Proč chodit do kostela? Anebo slovo k našim hledajícím bližním

Kostel je samozřejmě postaven kvůli Bohu, ale vždycky do něj lidé chodí nejen kvůli Němu, ale i kvůli jiným lidem a kvůli určitým věcem. Je to normální a lidské. Předpokládá se, že v ideálním případě chodí do kostela člověk kvůli Bohu a to dává smysl i setkáním s lidmi v kostele a zažívání či užívání některých věcí. Dříve i dnes však do kostela směřují i ti, kdo si s tématem „Bůh“ tak úplně nevědí rady. Ptají se, ale zatím na své otázky nenašli odpověď, takže by se neprohlásili za věřící, nicméně aspoň občasná návštěva kostela je pro ně součástí jejich hledání. Jiní třeba ani nehledají, ale kostel je pro ně místo, které se nějak vymyká každodennímu shonu a stresu. Je pro ně proto uklidňující a občerstvující najít zde klid a ticho, prostor pro zklidnění a ztišení, krásu a cosi, co pozvedne ducha z deprese všedních starostí. Když už mluvím o věcech, mohou se najít i tací, co chodí do kostela vyloupit kasičku s drobnými, ale ty bych teď nechal stranou. Jen si povzdechnu, že kvůli takovým lidem dnes bývají kostely otevřené jen občas, což je velká škoda.

Pro všechny jmenované, co přicházejí do kostela s čestnými úmysly a hledáním něčeho či někoho, co bylo právě řečeno, má kostel otevřené dveře. A to všechno pomáhá pochopit, proč je tu něco tak marnotratného a neefektivního. Jak věříme my křesťané, Bůh je až marnotratný a neefektivně štědrý ve své lásce k lidem. Proto i my, chceme-li postavit zvláštní místo pro setkání s Bohem, takovou láskyplnou marnotratnost napodobujeme. Kostel je tu pak pro nás všechny, kdo vstupujeme s dobrými úmysly, dnes a denně, bez ohledu na to, zda je v něm zrovna bohoslužba, nebo je prázdný a tichý. Když říkám „pro nás“, tak tím nemyslím jen nás, kteří jsme se zde shromáždili v tuto chvíli, ale celé generace, neboť naše kostely zde stojí po staletí a celá staletí takto slouží.

Vraťme se ale k otázce, proč chodit do kostela. A vezměme to od toho nejjednoduššího a nejméně církevního. V kostele je ticho a klid na zklidnění a třeba i na přemýšlení. Je to klid vznešený. Liší se od klidu, jaký můžeme zažít ve sklepě nebo klidu, s jakým se setkáme třeba večer v kanceláři nebo ve škole. Ve sklepě bývá obvykle nevlídno, neboť cítíme, že je jaksi pod naším standardem – pod podlahou i po úrovní chápanou jinak. Sklep je dobrý na skladování brambor nebo zavařenin. V kostele, i když je v něm někdy zima a vlhko jako ve sklepě, přece jen obvykle cítíme něco víc. Je to místo, které nás vede k pohledu vzhůru a do svého nitra. Večerní atmosféra školy či kanceláře nám evokuje jakési prázdno. Místnost je tu od toho, aby se v ni něco dělo, což se v danou hodinu neděje. Takže je to vlastně místnost momentálně neužitečná. Kostel ale nepůsobí nikdy jako zrovna neužitečný. I když je v něm bohoslužba, i když je v něm ticho a sedí v něm jediný člověk, pořád je to prostor nabitý smyslem. Jestliže chodíme do kostela občas proto, že se chceme ztišit a zamyslet, je to vlastně správné místo a nejde se divit, že nedáváme přednost sklepu nebo opuštěné kanceláři. Stojí opravdu za zamyšlení, jaké druhy klidu a ticha máme, a proč je pro nás jeden důležitější než jiný.

Pokud chodíme do kostela kvůli lidem, tak to může být velmi dobré, ale může to být také úplně vedle. S lidmi se dá příjemně posedět v hospodě, u táboráku, na zahradě apod. Dá se s nimi sportovat na hřišti nebo procházet přírodou. Dá se prostě ledacos a chození do kostela kvůli lidem tedy není tak výlučné a lze ho nahradit jiným setkáváním. Kostelní setkávání má navíc jednu velkou nevýhodu. Do kostela chodí lidé různí, tedy i ti, kteří mi nejsou příliš blízcí, kteří mají jiný styl života, jiné starosti a jiné zvyky, prostě lidé, s nimiž bych do hospody nebo na hřiště nešel. Lidé, kteří chodí do kostela hlavně kvůli lidem, neboli jak se říká kvůli zakoušení společenství, mohou být rychle vykolejeni a zklamáni. Někdy se lidé sejdou tak, že je nám příjemně, ale většinou jsme pořád nějak nespokojení. Lidé jsou totiž v kostele všelijací a naše možnost je nějak třídit a vybírat, v tomto případě není velká.

Už v židovském zákoně se říká, že máme na prvním místě milovat Boha a hned poté bližního. Křesťanství to hlásá také. Říkáme tomu dvojí přikázání lásky. Kdo to nezažil, tomu se to může zdát zvláštní, ale myslím, že každý, kdo věří po křesťansku, potvrdí, že když milujeme na prvním místě Boha, začíná dávat smysl i ten jinak otravný soused, který zpívá falešně, nemožně se obléká a zajímají ho úplně jiné věci než mě. Setkání v kostele s lidmi je prostě úžasná věc za předpokladu, že tam nechodíme jen kvůli těm lidem, ale na prvním místě kvůli Bohu – a hned poté i lidem. Těžko se to vysvětluje, ale dá se to zažít. Za zkoušku to prostě stojí.

A tím jsme u jádra věci. Chodit do kostela kvůli Bohu. Existuje Bůh? Dá se o něm něco říct? Dá se s ním nějak setkat? Říká se, že my Češi jsme v takových řečech nesmělí a opatrní. Bojíme se moc nahlas mluvit o tom, co je takto intimní a nevyslovitelné. Raději mlčíme, nebo raději prchneme. Chápu to velice dobře. Sám nejsem věřící od malička. Když jsem se k víře v Boha dostal, do kostela jsem se panicky bál. Nevím proč. Nějak jsem měl pocit, že tam budu vypadat jako někdo, kdo tam nepatří, že vstupuji do neznáma nebo nevím co.

Co s tím? Přiznejme si, že hledání klidu a koncentrace, které lze v kostele nějak zažít, není jen hledání ticha a odpočinku. Je něčím víc, co neumíme pojmenovat. Nebojme se si tuto otázku klást a otevřít své nitro hledání odpovědi. Přiznejme si, že nás spousta našich bližních štve, a to včetně řady křesťanů, které třeba neznáme z kostela, ale z televize, z internetu a z doslechu. Má vůbec smysl mít rád takové lidi? Jestli ano, jak na to? Přiznejme si, že sami něco takového nezvládneme. Jestli není Bůh, tak to prostě smysl dávat nebude. Co ale jestli je? Co když ten kostel tady nestojí jen jako památka či tiché místo, ale jako prostor, kde se můžeme s Bohem opravdu setkat? Ne pouze v řečech, ne pouze v přátelské atmosféře, ale v něčem, co nelze úplně popsat, a co se musí zažít. Co je velice osobní a intimní.

Stojí za to si to vyzkoušet, v podstatě empiricky. Zajděme do kostela, do ticha, které je zde pro nás, a otevřeme svou mysl otázkám a hledání odpovědi. Nenechme se manipulovat ani příjemnými ani nepříjemnými zážitky s našimi bližními, včetně křesťanů a včetně církevních představených. O ty nejde. Jde o to, jestli nás osloví ten, o němž my skeptičtí Češi raději moc nemluvíme.

prof. Tomáš Machula