Pedagogika touhy

25.03.2026, RC Monitor 5/2026

Aristoteles označil člověka za tvora společenského – zoon politikon. A je to pravda, bez vztahů nelze žít ani růst. Přesto se zdá, že ještě hlubší vrstvou lidské existence je touha. Dříve než člověk vstoupí do polis, už po něčem sahá. Dříve než si věci vyloží rozumem, už je miluje – nebo odmítá. Člověk je bytost, která je neustále nasměrovaná k nějakému dobru, skutečnému, či domnělému. Chtě nechtě je člověk také živočich touhy – zoon epithymetikon. Postní doba tuto skutečnost nemilosrdně odhaluje. Když si člověk něco odřekne, neodhalí se jen síla či slabost vůle. Odkryje se struktura srdce. Jak rychle hledáme útěchu, jak těžko snášíme prázdnotu, jak instinktivně zaplňujeme každé ticho hlukem, obrazem, činností. Náhle se ukáže, že půst není především o odříkání si masa nebo dezertu ani o disciplíně. Je o touze.

Svatý Augustin popsal lidské srdce jako neklidné, dokud nespočine v Bohu. Tento neklid není známkou toho, že bychom chtěli málo, spíše chceme mnoho – a často neuspořádaně. Touha po uznání může přerůst v ješitnost, touha po jistotě v potřebu kontroly, touha po odpočinku v rezignaci. Hřích pak není jen porušením normy, ale dezorientovanou láskou – dobrem, které bylo vytrženo ze svého místa.

Tomáš Akvinský připomíná, že žádostivost sama o sobě není zlá. Není třeba ji potlačit, ale uspořádat. A právě zde se postní doba ukazuje jako pedagogika touhy. Bůh člověka nevede k tomu, aby přestal chtít, ale aby se učil chtít správně.

Vydávání Monitoru je financováno výhradně z dobrovolných darů Vás, čtenářů. Budeme vděční, pokud se rozhodnete Monitor podpořit darem, abychom mohli v této službě pokračovat.

Obrazem tohoto procesu je biblická poušť. Izrael vychází z Egypta, ale Egypt zůstává v jeho srdci. Svoboda se zdá náročnější než jistota. I Kristus na poušti čelí pokušení nějaké zkratky – chléb bez důvěry v Boží pomoc, moc bez kříže, sláva bez poslušnosti. Poušť je místem, kde se touha očišťuje. Postní praxe vytváří prostor, v němž se tato očista může odehrát. Půst zanechává prázdné místo, a mít v sobě toto místo, je nám nepříjemné. Právě v něm však vyvstává otázka: po čem skutečně toužím? Co má v mém životě nejvyšší hodnotu? Modlitba činí mé srdce příjemnějším místem pro Boha. Půst mě učí trpělivosti a vnitřní svobodě. Almužna přesměrovává těžiště lásky od sebe k druhému.

Velké nebezpečí spočívá v tom, že i postní úsilí se může stát objektem neuspořádané touhy. Touhy po obrazu sebe sama jako disciplinovaného a zbožného člověka. Pak se z pedagogiky touhy stává pedagogika ega. Možná tedy postní doba není obdobím odříkání, utrpení a nařízeného smutku, jak se někdy zdá. Není ani výzvou k potlačení lidskosti. Je to čas, kdy se člověk učí rozlišovat mezi tím, co ho jen rychle nasytí, a tím, co jej skutečně naplní. Naše touha se v postní době neumenšuje, ale pročisťuje. Učí se znovu směřovat k tomu, co ji může beze zbytku naplnit.

Magdaléna Misterková

Další články

Hřích, který přehlížíme: pomluvy

10.08.2026, global catholic

Kdysi se fámy šířily pomalu. Někdo se o něčem zmínil po mši, v práci nebo u večeře, a pokud to bylo dostatečně pikantní, možná se to do konce týdne doneslo k několika lidem. Dnes stačí jediný příspěvek. Jedno video. Jeden popisek napsaný dostatečně přesvědčivě, aby zněl jako pravdivý. A najednou tisíce lidí mluví o někom, koho v životě nepotkaly, jako by znaly každý detail z jeho soukromí.

Co znamená, že se Bůh zjevil v Ježíši Kristu?

06.08.2026, RC Monitor 14/2026

Každý člověk má schopnost v sobě vnímat touhu po nekonečnu. Po dokonalé lásce, po plnosti, po štěstí. To nám dokládá, že jsme stvořeni pro něco, co naši existenci tady na zemi přesahuje. Je obecně lidskou zkušeností, že nás materiální ani jiná dobra, kterých můžeme dosahovat zde na zemi, nenaplní. Vždy budeme toužit po něčem větším. Navíc, pozorujeme tento svět a to, co nás obklopuje a co jsme, a ptáme se: odkud to všechno pochází, kdo za tím je, kam nás to vede? A to všechno ukazuje na Boha.

Celibát - boj o srdce, které patří všem

13.07.2026, RC Monitor 13/2026

V dnešní civilizaci, nasycené hédonismem, relativismem a epidemií sociálních sítí či pornografie, která degraduje ženy na pouhé objekty, je celibát kněze prorockým znamením. Pro mě celibát neznamená prázdnotu, ale naplnění duchovního otcovství, které vyvěrá z mého kněžského svěcení. Bůh mě nepovolal k tomu, aby nechal mé srdce zkamenět. Nepatřím k těm, o kterých básník Charles Péguy napsal: „Myslí si, že milují Boha, protože nemilují nikoho.“ Naopak. Celibát není jen statickým darem, ale především pokladem mého života, který musím vědomě bránit. „Neuveď nás v pokušení,“ se v modlitbě Otčenáš jistě každý den modlíte i vy. Pro mě to znamená spolupracovat s Bohem a bděle se stavět pokušením, abych dokázal milovat čistou a univerzální láskou.

načíst další

Články e-mailem

Nové články přímo
do vaší e-mailové schránky

Čtrnáctideník Monitor

Tištěný publicistický čtrnáctideník Monitor bude ve vaší poštovní schránce každý druhý pátek. Zasílání je bezplatné a je hrazené výhradně z darů čtenářů.