Z Perského zálivu do Prahy: nový nuncius přináší zkušenost církve v neklidných časech

Arcibiskup Nugent nepůsobí dojmem člověka velkých gest či mediálních sloganů. Z jeho veřejných vystoupení vystupuje spíše klidný, rozvážný a hluboce církevní styl služby. Během svého působení v Perském zálivu opakovaně zdůrazňoval, že válka nepřináší skutečné vítěze a že úkolem církve je být hlasem pokoje, modlitby a naděje na smíření i tam, kde se společnost ocitá pod tlakem strachu a násilí.

Právě zkušenost z Blízkého východu je pro pochopení jeho služby důležitá. V zemích Perského zálivu žijí katolíci většinou jako menšina, často tvořená zahraničními pracovníky a rodinami migrantů. Nugent ve svých vyjádřeních opakovaně připomínal, že církev zde neslouží mocí ani společenským vlivem, ale především věrností, každodenní prací, péčí o druhé a pokojnou přítomností uprostřed společnosti.

V rozhovoru pro Vatican News během nedávného napětí v regionu mluvil o výbuších, sirénách a nejistotě, kterou lidé v Kuvajtu prožívali. Přesto se dramatického tónu vyvaroval. Zdůrazňoval potřebu modlitby, zdrženlivosti a návratu k diplomacii. Připomněl, že dlouhá válka neprospěje nikomu a že právě v těžkých chvílích nesmí zvítězit chaos, nepokoj a absence racionality.

Pozoruhodný je také jeho důraz na mezináboženské soužití. Nugent oceňoval Kuvajt jako místo, kde mohou vedle sebe žít lidé různých vyznání s určitou mírou vzájemného respektu. Nešlo však o bezobsažný „dialog pro dialog“. Z jeho slov je patrné přesvědčení, že opravdově žitá víra má člověka vést k úctě k druhému a ke službě společnému dobru, nikoli k rozmělnění vlastní identity.

Právě tato zkušenost může být pro české prostředí zajímavá. Česká republika není Perský záliv, ale i zde žije církev v prostředí, kde už křesťanská víra není samozřejmým kulturním rámcem. V sekularizované společnosti, podobně jako v mnoha zemích západní Evropy, musí církev znovu hledat způsob, jak být věrná, ale též srozumitelná. Nebylo by službou pravdě ztratit vlastní hlas, i když zaznívá zdánlivě v menšině. Právě zkušenost diplomata, který zná menšinovou církev, nábožensky pluralitní prostředí i křehkost společenského pokoje, může být v tomto ohledu důležitá.

Významné místo v jeho spiritualitě zaujímá Panna Maria. Jeho biskupské heslo „Quodcumque dixerit facite“ (Udělejte, cokoli vám řekne) pochází z evangelia o svatbě v Káně Galilejské. V Perském zálivu často připomínal úctu k Panně Marii Arabské, která je pro místní katolíky znamením ochrany a pokoje. Zvláště nyní se tamní církev k Matce Boží obrací jako ke Královně míru.

Do České republiky tak přichází nuncius, který má zkušenost s církví žijící v menšině, s diplomatickou službou v neklidných regionech i s hledáním pokoje tam, kde se zdá být velmi křehký, protože jde o oblasti celá léta zkoušené válkami a rozbroji na mnoha úrovních. Jeho dosavadní vystoupení naznačují styl služby založený spíše na autentické věrnosti, rozvaze a duchovní pevnosti než na okázalosti či ideologických gestech.

Zdeňka Rybová