Vím, že nic nevím

15.12.2025, RC Monitor 23/2025

Viděla jsem před nedávnem český film s názvem Velký vlastenecký výlet. Jde mi o jeho protagonisty, které pan režisér vyvezl na Ukrajinu, aby na vlastní oči viděli, jak to tam vypadá a že je tam opravdu válka. Vybraní protagonisté byli totiž lidé, kteří věří tvrzením na internetu, že všecko je lež a fake, na Ukrajině žádná válka není, my posíláme peníze bůhví na co a všichni jsme ve vleku protiruské propagandy...

Jsme tedy na Ukrajině. Vidíme rozstřílený obytný věžák, z něhož drží v podstatě jen skelet. Protagonistka, která na sebe prozradila, že je z komunistické rodiny, hledí na zničený panelák a prohlásí: „A nejsou to jenom kulisy?“ Dále je štáb odveze do lesa, kde jsou stovky čerstvých hrobů postřílených Ukrajinců. Zbývající protagonisté, dva chlapi, lezou do hrobů, otvírají rakve, vidí mrtvoly a konstatují, že to tam „strašlivě páchne“. A naše paní prohlásí: „Nezlobte se, ale mně to tady celé připadá jak nahraný snímek proti ruské agresi.“ Nakonec odjíždějí domů a jeden z těch chlapíků to celé shrne: „Tak jste nás chtěli přesvědčit a převychovat, co? No – o ničem jste nás nepřesvědčili.“ Jdu z kina se svěšenou hlavou, a říkám si, že pravda je svlečená, okradená chudinka, jak kdysi zpíval Vysockij, a v duchu se utěšuju přesvědčením, že jsou to lidé poznamenaní ideologickou výchovou, což já rozhodně nejsem, protože vím, kde je pravda a kde lež či fake a tak jsem nad těmi filmovými oběťmi jednoho experimentu nepokrytě zlomila hůl.

Po poslaneckých volbách mi hřebínek spadl. Sledovala jsem několik předvolebních duelů, kdy se hlavní hrdinové častovali nejrůznějšími urážkami, z nichž nejčastější bylo slovo: „Lžete!“ Ve snaze dobrat se pravdy jsem několikrát vypnula zvuk, abych pozorovala řeč těla, ale k ničemu to nebylo. Oběma stranám radili odborníci, takže z duelu bylo patrné pouze to, který z odborníků byl předvídavější a šikovnější. „Nejsou to jenom kulisy?“ říkala jsem si podobně jako ta paní z filmu. „Nejsou ti dva jenom loutky animované umělou inteligencí? A přicházely další otázky: „Hajloval pan Turek, nebo je to montáž?“ Nu, dost příkladů... Znovu jsem svěsila hlavu.

Vydávání Monitoru je financováno výhradně z dobrovolných darů Vás, čtenářů. Budeme vděční, pokud se rozhodnete Monitor podpořit darem, abychom mohli v této službě pokračovat.

Kromě konstatování, že oponent je lhář, zní dnes ve společenském prostoru sebevědomá odpověď na každou otázku: „Já vím!“ V reklamách všichni vědí, co je nejlepší, v seriálech na obdivné konstatování: „Ty jsi nejchytřejší a nejkrásnější holka na světě!“ přijde odpověď: „Já vím!“ Bez uzardění, bez gesta, které by tu sebejistotu aspoň trochu shodilo. Čím méně ověřených a nezpochybnitelných zjištění máme, o to víc se nám pomocí podobných příkladů doporučuje, abychom byli sebejistí, sebevědomí, skálopevně přesvědčení o své pravdě. Čím méně jistoty, o to víc agrese.

Kdysi v jedné přednášce, která vždycky předcházela samotné hře, si Cimrmani zafilozofovali. L. Smoljak na tabuli psal a detailně rozebíral Sokratovo tvrzení: „Vím, že nic nevím.“ Po delším rozboru, vědecky důkladném a komicky zdlouhavém, došel ke konečnému řešení: Když přiznám, že vím, že nic nevím, vím tím pádem všechno. Naivním, klaunským uvažováním tak došel k odvěkému Božímu řešení, že cesta k pravdě je dlážděná hlavně pokorou. Nechce-li paní z dokufilmu uznat realitu a věří víc nějaké ideologii či vlastnímu přesvědčení, je to kus života těžkého a zároveň cesta, která k pravdě i Pravdě těžko povede. Musím nejdřív uznat, že „nic nevím“. Věřím-li na začátku sobě a svému přesvědčení, tedy, že „vím všechno“, můžu nakonec dospět k závěru, že „všechno je lež, podvod a klam a že proto já, chudák, nevím nic“. A to je, jak rádi říkají dnes lidé, „cesta do pekel“.

Obecně se má za to, že cesta k Bohu a jeho pravdě je trnitá, nedostupná, dlážděná minimem důkazů, zkrátka neskonale obtížná. Navíc nedisponujeme základní jistotou, a sice, zda Bůh vůbec existuje. To jsou jistě velmi závažné překážky. Ovšem ve srovnání s tím, co je pravda v dnešním světě, v mediálním a internetovém prostoru, je cesta za Boží pravdou procházkou růžovým sadem. A tak podobně jako pan Smoljak svého času se přikláním k pokorné cestě za Boží pravdou, která začíná přiznáním, že „vím, že nic nevím“. Je to cesta k Tomu, který jediný „ví všechno“. Budu možná nařčena konstatováním, že jsem „pravdy majitelkou“, ale to vydržím. Lepší být majitelkou pravdy než majitelkou chvění a nejistot, kdy se touha „po pevném bodu ve vesmíru“ mění v demagogické, sveřepé věření kdejaké lži, kdejakému faku, kdejaké hlouposti.

Věra Eliášková

Další články

Obětování katolíků kvůli ekumenismu

10.10.2025, Crisis Magazine

Katolíci, zejména ti mladší, jsou ve jménu křesťanské lásky nabádáni k větší otevřenosti vůči protestantům, což je obtížné, ne-li nemožné, odlišit od výzvy k tomu, aby byli méně katoličtí. Není žádné tajemství, že katolické církvi ubývá členů. Podle výzkumu z Pew Research Center je těch, kdo katolictví opustili, zhruba čtyřikrát víc než těch, kdo se ke katolické církvi připojili. Vzhledem k tomu, že se tato statistika neustále zhoršuje, narůstá důraz na evangelizaci. Málokdo však dokáže formulovat, jak by měla vypadat. Značná pozornost se tedy věnuje snaze oslovit ty „z druhého tábora“ a splynout s protestanty.

Lidská sexualita a její eschatologické naplnění – 4. část

03.09.2025, RC Monitor 15/2025

Z našich předchozích pojednání o lidské sexualitě je patrné, jakou zásadní důležitost má pro její chápání celková interpretace skutečnosti. Člověk je součásti reality, v níž vládnou určité zákony, a i on je jim podroben. Lidské jednání v sobě nese řadu znaků, které se vyskytují i u činností jiných jsoucen. Proto je pohled do širšího kontextu lidského života nepostradatelný.

Katolická víra v srdci muslimského Maroka

08.10.2025, National Catholic Register

„Můj Otče, odevzdávám se ti... Jsem připraven na všechno, všechno přijímám.“ V marockém Rabatu jsem klečel při adoraci, obklopen 800 univerzitními studenty z desítek afrických národů, a zpíval Modlitbu odevzdání, kterou před 130 lety napsal nedávno kanonizovaný svatý Charles de Foucauld.

Srdce našeho Pána Ježíše Krista

27.06.2025, RC Monitor 12/2025

Svatý Jan Maria Vianney v jednom ze svých kázání řekl: „Jestliže, drazí bratři, nemilujeme dobrého Boha, jsme velmi nešťastní.“ Možná právě proto žijeme v době, kterou bychom mohli označit jako dobu horečné honby za štěstím. Kdekdo se za ním honí, kdekdo o něj usiluje, kdekdo ho hledá, kdekdo o něm mluví. Ale jsou ti, kteří podlehli této honbě, opravdu šťastní? Spíše to vypadá, jako by se zástupy těch, kteří usilují o štěstí, stále zahušťovaly, místo aby řídly.

Jsem zděšena!

22.09.2025, RC Monitor 17/2025

Tato slova jedné nejmenované české „konzervativní“ političky hezky ilustrují roli liberálního intelektuála v moderní době. Být zděšen. Na katolické prostředí by se to dalo aplikovat třeba takto: Jsi proti svěcení žen? Jsem zděšena! Odmítáš sňatky homosexuálů (byť proti jim samotným vůbec nic nemáš)? Jsem zděšena! Máš zásadní námitky proti umělým potratům a eutanazii? Jsem zděšena!

Na pohodu

25.08.2025, RC Monitor 15/2025

Mám kolegyni. Je mladá, hezká, erudovaná a k pacientům je vlídná. Pracuje s nasazením, tak se stává, že občas přijde domů značně unavená. Její manžel, který nepůsobí ve zdravotnictví, jí doporučuje, ať si práci zařídí jinak – aby byla na pohodu.

načíst další

Články e-mailem

Nové články přímo
do vaší e-mailové schránky

Čtrnáctideník Monitor

Tištěný publicistický čtrnáctideník Monitor bude ve vaší poštovní schránce každý druhý pátek. Zasílání je bezplatné a je hrazené výhradně z darů čtenářů.