvertita. Přiznávám, že na počátku mého života z víry nestálo žádné dramatické obrácení, ale obyčejná lidská potřeba sdílení a porozumění. Zkrátka jsem doufala, že ve společenství věřících najdu lidi chápavější a hodnější, než tam „venku“. Během let klopýtání a hledání jsem pochopila, že i v církvi jsou jen lidé, ale že stojí za to v ní žít, protože je něčím daleko víc než jen lidskou institucí. Že je dílem Trojjediného Boha, který ji sytí láskou Svého Syna, a oživuje Svým Duchem. Přijala jsem Ježíše Krista jako Pána svého života a církev jako svůj domov.


Po sedmnácti letech, které více než radostnou pouť připomínaly křížovou cestu, rozpačitě a s trochou lítosti stojím nad dokumenty Synody o synodalitě, a přemýšlím, zda se stále ještě jedná o tu církev, kterou jsem si navzdory všem bolestem i slabostem zamilovala. Čtu slova jako „naslouchání, dialog, změna, inkluze, sdílení, spoluzodpovědnost...“ a paměť se neodbytně vrací ke všem schůzím a konferencím minulosti, dnes módně zaměněným za vzdělávací akce, mýtinky, teambuildingy či eventy. Slovník synody (a možná nejen on) je jim nápadně podobný...

Stačí zaměnit několik slov a z materiálů k synodnímu procesu se stane jeden z miliónů motivačních programů, školení či dotazníků spokojenosti jakékoliv nadnárodní společnosti. Kde zůstal obyčejný a zdravý lidský rozum? Chápu-li správně význam slova „synodalita“ jak ho předkládá Vademecum k synodě, není to snad něco, co přirozeně vyplývá z podstaty církve a co přirozeně každý věřící dle svých možností žije? Není snad základní buňkou synodality rodina? Nežijeme ji snad v plnění svých každodenních povinností, ve výchově dětí, v péči o staré a nemocné, v obyčejné modlitbě za druhé? Skutečně potřebujeme příručky a metodiky k tomu, abychom správně diskutovali? A potřebujeme vůbec diskutovat? Vždyť jsem-li věřící křesťan, první, s kým „diskutuji“, koho se ptám a komu naslouchám, je přece Bůh! A snažím-li se naslouchat poctivě a „buď vůle Tvá“ není jen bezmyšlenkovitě vyslovenou frází, pak nepotřebuji žádnou metodiku k tomu, abych věděla, jak a kde své křesťanství žít. Ne ve skupince, ale u sebe musím začít. V setkání s Kristem ve svátostech či v tiché adoraci, v osobní modlitbě, ve zpytování svědomí...V tom všem se tvoří a upevňuje můj osobní vztah s Bohem a skrze něj rozpoznávám svůj úkol i potřeby těch, se kterými se na své cestě potkávám.

To je ale jen jeden rozměr mého synodálního znepokojení. Ten další je možná závažnější, protože se dotýká něčeho hlubšího, co tiše a nenápadně zaznívá v řadě otázek navržených pro synodální diskuse. Namátkou jen několik z nich: „Existují mezi námi předsudky ohledně toho, kdo „má právo mluvit“ nebo „komu se má naslouchat“? Ano, existují, a já doufám, že nadále existovat budou! A sama za sebe si ráda dovolím „předsudek“, že v otázkách pravdy víry nechci naslouchat komukoliv. Že ten, kdo mne povede ke Kristu, kdo jasným „ano ano – ne ne“, odpoví na mé otázky, nebude kdokoliv, ale Pánem povolaný a pomazaný kněz. Jistě i on je hříšný člověk, ale z moci svého svěcení, které nemůže odložit po pracovní době, má něco navíc. Je druhým Kristem, jediným, kdo mi Krista může zprostředkovat ve svátostech. A protože věřím v jedinečnost a svátostnost kněžství, troufám si říct, že v mnoha situacích je a vždy bude kněz ten, kdo má právo mluvit, a já jen naslouchat.

Dnes tolik oblíbené a zdůrazňované „všeobecné kněžství pokřtěného lidu“ v sobě nese veliké nebezpečí v tom, že smete výlučnost služebného kněžství a z přehnaného strachu z klerikalismu přetvoří kněze na pouhé „automaty na svátosti“. To ostatní přece (inspirováni nejbližšími sousedy) zvládneme sami!

Dále: „Naslouchá kněz ve farnosti názorům všech?“ Je mnoho momentů, kdy nelze naslouchat všem. To by nevedlo k ničemu jinému, než anarchii a chaosu. Církev je instituce nadpřirozená, přesto ale hierarchická, tvořená lidmi, kteří vedou a kteří potřebují vést. A mají skutečně mít všichni podíl na rozhodování? Stojí o to vůbec? Nemá větší cenu tichá důvěra, pokora a mlčení? Možná daleko víc, než na hlasitých diskutérech a výrobcích pastoračních aktivit a zážitků, stojí církev na pokorné modlitbě a věrném plnění každodenních povinností těch „obyčejných“. Těch, kteří nejsou a ani nechtějí být slyšet...

S tím souvisí další synodální otázka, která mě znepokojuje: „Přemýšlíme v naší farnosti o nových formách aktivního zapojení všech do liturgie?“ Proč?

Chápeme-li mši svatou jako zpřítomnění Kristovy kalvárské oběti, věříme-li v jeho reálnou přítomnost v Eucharistii a přijímáme-li ji jako největší a nedocenitelné Boží sebedarování, potom je naše aktivní zapojení zřejmé. Spočívá přece v usebraném a vědomém sjednocení se s eucharistickým Kristem, ve vnitřním dialogu díkůvzdání, pokání a proseb, v aktivním nesení křížů svých i svých bližních do oběti na oltáři. Co je víc důležité, než v usebranosti prožitá mše svatá? K ní přece nepotřebuji zapojit se do všeho, co se na oltáři děje, nepotřebuji řešit genderovou vyváženost lektorů nebo vymýšlet nové kreativní prvky. Ženy, nechť mi prominou, ale proč mnohé z nich usilují o to, aby byly vidět u ambonu? Proč přemýšlí o nové úloze ženy v církvi a dobrovolně se tak připravují o jedinečnost svého povolání? Otázka o nových formách zapojení do liturgie totiž u ambonu nekončí. V mnohých probudí potřebu jít dál a jaksi mimoděk nastolí v současnosti tak módní úvahy o svěcení žen či dobrovolném celibátu. Ne, my ženy nejsme povolány ke kněžství či vysokým úřadům v církevním aparátu. Nenechme si vzít jedinečnou úlohu manželek a matek, o kterou se nás celospolečenský trend prosakující do církve, snaží připravit. Dívejme se na Marii, tichou a pokornou služebnici Páně, která se modlila, obětovala a uchovávala v srdci. Tam, kde žena zůstane Marií, zůstane i Boží pokoj a radost a nikdo nebude vyloučen.

Tuším, že mé úvahy jsou radikální a pro mnohé nepříjemné, nelze je ale vytěsnit, protože do hloubky zasahují celou mou bytost, smysl života. Uvěřila jsem totiž, že smyslem života je následování Krista. Toho, který žil jako člověk na tomto světě, za mé hříchy krutě trpěl a zemřel, Toho, který byl vzkříšen z mrtvých. Toho, který mě zve ke službě Jemu a bližním, který mě vyzývá, abych hlásala a hájila výlučnost Jeho pozvání ke spáse. Nevěřím, že návod k takovému životu najdu v synodálních diskusích. Naopak se ptám, kdo po tu dobu, co celá církev bude naslouchat sobě, sdílet a reflektovat, bude hlásat Evangelium? Kdo bude učit, že jen v Pánu Ježíši je spása? Kdo bude hájit církev před sekularizací, relativismem a vyprázdněním? Kdo zaručí, že do bezbřehé společné cesty nevstoupí hereze a hřích? Jdeme spolu, ale jdeme skutečně s Kristem? Ptáme se, doopravdy a upřímně: kde chceš Pane, abych byl, jak ti mám sloužit, jaký je Tvůj plán s mým životem? Na takové otázky skutečně nedostaneme odpověď ve skupinkách či na sněmech, na ně se musíme s otevřeným srdcem a kající duší ptát v tichu před svatostánkem.

Jolana Jaczenková
absolventka Teologické fakulty JČU

Děkujeme že nás podporujete

Res Claritatis nikdy nebylo, není a nikdy neplánuje být příjemcem státních nebo jiných dotací. Vše, co dělá, se děje díky darům mnoha konkrétních lidí. I vy mezi ně můžete patřit.


Další články



Katolíků přibývá, ale kněží je méně

11.06.2025, statistikaamy.csu.gov.cz / vaticannews.va

Podle Papežské ročenky 2025 a Annuarium Statisticum Eccelesiae 2023, které vydává Centrální statistický úřad církve, se mezi roky 2022 a 2023 zvýšil počet katolíků na celém světa z 1 390 mld. na 1 406 mld., tj. o 1,15 %. Každý pátý katolík (20 %) žije v Africe. Jejich počet se zvýšil z 272 mil. v roce 2022 na 281 mil. v roce 2023, meziročně tak vzrostl o 3,31 %. Své prvenství v počtu pokřtěných katolíků potvrzuje Demokratická republika Kongo s téměř 55 mil., následovaná Nigérií s 35 miliony; významné počty zaznamenávají také Uganda, Tanzanie a Keňa.

Srdce našeho Pána Ježíše Krista

27.06.2025, RC Monitor 12/2025

Svatý Jan Maria Vianney v jednom ze svých kázání řekl: „Jestliže, drazí bratři, nemilujeme dobrého Boha, jsme velmi nešťastní.“ Možná právě proto žijeme v době, kterou bychom mohli označit jako dobu horečné honby za štěstím. Kdekdo se za ním honí, kdekdo o něj usiluje, kdekdo ho hledá, kdekdo o něm mluví. Ale jsou ti, kteří podlehli této honbě, opravdu šťastní? Spíše to vypadá, jako by se zástupy těch, kteří usilují o štěstí, stále zahušťovaly, místo aby řídly.

Lidská sexualita a její eschatologické naplnění – 3. část

01.09.2025, RC Monitor 14/2025

Podle historických svědectví to byl už Sokrates, který se společně se sofisty jako první systematicky zamýšlel nad povahou lidské společnosti a došel přitom k závěru, že na ní lze uplatnit dva základní pohledy. V prvním přístupu se na ní díváme z čistě utilitaristického hlediska. V tom případě se ukazuje, že lidé se sdružují do společnosti a vzájemně se respektují, protože se vzájemně potřebují. Sokratovi a na něj navazující tradici se však tento přístup jeví jako nedostatečný. Neboť pokud by důvod, proč lidé vytvářejí společnost, a tedy primárně zakládají rodiny, spočíval na utilitaristických základech, znamenalo by to snížení druhého na pouhý prostředek k uspokojování mých potřeb. Člověk by se tím pro druhého člověka proměnil v pouhý prostředek a nástroj sloužící k realizaci jeho „osobních“ cílů.

U volební urny hledáme zástupce, ne spasitele

30.09.2025, RC Monitor 18/2025

Moravský kněz Jan Topenčík ve svém pořadu Z deníku venkovského faráře kdysi vzpomínal, jak se jako malí kluci za první republiky smáli starobylé střelné modlitbě: „Aby Pán Bůh potentátům rozum zachovati ráčil.“ Když se dnes, pár týdnů před volbami do poslanecké sněmovny, podíváme na českou politickou scénu, zdá se, že jsme na tuto modlitbu zapomněli až příliš snadno.

Moderní věda? Vznikla díky křesťanství

06.05.2025, Catholic Answers

Katolická církev poskytla recept a náboženský imperativ, které daly vzniknout moderní vědě. Pokud jste někdy sledovali starý film, možná jste si všimli chování, které nám dnes připadá naprosto bizarní. Například ve starém válečném filmu můžete vidět, jak zdravotník nabízí vojákovi těsně před operací cigaretu. Copak nevěděli, že kouření je nezdravé? Ano, věděli. Už od počátku osmdesátých let 19. století se cigaretám říkalo hřebíky do rakve!

Papež Lev XIII.: Nerovnost je základním přirozeným zákonem

18.07.2025, Catholic Culture

Při přípravě série článků a podcastů věnovaných magisteriu papeže Lva XIII. jsem četl úvod ke sbírce jeho nejvýznamnějších sociálních encyklik, který roku 1954 napsal katolický filozof Etienne Gilson. Poukazuje na některá témata, která by moderním lidem mohla připadat obzvláště náročná.


načíst další


Články e-mailem

Nové články přímo
do vaší e-mailové schránky



Čtrnáctideník Monitor

Tištěný publicistický čtrnáctideník Monitor bude ve vaší poštovní schránce každý druhý pátek. Zasílání je bezplatné a je hrazené výhradně z darů čtenářů.







MONITOR - svět katolickýma očima

redakce@rcmonitor.cz

© 2002-2025 Res Claritatis, z.s.