Pedagogika touhy

25.03.2026, RC Monitor 5/2026

Aristoteles označil člověka za tvora společenského – zoon politikon. A je to pravda, bez vztahů nelze žít ani růst. Přesto se zdá, že ještě hlubší vrstvou lidské existence je touha. Dříve než člověk vstoupí do polis, už po něčem sahá. Dříve než si věci vyloží rozumem, už je miluje – nebo odmítá. Člověk je bytost, která je neustále nasměrovaná k nějakému dobru, skutečnému, či domnělému. Chtě nechtě je člověk také živočich touhy – zoon epithymetikon. Postní doba tuto skutečnost nemilosrdně odhaluje. Když si člověk něco odřekne, neodhalí se jen síla či slabost vůle. Odkryje se struktura srdce. Jak rychle hledáme útěchu, jak těžko snášíme prázdnotu, jak instinktivně zaplňujeme každé ticho hlukem, obrazem, činností. Náhle se ukáže, že půst není především o odříkání si masa nebo dezertu ani o disciplíně. Je o touze.

Svatý Augustin popsal lidské srdce jako neklidné, dokud nespočine v Bohu. Tento neklid není známkou toho, že bychom chtěli málo, spíše chceme mnoho – a často neuspořádaně. Touha po uznání může přerůst v ješitnost, touha po jistotě v potřebu kontroly, touha po odpočinku v rezignaci. Hřích pak není jen porušením normy, ale dezorientovanou láskou – dobrem, které bylo vytrženo ze svého místa.

Tomáš Akvinský připomíná, že žádostivost sama o sobě není zlá. Není třeba ji potlačit, ale uspořádat. A právě zde se postní doba ukazuje jako pedagogika touhy. Bůh člověka nevede k tomu, aby přestal chtít, ale aby se učil chtít správně.

Vydávání Monitoru je financováno výhradně z dobrovolných darů Vás, čtenářů. Budeme vděční, pokud se rozhodnete Monitor podpořit darem, abychom mohli v této službě pokračovat.

Obrazem tohoto procesu je biblická poušť. Izrael vychází z Egypta, ale Egypt zůstává v jeho srdci. Svoboda se zdá náročnější než jistota. I Kristus na poušti čelí pokušení nějaké zkratky – chléb bez důvěry v Boží pomoc, moc bez kříže, sláva bez poslušnosti. Poušť je místem, kde se touha očišťuje. Postní praxe vytváří prostor, v němž se tato očista může odehrát. Půst zanechává prázdné místo, a mít v sobě toto místo, je nám nepříjemné. Právě v něm však vyvstává otázka: po čem skutečně toužím? Co má v mém životě nejvyšší hodnotu? Modlitba činí mé srdce příjemnějším místem pro Boha. Půst mě učí trpělivosti a vnitřní svobodě. Almužna přesměrovává těžiště lásky od sebe k druhému.

Velké nebezpečí spočívá v tom, že i postní úsilí se může stát objektem neuspořádané touhy. Touhy po obrazu sebe sama jako disciplinovaného a zbožného člověka. Pak se z pedagogiky touhy stává pedagogika ega. Možná tedy postní doba není obdobím odříkání, utrpení a nařízeného smutku, jak se někdy zdá. Není ani výzvou k potlačení lidskosti. Je to čas, kdy se člověk učí rozlišovat mezi tím, co ho jen rychle nasytí, a tím, co jej skutečně naplní. Naše touha se v postní době neumenšuje, ale pročisťuje. Učí se znovu směřovat k tomu, co ji může beze zbytku naplnit.

Magdaléna Misterková

Další články

Duch svatý

23.05.2026, RC Monitor 10/2026

V pastorační praxi jsem udělal pozoruhodnou zkušenost. Mluvím s lidmi o Ježíši, o významu Kristovy oběti, o modlitbě... Lidé dávají pozor, snad i rozumí. Mluvím o Duchu svatém a je to moc abstraktní. Nebo se při sdílení topíme v subjektivismech, někdy od Božího Ducha hodně vzdálených: „z těch kamenů jsem cítila zelenou energii...“

Mše svatá: Bohoslužba slova

20.05.2026, RC Monitor 9/2026

Pokračujeme v našem seriálu článků vztahujících se k liturgii a jejímu „jazyku“. Mše svatá patří k nejznámějším a přitom často nejméně pochopeným skutečnostem křesťanského života. Jejím středem není jen shromáždění věřících, ale tajemství Kristovy oběti, které se v liturgii zpřítomňuje. V novém cyklu textů se chceme krok za krokem zastavit u jednotlivých částí mše svaté, jejich slov, gest i symbolů – a znovu objevit jejich smysl a krásu. Liturgie totiž není souborem prázdných úkonů, ale živým vyjádřením víry, které nás vede k hlubšímu setkání s Bohem. Zveme vás, milí čtenáři, k tomu, aby pro vás byla mše svatá skutečným pramenem života.

Není to nic jiného než dům Boží, je to brána nebeská!

18.05.2026, RC Monitor 9/2026

Zachraňovat kostely je tak trochu nekonečná práce – doslova pro věčnost. Pro nic za nic se neříká „práce jak na kostele“. Naši předkové si jich cenili a nechali na nich pracovat ty nejlepší řemeslníky. V současnosti už na to mnohé nevypadají. Nejsou peníze, nejsou lidi. Zaznívají hlasy, že je lepší se jich zbavit, než ohrožovat církevní kasu a obyvatele obcí hroutícími se presbytáři. Navíc tam nikdo nechodí... V mnoha případech už asi záchrany není. Nový pražský arcibiskup Stanislav Přibyl jednou řekl, že sakrální infrastruktura je skutečně „robustní“ – a myslel přitom na severní Čechy, kde byl biskupem.

načíst další

Články e-mailem

Nové články přímo
do vaší e-mailové schránky

Čtrnáctideník Monitor

Tištěný publicistický čtrnáctideník Monitor bude ve vaší poštovní schránce každý druhý pátek. Zasílání je bezplatné a je hrazené výhradně z darů čtenářů.