Poselství Svatého Otce Jana Pavla II. k postní době 2004

Drazí bratři a sestry!

1. Působivý obřad udílení popelce je znamením začátku posvátné postní doby, kdy liturgie znovu volá věřící k radikálnímu obrácení a k důvěře v Boží milosrdenství.

Téma tohoto roku - "Kdo přijme jedno takové dítě ve jménu mém, přijímá mne" (Mt 18,5) - je pro nás výzvou, abychom uvažovali o postavení dětí. I dnes Ježíš stále volá děti k sobě a dává je za příklad všem, kdo chtějí být jeho učedníky. Ježíšova slova nás vyzývají,** abychom se pozorně dívali, jak se dnes jedná s dětmi v našich rodinách, v občanské společnosti, v církvi. Jeho slova jsou také podnětem, abychom znovu objevovali prostotu a důvěřivost, jakou musejí věřící pěstovat, chtějí-li následovat Božího Syna, který sdílel osud s malými a chudými. Svatá Klára z Assisi ráda říkala, že Kristus "ležel v jeslích, žil v chudobě, zemřel nahý na kříži" (Františkánské prameny, No. 2841).

Ježíš měl k dětem zvláštní lásku pro "jejich prostotu, jejich radost ze života, jejich spontánnost a jejich víru plnou údivu" (Poselství k Anděl Páně 18. prosince 1994). Proto chce, aby jim všichni otevírali svou náruč a své srdce, jak to činil on sám: "Kdo přijme jedno takové dítě ve jménu mém, přijímá mne" (Mt 18,5). Po bok dětí staví Ježíš ty "nejmenší z bratří": trpící, nuzné, hladové a žíznivé, cizince, nahé, nemocné a uvězněné. Tím, že je přátelsky přijímáme a milujeme je, nebo se k nim naopak chováme lhostejně a pohrdavě, projevujeme svůj postoj k Němu samému, neboť je právě v nich pro nás zvláštním způsobem přítomný.

2. Evangelium vypráví o Ježíšově dětství v prostém domově v Nazaretě, kde žil v poslušnosti k svým rodičům a "prospíval moudrostí i věkem a byl milý Bohu i lidem" (Lk 2,52). Tím, že se sám stal člověkem, chtěl s námi sdílet naši lidskou zkušenost. "Zmařil sám sebe", píše apoštol Pavel, "vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí. A v podobě člověka se ponížil, v poslušnosti podstoupil smrt, a to smrt na kříži" (Fil 2,7-8). Když ve dvanácti letech zůstal v jeruzalémském chrámě, řekl svým rodičům, kteří jej s úzkostí hledali: "Jak to, že jste mě hledali? Což jste nevěděli, že musím být v domě svého Otce?" (Lk 2, 49). Celý jeho život se vskutku vyznačoval důvěrou a synovskou poslušností k nebeskému Otci. "Můj pokrm", řekl, "jest, abych činil vůli toho, který mě poslal, a dokonal jeho dílo" (Jan 3, 34).

Během let své veřejné činnosti Ježíš často zdůrazňoval, že do Božího království vstoupí jen ti, kdo budou jako děti (srov. Mt 18, 3; Mk 10,15; Lk 18,17; Jan 3 3). V jeho učení se malé děti stávají výrazným obrazem učedníka, který je povolán, aby božského Mistra následoval s dětskou učelivostí: "Kdo se pokoří a bude jako toto dítě, ten je největší v království nebeském" (Mt 18, 4).

"Stát se" jedním z nejmenších a "přijímat" malé: to jsou dva aspekty jediné nauky, kterou Pán opakuje svým učedníkům i v této době. Pouze ten, kdo se učiní jedním z "nejmenších", je schopen s láskou přijímat ty "nejmenší" z našich bratří a sester.

3. Mnoho věřících se snaží věrně plnit tuto nauku našeho Pána. Chci se zmínit o rodičích, kteří na sebe ochotně berou odpovědnost za početnou rodinu, o matkách a otcích, kteří nepovažují za nejvyšší hodnoty úspěch v povolání a kariéru, a vynakládají veškeré úsilí, aby svým dětem předali ty lidské a náboženské hodnoty, které dávají životu pravý smysl.

Myslím také s velkým obdivem na všechny, kdo se věnují péči o neprivilegované děti a na ty, kdo zmírňují utrpení dětí a jejich rodin vyplývající z války a násilí, z podvýživy a z nedostatku pitné vody, z nuceného vystěhování a z mnoha dalších forem nespravedlnosti, jež se na světě vyskytují.

Zároveň s uznáním vší této velkodušnosti musí však být také řečeno jasné slovo o sobectví těch, kdo děti "nepřijímají". Jsou na světě mladí lidé, kteří byli hluboce zraněni násilím dospělých: sexuálním zneužíváním, nucenou prostitucí, zatažením do prodeje a zneužívání drog; děti donucené těžce pracovat nebo odvedené do ozbrojených konfliktů; děti trvale poznamenané rozpadem rodiny; děti, které jsou obětí hanebného obchodu s orgány a s lidmi. Co říci k tragedii nákazy AIDS a jejím pustošivým důsledkům v Africe? Tvrdí se, že touto pohromou jsou již zasaženy miliony lidí, mnohé z nich jsou infikované od narození. Lidstvo nemůže zavírat oči tváří v tvář tak otřesné tragedii.

4. Co zlého udělaly tyto děti, že by si zasloužily takové útrapy? Z lidského hlediska může být nesnadné, může být vskutku nemožné zodpovědět tak trýznivou otázku. Pouze víra nám může pomoci, abychom začali chápat tak hlubokou propast utrpení. Ježíš tím, že se stal "poslušným až k smrti, a to k smrti na kříži" (Fil 2, 8), vzal na sebe lidské utrpení a osvětlil je zářivým světlem svého zmrtvýchvstání. Svou smrtí přemohl smrt jednou provždy.

Během postní doby se připravujeme znovu prožít velikonoční tajemství, které vrhá světlo naděje na celou naši existenci i s jejími nejsložitějšími a nejbolestnějšími stránkami. Svatý Týden nám znovu staví před oči toto tajemství spásy v působivých obřadech velikonočního tridua.

Drazí bratři a sestry, vydejme se s důvěrou na svou postní pouť a podporujme ji horlivou modlitbou, pokáním a starostí o potřebné. Kéž je tato postní doba časem ještě větší péče o potřeby dětí, jak v našich rodinách, tak v celé společnosti: vždyť tyto děti jsou budoucností lidstva.

5. S dětskou prostotou se obracejme k Bohu a nazývejme jej "Abba", "Otče", jak nás naučil Ježíš v modlitbě Otčenáš.

Otče náš! Opakujme tuto modlitbu často během postní doby; opakujme ji s hlubokým pohnutím. Tím, že budeme Boha nazývat "svým Otcem", uvědomíme si lépe, že jsme jeho dětmi, a pocítíme, že jsme navzájem bratry a sestrami. Tak pro nás bude snazší otevírat svá srdce maličkým podle Ježíšovy výzvy: "Kdo přijme jedno takové dítě ve jménu mém, přijímá mne" (Mt 18,5).

V této naději na vás svolávám Boží požehnání, skrze přímluvu Marie, Matky Božího Slova, které se stalo tělem, a Matky všeho lidstva.

Jan Pavel II.

Vatikán, 8. prosince 2003

Z anglického textu agentury Zenit přeložil Dr. Václav Frei.