Iluze lásky a zapomenuté přátelství

Romantická tradice nás naučila chápat lásku jako všemocnou sílu, která dokáže změnit celý náš život. Už raní křesťanští autoři mluvili o lásce, především té Boží, jako o nejvyšší ctnosti. Apoštol Pavel dokonce píše, že „kdybych neměl lásku, nic nejsem“ (1K 13,2). Tento motiv se v evropské kultuře proměnil v očekávání, že i lidská láska nás dokáže vykoupit. Od Shakespearova Romea a Julie po dnešní romantické komedie se opakuje schéma, že opravdová láska odstraní každou překážku a „zaplní“ naši vnitřní prázdnotu.

„Ten pravý“, „ta pravá“
Jenže, jak připomíná Alain de Botton (The Course of Love, 2016), naše problémy nezmizí jen proto, že máme s někým vztah. Často si pleteme to, že jsme nešťastní s někým, s tím, že jsme nešťastní kvůli němu. Když naložíme na partnera břímě, aby se stal naším spasitelem, naším Bohem, odsuzujeme vztah k nevyhnutelnému zániku.

Snad nikde není tato iluze viditelnější než v představě, že existuje „ten pravý“ nebo „ta pravá“. Platón ve svém díle Symposion líčí báji, podle níž jsme kdysi byli bytosti o dvou tělech, které bohové rozdělili, a od té doby hledáme svou ztracenou polovinu. Romantická tvorba – od Wertherovy posedlosti Charlottou u Goetha (Utrpení mladého Werthera, 1774) přes moderní hudbu Beyoncé a její Halo (2008) nebo Eltona Johna a hit Your Song z roku 1980 až po „pohádku“ v hollywoodském stylu Notting Hill – tuto představu stále přiživuje.

Problém je v tom, že kompatibilita není předem daná. Každý vztah dříve či později narazí na neslučitelnosti: drobné zlozvyky, charakterové rozpory, bolestivé rozdíly. Zamilovanost je umí na čas překrýt, ale nelze na ní stavět. Francouzský moralista La Rochefoucauld ve svých Maximách píše, že „někdy udržuje lásku spíše nevědomost než poznání“ – ale opravdová blízkost se rodí až tehdy, když si dovolíme poznat druhého i s jeho nedostatky, a přesto s ním zůstat.

„Zoufalství z možností“
Kierkegaard ve svém díle Nemoc k smrti (1849) mluví o „zoufalství z možností“ – stavu, kdy nás přemíra voleb paralyzuje. Moderní doba s aplikacemi, které slibují stovky potenciálních partnerů, tuto krizi znásobila. Sylvia Plathová to vystihla obrazem fíkovníku ve svém románu Pod skleněným zvonem (The Bell Jar, 1963) – z každé větve visí jiná možnost života, ale když si nevybereme, všechny plody nakonec seschnou.

Čím více možností máme, tím těžší je rozhodnout se pro jednu z nich. Jenže láska bez závazku se nikdy nemůže rozvinout do hloubky. Kierkegaard rozlišuje tři životní stadia – estetické, etické a náboženské (Enten – Eller, 1843). Zatímco estetické stadium hledá potěšení a libuje si v možnostech, etické přijímá odpovědnost a závazek. A právě ten je předpokladem k tomu, že láska přeroste z počátečního poblouznění a stane se skutečnou cestou k růstu.

Platonik by řekl, že láska začíná u fyzické krásy, ale měla by mířit výš – k lásce k idejím, k dobru, k Bohu (Faidros, Symposion). Jenže dnešní kultura zůstává jaksi zaseknuta na prvním stupni. Krása je pro nás klíčem ke světu lásky, ale zároveň se tváříme, že „na vzhledu nezáleží“. Vzniká tak paradox: přitažlivost rozhoduje, ale touha po ní je označována za povrchní.

Od Heleny Trojské přes sirény až po Bridget Jonesovou nás literatura varuje před klamem krásy, ale zároveň se jí neumíme ubránit. Nejde o to krásu popírat – byla, je a bude důležitá. Nebezpečné je, když zůstane jediným měřítkem. Pak se snadno stane, že partnera redukujeme čistě na vzhled.

Aristoteles věnoval přátelství (philia) v Etice Nikomachově mnohem větší prostor než erotické vášni. Viděl v něm základ šťastného života – vztah, v němž se lidé učí ctnostem a spoluutvářejí jeden druhého. Michel de Montaigne ve své eseji O přátelství (1580) popisuje přátelství jako prostor, kde můžeme odložit masku a být plně sami sebou. A i Bible přináší silný obraz přátelství: „Jónatan přilnul celou duší k Davidovi, zamiloval si ho jako sebe sama.“ (1S 18,1).

Láska jako ctnost
Moderní kultura ale přátelství odsouvá na okraj, zatímco romantickou lásku staví na piedestal. Následkem toho očekáváme, že partner nám poskytne vše – intimitu, porozumění, dobrodružství, duchovní oporu – a tak nevyhnutelně selháváme. Přitom právě přátelství může část tohoto břemene vzít a vztahy učinit svobodnějšími.

Největší omyl spočívá v tom, že lásku chápeme jako dar, který buď přijde, nebo ne. Aristoteles by řekl, že jde o ctnost – a ctnosti se učíme praxí. Láska je spíše dovednost než zázrak nebo dar: schopnost naslouchat, odpouštět, růst spolu s druhým. John Dewey ve své pragmatické filozofii (Experience and Education, 1938) chápe život jako proces učení – a lásku můžeme vidět podobně. Ne jako úkol, který splníme, ale jako celoživotní umění, které nikdy neskončí.

Možná se tedy ukazuje, že láska bez iluzí není chudší, ale naopak bohatší. Přijmeme-li, že není všemocná, že nebude bez chyb, že vyžaduje závazek, že krása je jen začátek a že přátelství je stejně cenné jako romantická láska, můžeme se přestat honit za nedostižným ideálem. Láska pak přestává být mýtem a stává se uměním – těžkým, náročným, ale lidsky nesmírně plodným.

Magdaléna Misterková