Za Michaelou Freiovou: Žena pevné víry, nezlomného charakteru a neúnavné služby

Narodila se ještě za protektorátu do rodiny významného katolického intelektuála, byzantologa a právníka dr. Josefa Myslivce. Dětství i dospívání však brzy poznamenala komunistická perzekuce padesátých let. Když bylo Michaele osm let, otce zatkla Státní bezpečnost a v zinscenovaném procesu jej odsoudila za velezradu k deseti letům vězení. Následovalo vystěhování z bytu, existenční nejistota a pro ni též zákaz vysokoškolského studia. Zatímco její otec rubal uran na Jáchymovsku a Příbramsku, dospívající dívka se učila vnitřní kázni. Právě léta odloučení od milovaného otce ji zformovala: vštípila jí odpor k jakémukoli přetváření, neochotu ustupovat nátlaku a odvahu jít vlastní, byť nesnadnou cestou.

Když se otec po amnestii v roce 1960 vrátil, musel pracovat jako pomocný dělník. Přesto zůstal morálním pilířem rodiny až do své předčasné smrti po invazi vojsk Varšavské smlouvy a prvních normalizačních pseudovolbách. Michaela mezitím pracovala od šestnácti let v různých profesích, především ve zdravotnictví. Vzdělání nevzdala. Po večerech studovala jazyky a teologii. V ekumenickém prostředí v Jirchářích potkala svého celoživotního druha Václava Freie, muže hlubokého rozhledu i neochvějných zásad. Byl také velkou součástí zrodu a fungování redakčního prostředí našeho časopisu RC Monitoru.

Spolu vychovali tři syny. Michaela Freiová strávila v domácnosti jedenáct let a mateřství vždy hájila proti dobovým i moderním redukcím. Považovala péči o děti za prostor skutečného zrání, který ženu obohacuje intelektuálně i organizačně. Často s úsměvem vzpomínala na knihy poznamenané pískem z dětských hřišť, kde mezi bábovičkami studovala to, co jí totalitní režim oficiálně odepřel. Čas strávený s dětmi doma byl pro ni – a neváhala to takto sdílet i se širokou, často politicky anganžovanou veřejností – časem osobního růstu, obrovských příležitostí nabírat kompetence a kvalifikaci, pro ni osobně též prostorem pro učení se cizím jazykům, čas, který prostě měl smysl a byl dobře využit. Jednoduše bábovky na písku byly pilíře investice ženy do jejího rozvoje. Ne ztráta času, ne dovolená, ne ubývání moudrosti a ztráta příležitostí. A už vůbec ne ztráta ženství, její podstaty, jeho možností přesně podle toho, jak to zamýšlí se světem od počátku Pán.

Vysokoškolský diplom získala až po listopadu 1989, kdy už měli dostudováno i její synové. Byla to pro ni obrovská radost z nabyté svobody. Společenské změny přivítala s plným nasazením. Počátkem devadesátých let působila jako zmocněnkyně federální vlády pro uprchlíky (doporučujeme k samostudiu její brožuru na toto téma s názvem Uprchlická otázka a my z roku 1993, vydanou Občanským institutem) a v roce 1992 zasedla za Křesťanskodemokratickou stranu (v koalici s ODS) do Sněmovny národů Federálního shromáždění, kde působila až do zániku společného státu. Později své úsilí soustředila do Občanského institutu, v němž vedla program zaměřený na rodinné hodnoty. S pronikavým úsudkem reflektovala otázky úcty k lidskému životu od početí do přirozené smrti, kriticky hodnotila ideologické proudy soudobého feminismu a patřila k průkopnicím podpory domácího vzdělávání v českém prostředí.

Výjimečná kapitola jejího života se začala psát v roce 2002 se vznikem projektu Res Claritatis (tehdy Res Catholica) a tištěného časopisu RC Monitor. Od samého začátku stála v jeho středu po boku svého manžela Václava, jehož osobnost i myšlenkový vklad celý projekt podstatně ovlivnily. List, původně koncipovaný jako periodikum s katolickým názvem, musel z rozhodnutí arcibiskupství s odkazem na kánony Kodexu kanonického práva svůj původní titul opustit. Tato epizoda však nikoho v naší redakci tehdy neodradila. Naopak, potvrdila naše odhodlání přinášet necenzurované, věroučně věrné a argumentačně poctivé texty bez ohledu na dobové ohledy či církevní diplomacii.

Byla to právě Michaela, kdo projevil nezištnou velkorysost v mém osobním i profesním životě. Když do naší rodiny přišly velmi rychle po sobě tři adoptované malé děti a já odešla na mateřskou dovolenou, Michaela bez váhání převzala redakční kormidlo. Několik let časopis vedla a mohly jsme spolu úzce spolupracovat. Byla to nádherná škola, za kterou jsem velmi vděčná. Pamatuji si, jak jsme spolu strávily čas na konferencích, jak jsem jako ještě sotva šestnáctiletá poznala její snachu, která patří mezi významné překladatelky katolických nakladatelství, jak Michaela vášnivě hledala nejen pravdu, ale také její aplikaci do běžných, denních situací obyčejného lidského života.

Zůstávají po ní desítky analytických článků, překladů i esejů, které si uchovávají mimořádnou aktuálnost. Především však zůstává vzpomínka na ženu noblesní, laskavou a vnitřně svobodnou. Ženu, která se nebála stát proti proudu a pro kterou byla věrnost Kristu a rodině nejvyšší životní normou.

Requiescat in pace.

Zdeňka Rybová, šéfredaktorka RC Monitoru