Nobelovu cenu za literaturu za rok 2025 získal mistr apokalypsy

Jeho literární svět připomíná směs Kafky a Dostojevského – ovšem zbavenou jakéhokoli vykoupení. Temné postavy putují krajinou bez naděje, kde se zoufalství stává ústřední kulisou a kde lidský život nemá pevný morální rámec ani hlubší cíl.

Krize literatury – a ztráta směru
Letošní volba Nobelova výboru podle kritiků odráží hlubší problém současné literatury. Místo autorů, kteří ukazují velikost lidského ducha, jsou oceňováni ti, kdo se utápějí v nihilismu a fragmentaci. Místo univerzálních příběhů přicházejí subjektivní mikrosvěty plné rozkladu a bezvýchodnosti. Literatura však tradičně měla pomáhat člověku orientovat se v realitě: ukazovat dobro, pravdu a krásu – hodnoty, které mají v křesťanské civilizaci pevné místo. I v tragédii může být ukryté světlo, možnost růstu, skrytý řád. Krasznahorkaiho díla však často operují ve světě, kde objektivní mravní měřítko chybí a kde se chaos stává jediným principem.

Noční můra na papíře
Pro mnohé čtenáře je Krasznahorkaiho próza obtížná právě svou roztříštěností. Kritici mluví o „labyrintu“, kde děj mizí v odbočkách a kde se realita rozpadá. Nobelův výbor dokonce sám konstatoval, že jeho příběhy se „neuzavírají, ale rozpadávají“. Postavy přicházejí a odcházejí bez smyslu, věty připomínají proud slov, který člověka spíše unáší, než vede. Zastánci tvrdí, že tato tísnivost má hypnotický účinek, že tvůrčí chaos odhaluje „hlubší vrstvy světa“. Kritici však namítají, že jde o záměrné zatemňování smyslu, které literaturu zbavuje jejího základního úkolu – předávat řád, nikoli jej popírat. Příkladem je román Satanské tango: odehrává se na opuštěném statku, kde život sklouzává do bezútěšnosti. Bez odstavců, v monotónních blocích textu, autor vytváří atmosféru, která připomíná spíš literární temnotu než hledání pravdy.

Postmoderna jako rozklad příběhu
Krasznahorkai je typickým představitelem postmoderny, která odmítá celistvé vyprávění i jasný význam. Postmoderní literatura zpochybňuje struktury, morálku i samotnou možnost pravdy. Děj je považován za omezující, ideál krásy za staromódní, sjednocení za podezřelé.

Pro katolickou tradici je však právě řád – kosmos – výrazem Boží moudrosti. Příběh má smysl, lidský život má cíl a každá skutečná tragédie obsahuje možnost naděje. Literatura, která tyto hodnoty odmítá, se podle kritiků mění v estetiku prázdna: mnohost významů nahrazuje žádný význam.

Cesta zpět k vysokému umění
Volba letošního laureáta tak může být znamením, že literatura se vzdaluje svému původnímu poslání. Namísto díla, které ukazuje krásu pravdy nebo odvahu člověka v zápasu o dobro, se oslavuje rozklad. Namísto světla přichází fascinace temnotou. Skutečná literatura – v duchu velké evropské a křesťanské tradice – má povznášet, inspirovat, dotýkat se hlubin lidské duše a ukazovat cestu z chaosu k řádu. Má připomínat, že svět není pouhá změť náhod, ale stvořený prostor s morálním smyslem. Současný svět nepotřebuje další příběhy beznaděje. Potřebuje díla, která ukazují, že i v těžkých časech existuje pravda, dobro a krása – hodnoty, které člověka drží nad vodou a vedou k naději. Literatura má povinnost tyto hodnoty chránit, ne rozmělňovat.