Pedagogika touhy

25.03.2026, RC Monitor 5/2026

Aristoteles označil člověka za tvora společenského – zoon politikon. A je to pravda, bez vztahů nelze žít ani růst. Přesto se zdá, že ještě hlubší vrstvou lidské existence je touha. Dříve než člověk vstoupí do polis, už po něčem sahá. Dříve než si věci vyloží rozumem, už je miluje – nebo odmítá. Člověk je bytost, která je neustále nasměrovaná k nějakému dobru, skutečnému, či domnělému. Chtě nechtě je člověk také živočich touhy – zoon epithymetikon. Postní doba tuto skutečnost nemilosrdně odhaluje. Když si člověk něco odřekne, neodhalí se jen síla či slabost vůle. Odkryje se struktura srdce. Jak rychle hledáme útěchu, jak těžko snášíme prázdnotu, jak instinktivně zaplňujeme každé ticho hlukem, obrazem, činností. Náhle se ukáže, že půst není především o odříkání si masa nebo dezertu ani o disciplíně. Je o touze.

Svatý Augustin popsal lidské srdce jako neklidné, dokud nespočine v Bohu. Tento neklid není známkou toho, že bychom chtěli málo, spíše chceme mnoho – a často neuspořádaně. Touha po uznání může přerůst v ješitnost, touha po jistotě v potřebu kontroly, touha po odpočinku v rezignaci. Hřích pak není jen porušením normy, ale dezorientovanou láskou – dobrem, které bylo vytrženo ze svého místa.

Tomáš Akvinský připomíná, že žádostivost sama o sobě není zlá. Není třeba ji potlačit, ale uspořádat. A právě zde se postní doba ukazuje jako pedagogika touhy. Bůh člověka nevede k tomu, aby přestal chtít, ale aby se učil chtít správně.

Vydávání Monitoru je financováno výhradně z dobrovolných darů Vás, čtenářů. Budeme vděční, pokud se rozhodnete Monitor podpořit darem, abychom mohli v této službě pokračovat.

Obrazem tohoto procesu je biblická poušť. Izrael vychází z Egypta, ale Egypt zůstává v jeho srdci. Svoboda se zdá náročnější než jistota. I Kristus na poušti čelí pokušení nějaké zkratky – chléb bez důvěry v Boží pomoc, moc bez kříže, sláva bez poslušnosti. Poušť je místem, kde se touha očišťuje. Postní praxe vytváří prostor, v němž se tato očista může odehrát. Půst zanechává prázdné místo, a mít v sobě toto místo, je nám nepříjemné. Právě v něm však vyvstává otázka: po čem skutečně toužím? Co má v mém životě nejvyšší hodnotu? Modlitba činí mé srdce příjemnějším místem pro Boha. Půst mě učí trpělivosti a vnitřní svobodě. Almužna přesměrovává těžiště lásky od sebe k druhému.

Velké nebezpečí spočívá v tom, že i postní úsilí se může stát objektem neuspořádané touhy. Touhy po obrazu sebe sama jako disciplinovaného a zbožného člověka. Pak se z pedagogiky touhy stává pedagogika ega. Možná tedy postní doba není obdobím odříkání, utrpení a nařízeného smutku, jak se někdy zdá. Není ani výzvou k potlačení lidskosti. Je to čas, kdy se člověk učí rozlišovat mezi tím, co ho jen rychle nasytí, a tím, co jej skutečně naplní. Naše touha se v postní době neumenšuje, ale pročisťuje. Učí se znovu směřovat k tomu, co ji může beze zbytku naplnit.

Magdaléna Misterková

Další články

Co znamená „učitelský úřad církve“?

01.07.2026, RC Monitor 12/2026

Jelikož už oficiálně skončila postní doba, můžeme si společně nalít čistého vína a přiznat si, že když se mezi katolíky řekne slovo magisterium, leckomu se nevybaví vůbec nic. Jiným to zní jako pojem z učebnice teologie, který se týká hlavně výše postavených osob v církvi. Ve skutečnosti se však magisterium týká každého katolíka. Dotýká se totiž otázky, jak můžeme i po dvou tisících letech poznat, co skutečně učil Kristus.

Celibát - když láska neznamená vlastnit

29.06.2026, RC Monitor 12/2026

Před časem jsem dostal otázku, jestli mi v životě nechybí rodinné zázemí a zda se celibát v dnešním světě už dávno nepřežil. Tato upřímná zvědavost mě přiměla pokračovat v našem seriálu k příležitosti mého 15 výročí kněžského svěcení. Píšu tento díl, protože chci odpovědět nejen tazateli, ale i všem, kteří zápasí s tím, jak skloubit lidskou touhu po lásce s věrností Bohu. Celibát totiž není chladný zákaz, ale radikální nasměrování celého srdce směrem k věčnosti.

Aby Církev zůstala Kristova

17.06.2026, RC Monitor 11/2026

Současný člověk slyší slovo „hierarchie“ velmi nerad – pokud se ovšem nenachází na vrcholu pomyslné pyramidy. Připomíná mu moc, nerovnost, někdy i zneužití autority. Není proto divu, že otázka, proč má Církev biskupy, kněze a jáhny, zaznívá čím dál častěji. Neměla by být spíše společenstvím rovných lidí, bez pevné struktury?

načíst další

Články e-mailem

Nové články přímo
do vaší e-mailové schránky

Čtrnáctideník Monitor

Tištěný publicistický čtrnáctideník Monitor bude ve vaší poštovní schránce každý druhý pátek. Zasílání je bezplatné a je hrazené výhradně z darů čtenářů.