Mše svatá: Bohoslužba slova

Při jedné duchovní obnově pro chudé u sester Matky Terezy jsem asi třičtvrtěhodinovou promluvu na biblické téma skončil slovy: „Už jsem mluvil dost, tak nyní skončím.“

Jedna žena překvapeně pronesla: „To je škoda!“ Mile mě překvapilo, s jakým živým zájmem se u bratří a sester z pražských ulic setkává Boží slovo. Vyvolalo to ve mně obraz podobných lidí kolem Pána Ježíše v Galileji nebo v Jeruzalémě, kteří „na něm viseli a rádi mu naslouchali“ (Lk 19,48).

Bohoslužba slova při mši svaté není nic jiného než naslouchání Ježíši, který ke každému z nás osobně mluví. Jak se na to připravit? Nejdůležitější je očekávání a touha po něm. Pokaždé, když se při mši svaté otevírá lekcionář nebo evangeliář, děje se to, co zažili Ježíšovi nazaretští sousedé. Ježíš přečetl ze svitku proroka Izaiáše známá slova o Pánově Duchu, který ho pomazal k hlásání evangelia chudým a k osvobození všech spoutaných a zajatých (srov. Lk 4,16–22). Všimněme si, že Ježíš „pouze četl“; žádná vlastní poutavá slova od něj nezazněla. A přesto na něj všichni „upřeně hleděli“ a „divili se milým slovům z jeho úst“ (Lk 4,20.22).

Církev nás učí, že se stejnou působivostí k nám přichází Ježíš ve svém slově dnes: „To mluví on, když se v církvi předčítá Písmo svaté“ (2. vat. koncil, Sacrosanctum concilium, čl. 7). Toto živé spojení s mluvícím Kristem při liturgii působí Duch Svatý: „V liturgickém úkonu Boží slovo jde ruku v ruce s niterným úkonem Ducha Svatého, který je činí působivým v srdcích věřících.“ (Benedikt XVI., Verbum Domini, čl. 52). A je to tentýž Boží Duch, který „vkládá každému do srdce všechno to, co se přednáší při předčítání Božího slova pro celé shromáždění věřících“ (Všeobecné pokyny k mešnímu lekcionáři, čl. 9).

S tímto minimálním teologickým základem si osvětleme, jak může Duch Svatý na nás osobně působit skrze uspořádání biblických čtení při mši svaté. Středem a vrcholem je vždy předčítání z evangelia. Jestliže mše svatá je boho-služba, má každá její část být z naší strany připravena postojem k modlitbě. Možná se dnes leckdo podiví, když zjistí, že se má mši „modlit“. Ale je to tak, co jiného by měl dělat? Jistě, modlitba má mnoho projevů a forem a každá část mše svaté vyžaduje odpovídající modlitební postoj.

Předčítání evangelia je ze strany kněze připraveno tichou prosbou za očištění, jáhen si žádá požehnání od kněze (když celebruje biskup, žádá si požehnání kněz i jáhen). Také naslouchající se mají modlit: „Pane, vtiskni mi svá slova do srdce. Utvoř ve mně své smýšlení (srov. Flp 2,5)“. Ostatně už před vlastní mší svatou je třeba si ujasnit: Jaké dnes v sobě nosím touhy? Co od Pána očekávám? Mám otázky, které mi jen on může zodpovědět? V čem hledám jeho podporu, posilu, útěchu? – Kde jsem se otevřel takovými upřímnými otázkami, tam mi Pán dá svým slovem odpověď. Stromek lze zasadit tam, kde je pro něj vyhloubená jamka. Semeno s nadějí na úrodu lze zasít do zorané půdy.

V neděli evangeliu předchází – kromě velikonoční doby – čtení ze Starého zákona. Starý zákon nebyl Kristem zrušen; v něm se učíme růst v touze po Kristu, jako to dělali po celá staletí izraelští věřící. Církev nám tím chce říct, že bez touhy a očekávání se ani dnes s Kristem nemůžeme osobně setkat. Velikonoční čtení ze Skutků apoštolů nám zase objasňují, že oslavený Kristus je stále mezi námi a my se máme učit být na jeho přítomnost vnímaví: klanět se mu, sloužit mu v bližních a šířit jeho evangelium nevěřícím.

Na první čtení navazuje zpěv žalmu. Tato hudební vložka má – jak je to v tradici latinské liturgie – umožnit meditativní zastavení se. Nelze intelektuálsky „chytat“ každé slovo, ale spíš nechat doznít v srdci slova předchozího čtení. Slova žalmu tu zaznívají asi jako slova „zdrávasů“ při modlitbě růžence. Nemají rušit meditaci, ale spíš podpořit naši duchovní bdělost.

Nedělní druhé čtení obvykle z listů apoštolů jsou někdy pociťována jako navíc. Kazatel je obvykle moc nevyužije, pokud chce zůstat u tématu evangelia a prvního čtení. Apoštolovo povzbuzování si můžeme vzít do dalšího týdne k osobnímu rozjímání.

O tom, jak poslouchat homilii – kázání – bylo hodně napsáno rad, zejména o tom, co si počít se špatnou homilií nebo když mě kazatel „naštve“. Na jedné straně je odpovědností kazatele, aby hlásal Boží slovo, a ne politiku nebo sám sebe. Na druhé straně můžeme jako věřící podpořit dobrá kázání svou modlitbou, zpětnou vazbou a očekáváním v duchu víry. Jsou známá slova sv. Řehoře Velikého, který přiznával, že mnohdy i po dobré přípravě nevěděl, co bude věřícím říkat. Následné zdařilé kázání připisoval pak tomu, že jeho posluchači byli tak naplněni očekáváním v duchu víry, že právě pro ni jim daroval skvělé kázání jejich pastýře.

Nepodceňujme následné vyznání víry. Dávejme do něj vždy celé srdce. Formule je starobylá a patřící všem, ale může a musí být vyznávána vždy mým osobním „věřím!“ z celého srdce. A modlitba věřících – přímluvy – kéž se nesou též duchem živé víry a lásky, která touto cestou chce pomoct blízkým i vzdáleným.

P. Jaroslav Brož