Pedagogika touhy

25.03.2026, RC Monitor 5/2026

Aristoteles označil člověka za tvora společenského – zoon politikon. A je to pravda, bez vztahů nelze žít ani růst. Přesto se zdá, že ještě hlubší vrstvou lidské existence je touha. Dříve než člověk vstoupí do polis, už po něčem sahá. Dříve než si věci vyloží rozumem, už je miluje – nebo odmítá. Člověk je bytost, která je neustále nasměrovaná k nějakému dobru, skutečnému, či domnělému. Chtě nechtě je člověk také živočich touhy – zoon epithymetikon. Postní doba tuto skutečnost nemilosrdně odhaluje. Když si člověk něco odřekne, neodhalí se jen síla či slabost vůle. Odkryje se struktura srdce. Jak rychle hledáme útěchu, jak těžko snášíme prázdnotu, jak instinktivně zaplňujeme každé ticho hlukem, obrazem, činností. Náhle se ukáže, že půst není především o odříkání si masa nebo dezertu ani o disciplíně. Je o touze.

Svatý Augustin popsal lidské srdce jako neklidné, dokud nespočine v Bohu. Tento neklid není známkou toho, že bychom chtěli málo, spíše chceme mnoho – a často neuspořádaně. Touha po uznání může přerůst v ješitnost, touha po jistotě v potřebu kontroly, touha po odpočinku v rezignaci. Hřích pak není jen porušením normy, ale dezorientovanou láskou – dobrem, které bylo vytrženo ze svého místa.

Tomáš Akvinský připomíná, že žádostivost sama o sobě není zlá. Není třeba ji potlačit, ale uspořádat. A právě zde se postní doba ukazuje jako pedagogika touhy. Bůh člověka nevede k tomu, aby přestal chtít, ale aby se učil chtít správně.

Vydávání Monitoru je financováno výhradně z dobrovolných darů Vás, čtenářů. Budeme vděční, pokud se rozhodnete Monitor podpořit darem, abychom mohli v této službě pokračovat.

Obrazem tohoto procesu je biblická poušť. Izrael vychází z Egypta, ale Egypt zůstává v jeho srdci. Svoboda se zdá náročnější než jistota. I Kristus na poušti čelí pokušení nějaké zkratky – chléb bez důvěry v Boží pomoc, moc bez kříže, sláva bez poslušnosti. Poušť je místem, kde se touha očišťuje. Postní praxe vytváří prostor, v němž se tato očista může odehrát. Půst zanechává prázdné místo, a mít v sobě toto místo, je nám nepříjemné. Právě v něm však vyvstává otázka: po čem skutečně toužím? Co má v mém životě nejvyšší hodnotu? Modlitba činí mé srdce příjemnějším místem pro Boha. Půst mě učí trpělivosti a vnitřní svobodě. Almužna přesměrovává těžiště lásky od sebe k druhému.

Velké nebezpečí spočívá v tom, že i postní úsilí se může stát objektem neuspořádané touhy. Touhy po obrazu sebe sama jako disciplinovaného a zbožného člověka. Pak se z pedagogiky touhy stává pedagogika ega. Možná tedy postní doba není obdobím odříkání, utrpení a nařízeného smutku, jak se někdy zdá. Není ani výzvou k potlačení lidskosti. Je to čas, kdy se člověk učí rozlišovat mezi tím, co ho jen rychle nasytí, a tím, co jej skutečně naplní. Naše touha se v postní době neumenšuje, ale pročisťuje. Učí se znovu směřovat k tomu, co ji může beze zbytku naplnit.

Magdaléna Misterková

Další články

Za Michaelou Freiovou: Žena pevné víry, nezlomného charakteru a neúnavné služby

14.09.2026, Res Claritatis

V neděli 13. září 2026 jsme se od nejbližších z rodiny dozvěděli, že na věčnost odešla vzácná paní: Mgr. Michaela Freiová. V její osobě se uzavřel životní příběh vzácné ženy, pro kterou věrnost pravdě a křesťanskému přesvědčení nikdy nepředstavovala abstraktní teorii, nýbrž každodenní volbu, často vykoupenou těžkými zkouškami. Pohřební obřady se uskuteční v pátek 18. září 2026 v 11 hodin v kostele sv. Jiljí v Praze v Husově ulici.

Reinkarnace – alternativa ke křesťanskému zmrtvýchvstání?

21.09.2026, RC Monitor 17/2026

Navzdory tomu, že křesťanská víra je se zastáváním reinkarnace neslučitelná, lze se setkat s křesťany, kteří mezi svým krédem a naukou o převtělování žádný rozpor nevidí. Nedávno jsem měl možnost s jedním takovým člověkem diskutovat a během naší debaty se ukázalo, že jeho příklon k reinkarnaci se zakládal v neznalosti argumentu, jež by prokázal její nemožnost. To se samozřejmě netýká jen této otázky, nýbrž naprosto všech názorů. Dokud nejsme schopni se stoprocentní jistotou vyloučit opak či alternativu k tomu, o čem jsme přesvědčeni, musíme dát prostor pochybnosti a přiznat, že náš názor není žádným spolehlivým věděním, ale pouhou vírou podepřenou mimo-teoretickými důvody. Ruku za ni do ohně dávat nemůžeme.

Rodokmen Ježíše Krista

16.09.2026, RC Monitor 17/2026

Toto evangelium, tedy úvodní část radostné zvěsti sepsaná svatým Matoušem, je výpovědí o tom, jak z kalného pramene vyvádí Bůh nejčistší potůček. Jak na zapleveleném záhoně vykvetla nejkrásnější růže. Jak z kmene, zasaženého prvotní poruchou – hříchem – vypučel přečistý květ, který nadpřirozeným způsobem, přímou mocí Boží – ano, u Boha je všechno možné, jak později řekl anděl Gabriel – nese ovoce nejdrahocennější: poslední pokrevní potomek Abrahámův byl muž Marie, z níž se narodil Ježíš, nazývaný Kristus. Ten, který se nazývá Syn člověka.

načíst další

Články e-mailem

Nové články přímo
do vaší e-mailové schránky

Čtrnáctideník Monitor

Tištěný publicistický čtrnáctideník Monitor bude ve vaší poštovní schránce každý druhý pátek. Zasílání je bezplatné a je hrazené výhradně z darů čtenářů.