Vím, že nic nevím

Jsme tedy na Ukrajině. Vidíme rozstřílený obytný věžák, z něhož drží v podstatě jen skelet. Protagonistka, která na sebe prozradila, že je z komunistické rodiny, hledí na zničený panelák a prohlásí: „A nejsou to jenom kulisy?“ Dále je štáb odveze do lesa, kde jsou stovky čerstvých hrobů postřílených Ukrajinců. Zbývající protagonisté, dva chlapi, lezou do hrobů, otvírají rakve, vidí mrtvoly a konstatují, že to tam „strašlivě páchne“. A naše paní prohlásí: „Nezlobte se, ale mně to tady celé připadá jak nahraný snímek proti ruské agresi.“ Nakonec odjíždějí domů a jeden z těch chlapíků to celé shrne: „Tak jste nás chtěli přesvědčit a převychovat, co? No – o ničem jste nás nepřesvědčili.“ Jdu z kina se svěšenou hlavou, a říkám si, že pravda je svlečená, okradená chudinka, jak kdysi zpíval Vysockij, a v duchu se utěšuju přesvědčením, že jsou to lidé poznamenaní ideologickou výchovou, což já rozhodně nejsem, protože vím, kde je pravda a kde lež či fake a tak jsem nad těmi filmovými oběťmi jednoho experimentu nepokrytě zlomila hůl.

Po poslaneckých volbách mi hřebínek spadl. Sledovala jsem několik předvolebních duelů, kdy se hlavní hrdinové častovali nejrůznějšími urážkami, z nichž nejčastější bylo slovo: „Lžete!“ Ve snaze dobrat se pravdy jsem několikrát vypnula zvuk, abych pozorovala řeč těla, ale k ničemu to nebylo. Oběma stranám radili odborníci, takže z duelu bylo patrné pouze to, který z odborníků byl předvídavější a šikovnější. „Nejsou to jenom kulisy?“ říkala jsem si podobně jako ta paní z filmu. „Nejsou ti dva jenom loutky animované umělou inteligencí? A přicházely další otázky: „Hajloval pan Turek, nebo je to montáž?“ Nu, dost příkladů... Znovu jsem svěsila hlavu.

Kromě konstatování, že oponent je lhář, zní dnes ve společenském prostoru sebevědomá odpověď na každou otázku: „Já vím!“ V reklamách všichni vědí, co je nejlepší, v seriálech na obdivné konstatování: „Ty jsi nejchytřejší a nejkrásnější holka na světě!“ přijde odpověď: „Já vím!“ Bez uzardění, bez gesta, které by tu sebejistotu aspoň trochu shodilo. Čím méně ověřených a nezpochybnitelných zjištění máme, o to víc se nám pomocí podobných příkladů doporučuje, abychom byli sebejistí, sebevědomí, skálopevně přesvědčení o své pravdě. Čím méně jistoty, o to víc agrese.

Kdysi v jedné přednášce, která vždycky předcházela samotné hře, si Cimrmani zafilozofovali. L. Smoljak na tabuli psal a detailně rozebíral Sokratovo tvrzení: „Vím, že nic nevím.“ Po delším rozboru, vědecky důkladném a komicky zdlouhavém, došel ke konečnému řešení: Když přiznám, že vím, že nic nevím, vím tím pádem všechno. Naivním, klaunským uvažováním tak došel k odvěkému Božímu řešení, že cesta k pravdě je dlážděná hlavně pokorou. Nechce-li paní z dokufilmu uznat realitu a věří víc nějaké ideologii či vlastnímu přesvědčení, je to kus života těžkého a zároveň cesta, která k pravdě i Pravdě těžko povede. Musím nejdřív uznat, že „nic nevím“. Věřím-li na začátku sobě a svému přesvědčení, tedy, že „vím všechno“, můžu nakonec dospět k závěru, že „všechno je lež, podvod a klam a že proto já, chudák, nevím nic“. A to je, jak rádi říkají dnes lidé, „cesta do pekel“.

Obecně se má za to, že cesta k Bohu a jeho pravdě je trnitá, nedostupná, dlážděná minimem důkazů, zkrátka neskonale obtížná. Navíc nedisponujeme základní jistotou, a sice, zda Bůh vůbec existuje. To jsou jistě velmi závažné překážky. Ovšem ve srovnání s tím, co je pravda v dnešním světě, v mediálním a internetovém prostoru, je cesta za Boží pravdou procházkou růžovým sadem. A tak podobně jako pan Smoljak svého času se přikláním k pokorné cestě za Boží pravdou, která začíná přiznáním, že „vím, že nic nevím“. Je to cesta k Tomu, který jediný „ví všechno“. Budu možná nařčena konstatováním, že jsem „pravdy majitelkou“, ale to vydržím. Lepší být majitelkou pravdy než majitelkou chvění a nejistot, kdy se touha „po pevném bodu ve vesmíru“ mění v demagogické, sveřepé věření kdejaké lži, kdejakému faku, kdejaké hlouposti.

Věra Eliášková