Lidská sexualita a její eschatologické naplnění – 5. část

1. Intencionální poměr mezi mužem a ženou
Tento typ komunikace se nazývá reprezentace – poznávající si poznané zpřítomňuje, poznané skutečnosti se ukazují před jeho zrakem (fyzickým či duchovním). K základním znakům poznání patří tzv. intencionální jednota, která se v úkonu poznání uskutečňuje mezi poznávajícím a poznávaným.

Klasická fenomenologie poznání na tento fakt upozorňuje odkazem k naší základní zkušenosti, kterou činíme při našem každodenním kontaktu s prostředím, v němž se naše životy odehrávají. Dnes a denně zakoušíme, že na situace okolo nás různým způsobem reagujeme. Tyto reakce jsou v zásadě dvojího typu: vlivem určitých okolnosti se něco odehrává v nás samých a stává se to součástí naší identity – na něco například reaguji radostně, na něco bolestně, něco ve mně vyvolává touhu, něco zase strach atd. Radost, bolest, touha, strach jsou přitom mé stavy, takže mohu říct, že já jsem radostný, trpící, toužící, ustrašený apod. Součástí naší zkušenosti je však ještě něco jiného. Nalézáme v nás něco, co, třebaže se to vyskytuje v našem nitru, není součástí naší identity. Nemohu říct, že jsem stůl, který vidím, zvuk, který slyším, přítel, na něhož myslím atd. Součástí mé identity jsou pouze úkony mého poznání (vidění, slyšení, myšlení), ne však poznané, tedy to, co se mi jejich prostřednictvím ukazuje (viděné, slyšené, myšlené). Určité skutečnosti sice do nás vstupují, ale udržují si v nás od nás jednoznačný odstup, uchovávají si v nás svoji vlastní identitu. A právě to je charakteristické pro poznání, které je úkonem zpřítomňování si jiného, nakolik je jiné. Poznání není metabolickým procesem, v němž dochází k rozrušení identity přijaté skutečnosti (příjem potravy). Poznání do sebe realitu taktéž přijímá, ale neničí ji a respektuje její totožnost. Jednota poznávajícího a poznaného (intencionální jednota) nevede k eliminaci vlastní totožnosti sjednocených pólů.

Proč se v souvislosti s naším tématem zabýváme problematikou poznání? Protože poznání má zvláštní důležitost ve vztahu muže a ženy. Vzájemné poznání je nutným předpokladem jejich oboustranného, interpersonálního vztahu. Není bez důležitosti, že starozákonní text se o vzájemném poznávání muže a ženy také zmiňuje a rozhodně nejen okrajovým způsobem. Jan Pavel II. komentuje úryvek, v němž se píše o tom, že „Adam ’poznal‘ svoji ženu Evu“, následně: „.. oním biblickým ’poznal‘, jež se poprvé objevuje v Gn 4, 1–2, se na jedné straně nacházíme před přímým výrazem lidské intencionality (protože ta je poznání vlastní) a na straně druhé před celou realitou soužití a spojení, v němž se muž a žena stávají ’jedním tělem‘“. [JAN PAVEL II., op. cit., s. 104.]

Vzájemný vztah muže a ženy je zde popisován prostřednictvím odkazu k poznání, v kterém se uskutečňuje intencionální jednota. V případě poměru mezi mužem a ženou to znamená, že se intimně spojují, a přitom si uchovávají svoji vlastní totožnost. Zároveň je ale tato jejich totožnost v její neúplnosti doplněna svým protějškem – muž se dovršuje jako člověk svým svobodným otevřením se ženě a jejím přijetím do své intimity a žena se dovršuje jako člověk svým svobodným otevřením muži a jeho přijetím do své niternosti. Jejich rozdílnost a splynutí (jednota) nejenže se v úkonu intimního vztahování vzájemně neruší, ale naopak se vzájemně podmiňují. Citovaný text to také naznačuje: „Spolu se tak stávají jakoby jedním subjektem aktu a oné zkušenosti, ačkoli zůstávají v této jednotě dvěma skutečně odlišnými subjekty. To nás jistým způsobem opravňuje tvrdit, že ’manžel poznává manželku‘, anebo že se oba ’poznávají navzájem‘. Tehdy se odhalují jeden druhému s tou specifickou hloubkou svého lidského ’já‘, jež se odhaluje také prostřednictvím jejich pohlaví, jejich mužství a ženství. Žena je tedy zvláštním způsobem ’dána‘ muži, aby byla poznána, a on jí“. [JAN PAVEL II., op. cit., s. 104.]

2. Danost světa a lidí jako jedinečný dar
Je-li vztah muže a ženy v manželském svazku označován pomocí slova poznání, přivádí nás to k nahlédnutí jeho zvláštních dimenzí. Předně v něm dochází k vzájemnému odhalování. Tělesné odhalení je tak vnějším znamením připravenosti ke svobodnému odhalení vlastního nitra tomu druhému. Co je odhaleno, stává se pro druhého přístupné a umožňuje se mu tím vstup do vlastní intimity. Odtud pramení prožívání hluboké blízkosti (communio personarum) manželů, kdy jeden žije „v srdci druhého“ a naopak. Srdce je symbolem nejhlubší niternosti člověka, v níž kromě jiného zakouší svoji zásadní nedostatečnost a z ní vyvěrající touhu po jejím překonání v osobním vztahu k druhému já (alter ego).

Je zřejmé, že postupující technologizace moderního života tuto povahu vztahu muž–žena zastiňuje. Technická dovednost člověka vede k vytváření umělých produktů a převrací původní řád panující mezi člověkem a skutečností světa. Technicky vytvořený výrobek nestojí v pozici danosti, kterou by člověk mohl vnímat jako dar, kterého se mu dostává ze Zdroje, nad nímž nemá žádnou kontrolu a vůči němuž by měl pociťovat vděčnost. Technikou si člověk vytváří sám svůj vlastní svět, dává si ho svou vlastní silou a schopností, je jeho autorem. Danou skutečnost pak začíná vnímat jako pouhý materiál určený pro jeho umělé přetváření a uplatňuje vůči ní své mocenské ambice. Ani prostá danost lidí se mu už nejeví jako něco obdivuhodného, nýbrž jen jako výchozí fakt pro jejich technologické přetváření (sociální a genetické inženýrství). Takový postoj se nemůže nepromítnout do vztahu mezi oběma pohlavími.

Jan Pavel II. nás upozorňuje na jednu důležitou souvislost: „Máme-li udržet kontinuitu mezi dosud vykonanými rozbory (zvláště těmi posledními, které vysvětlují člověka v dimenzi daru), je třeba poznamenat, že podle knihy Genesis jsou datum (danost) a donum (dar) synonyma.“ []JAN PAVEL II., op. cit., s. 105.

Protikladem technologického poměru k realitě je postoj kontemplativní. V něm stojí člověk před skutečností a je uchvácen již prostým faktem její danosti a její uspořádanosti. Z dějin filosofie se nám nabízí jeden příběh, který tento stav věcí dobře ilustruje. Je známo, že starořecký myslitel Pythagoras odmítl své označení za moudrého (sophos) s tím, že k moudrosti teprve směřuje, a tudíž je mu vlastní pouze předjímající láska k ní (filo–sofie). Moudrý poznává všechny podstatné pravdy o světě a člověku a takové poznání si Pythagoras nepřisuzoval. Stál v uctivém obdivu před skutečností, jejíž danost považoval za nesamozřejmou. Když odhalil onen aspekt celkového řádu věcí vyjádřitelný v matematické formuli c2 = a2 + b2, s vděčností obětoval bohům sto kusů dobytka. [„Matematik Apollodóros tvrdil, že obětoval sto krav, když objevil, že se čtverec nad přeponou pravoúhlého trojúhelníka rovná součtu čtverců nad odvěsnami. Na to se vztahuje tento epigram: ’Pýthagorás když onen přeslavný objevil nákres, bohům přinesl za něj skvělou oféru hned‘“ (Díogénes LAERTIOS, Životy, názory a výroky proslulých filosofů, druhé vydání, Nová tiskárna, Pelhřimov 1995, s. 320–321).]

Bez údivu a obdivu k realitě, která je od nás odlišná a existuje nezávisle na nás, není možné uskutečnit autenticky lidský poměr k ní. Druhý člověk a zvláště ten, kdo se rozhodne odhalit nám své vlastní nitro a dovolí nám do něj vstoupit, si takový obdiv, údiv a vděčnost zaslouží ještě více. Právě to se uskutečňuje ve vzájemném vztahu manželů.

Poznání, o němž se mluví v případě manželského svazku, je zvláštní tím, že dosahuje až ke konkrétní jedinečnosti toho druhého. Nikomu, kdo stojí mimo tento vztah, se takového poznání nedostává. Proto se jedná o poznání nesdělitelné, jež je vyhrazeno pouze jedincům spojeným manželským poutem. Mnohdy se setkáváme s podivem lidí, kteří ohledně určitého páru říkají: „Co na ní/něm může vidět?“ Z výše zmíněného je patrné, že jedinci spojení intimní láskou v sobě vidí mnohem více než ti, kteří jejich vztah posuzují pouze z vnějšku.

Papež Jan Pavel II. se tomuto tématu nevyhýbá. Jeho text ho jasně zdůrazňuje: „’Poznání‘, o němž hovoří Gn 4, 1–2 a pak všechny následující biblické texty, jde až do nejintimnějších kořenů této identity a konkrétnosti, za které muž i žena vděčí svému pohlaví. Taková konkrétnost znamená jak jedinečnost, tak neopakovatelnost osoby.“ [JAN PAVEL II., op. cit., s. 104, s. 105.]

Jedinečnost v manželském soužití poznávané osoby s sebou nese její nesrovnatelnost a nenahraditelnost. Proto tvrzení, podle něhož „ta má/ten můj je ta/ten nejlepší na světě“ není jen výrazem momentální emocionální a poetické naladěnosti zamilovaných. Když určitou osobu srovnávám s jinými osobami, musím se orientovat podle toho, co mají či co mohou mít společné. Svoji individuální konkrétnost však společnou mít nemohou, a právě jí se exkluzivní manželská láska primárně týká.

3. Únik ze samoty v úkonu sebedarování
Jak jsme měli možnost si uvědomit, existuje přímá souvislost mezi existenciální samotou člověka a jejím překonáváním vztahem k jeho ženskému či mužskému protějšku v manželském soužití, které se děje formou vzájemného oddání a darování. Zamysleme se ještě nad několika texty Jana Pavla II., díky nimž můžeme náš pohled na problematiku lidské sexuality ještě prohloubit. Tváří v tvář přírodě (nerostné, rostlinné a živočišné) člověk zakouší svoji samotu: „Vždyť žádná z těch bytostí... mu neposkytuje základní podmínky, které by mu umožnily existovat ve vztahu vzájemného darování... Dar vyjevuje, tak řečeno, zvláštní charakteristiku osobní existence, ba dokonce samu podstatu osoby.“ mo

Když tedy ihned na prvních stránkách Starého zákona čteme, že pro člověka není dobré, aby byl sám [Srov. Gn 2, 18.], je tím naznačeno, že „člověk ’sám‘ neuskuteční zcela tuto svou podstatu. Uskuteční ji pouze, když existuje ’s někým‘ – nebo ještě hlouběji a dokonaleji: když existuje ’pro někoho‘. Tato norma existence jako osoby je vyložena v knize Genesis jako charakteristika stvoření právě prostřednictvím významu těchto dvou slov: ’sám‘ a ’pomoc‘. [Adam byl sám, a tak mu byla zjednána pomoc v Evě.] Právě ona ukazují, jak zásadní a konstitutivní je pro člověka vztah a společenství osob. Společenství osob znamená existovat ve vzájemném ’pro‘, ve vztahu vzájemného daru. A tento vztah je naplněním prvotní samoty člověka.“ [JAN PAVEL II., op. cit., s. 79.]

O něco dále je uplatněn pohled na lidskou sexualitu, který lze označit za kontextuální ve výše uvedeném smyslu. Lidská, pohlavností poznamenaná tělesnost je „svědek stvoření jako fundamentálního daru, dále pak svědek Lásky jako pramene, z něhož se zrodilo samo toto darování. Mužství–ženství – totiž pohlavnost – je prvotním znamením stvořitelského darování, kdy si člověk jako muž–žena uvědomuje dar takřka původním způsobem.“ [JAN PAVEL II., op. cit., s. 80.]

Z těchto řádků vysvítá jedna důležitá pravda. Lidská sexualita odkazuje ke svému transcendentnímu tvůrčímu Zdroji, a nelze ji proto reduktivně chápat jen z ní samotné a v ní samotné. Čistě biologická a psychologická interpretace lidské sexuality přehlíží, že „lidské tělo, zaměřené vnitřně ’upřímným darem‘ osoby, odhaluje nejen své mužství či ženství na tělesné rovině, nýbrž odhaluje také takovou hodnotu a takovou krásu, že přesahuje čistě fyzickou dimenzi sexuality“. [JAN PAVEL II., op. cit., s. 84. Jako by v uvedených slovech rezonovalo to, co se můžeme dozvědět z nesmrtelných pasáží Platónovy Hostiny. I v nich se hovoří o tom, jak se v sexuální přitažlivosti projevuje přitažlivost mnohem vyššího řádu: přitažlivost, která je vůči člověku působena Dobrem a Krásou, jichž jsou pozemské skutečnosti jen malým zábleskem.

Lidská sexualita a její eschatologické naplnění: Přípravné úvahy

Lidská sexualita a její eschatologické naplnění – 2. část

Lidská sexualita a její eschatologické naplnění – 3. část

Lidská sexualita a její eschatologické naplnění – 4. část

Mgr. Roman Cardal Ph.D.