Analýza pořadu ČT o homosexualitě

Komentář k pořadu "Nesesmilníš aneb homosexualita a víra" z cyklu České televize Cesty víry, premiéra 22. února 2004

Hlavní připomínky k pořadu

1. Vysílací čas

Dokument z cyklu "Cesty víry" s podtitulem "Nesesmilníš aneb homosexualita a víra" vysílala Česká televize na 2. programu (ČT2) v neděli 22. 2. od 13:20 hodin. (Ohlášené reprízy 23. 2. od 13:25 na ČT1, 25. 2. od 5:00 na ČT2 a 26. 2. od 4:15 hodin na ČT1.)

Námitka:

1. Nejméně jeden vysílací čas byl snadno přístupný dětem a mládeži.

2. Pořad, spekulující mimo jiné o homosexuálních pohnutkách Kristova jednání během Poslední večeře, byl zcela necitlivě zařazen na neděli, bezprostředně předcházející postní době, kdy všichni věřící křesťané rozjímají o utrpení Ježíše Krista. Česká televize by měla vysvětlit dramaturgický záměr takového uvedení podobného pořadu v tomto čase.

2. Zveřejněná anonce tvůrců na pořad

"Po letech, kdy otázka opačné sexuální orientace byla v církvi přikryta příkrovem církevního učení i tzv. socialistické morálky, se církev zvolna učí nově formulovat svůj postoj k homosexualitě na základě faktů a studia Bible. Přispívá k tomu i skutečnost, že její jednotliví členové ztrácejí strach otevřeně se přiznávat ke své odlišné sexuální orientaci a často už jen svou existencí kladou základní otázku: Je má homosexualita hříšnou volbou či těžko změnitelným údělem? Nový díl z cyklu "Cesty víry" nabídne několik nahlédnutí do myšlenkového světa věřících, pro které je odpověď bytostnou potřebou, a hrst teologických pohledů na dříve tabuizované téma.

Připravili: Michael Otřísal, David Jan Novotný, Marie Plocková a Stanislav Zeman (režie)"

Námitka:

l. V anonci se hovoří o "církvi". Z anonce není zřejmé, o kterou církev se jedná.

2. Někteří pozvaní hosté pořadu příslušnost ke konkrétní církvi neuvádějí, někteří se k víře nehlásí a nemají ani odborné teologické vzdělání, a tudíž v pořadu pro věřící nemají co dělat, u některých se dokonce dá velmi obtížně uhadovat, ke které církvi se vlastně momentálně přiklonili. Z kontextu lze nicméně vytušit, že se jedná především o kritiku katolické církve. Poctivější by bylo přiznat tento záměr.

3. Domněnka autorů zveřejněné anonce o tom, že se "církev zvolna učí nově formulovat svůj postoj k homosexualitě na základě faktů a studia Bible", není v pořadu nijak věrohodně doložena. Zmínka o "příkrovu církevního učení a socialistické morálky" v "církvi" může být pro křesťanské církve patrně dosti urážlivá.

3. Výběr hostů pořadu

Dr. Jiří Slabý, katolický kněz a psychiatr (označení v titulcích)

Jediný z devíti hostů tlumočí oficiální zamítavé stanovisko většinové katolické církve k problému homosexuálního jednání. Jako katolický kněz je zavázán k celibátu, dle svých slov podmiňuje svou pastoraci homosexuálů požadavkem na jejich celibátní postoj. Činí tak s taktem, ale důrazně, jeho nekompromisní postoj k homosexuálním praktikám je však tvůrci pořadu znatelně oslaben účelově na závěr zařazenou větou dr. Slabého o Boží lásce k homosexuálům, ilustrovanou obrazem úsměvného Jana Křtitele od mistra Leonarda da Vinci (o ilustraci bude pojednáno níže).

ThDr. Ivan Štampach, religionista (označení v titulcích)

Věrohodnost postojů i odbornou způsobilost dr. Štampacha značně zeslabuje jeho známý turismus po křesťanských a současně i protikřesťanských myšlenkových proudech a církvích (namátkou jmenujme jeho postupný příklon či příslušnost ke křesťanskému pravoslaví, katolické církvi, dominikánskému řádu či starokatolické církvi a stejně tak i k výrazně protikřesťanským svobodným zednářům; to vše zvládl dr. Štampach v posledních přibližně deseti letech). Jeho sexuální orientaci lze jen uhadovat. Jako označený odborník - religionista, který už se z nějakých důvodů chce právě homosexualitou zabývat, je povinen kvůli objektivnosti alespoň stručně vysvětlit oficiální postoj k sexuální morálce, manželství, homosexualitě a celibátu všech náboženství, církví a náboženských společností, jejichž příslušníci v pořadu vystoupili. Nestalo se tak.

Jiří Kuběna, básník (označení v titulcích)

Jedná se o literární pseudonym uměleckého historika a pracovníka státní památkové péče dr. Paukerta, známého pořádáním setkání spisovatelů na moravském Bítově. Dr. Paukert se otevřeně hlásí ke své homosexuální orientaci. (V jedné ze svých publikovaných básní píše například o Rychlých šípech jako o společenství efébů, spojených vzájemnou fyzickou náklonností - nehoráznost takové exhibice, nemající žádnou oporu ve Foglarových textech ani v jeho práci junáckého vedoucího, nejenže svědčí o pokřiveném vkusu, ale špiní též památku Jaroslava Foglara, který se zasloužil právě o mravní výchovu mládeže.) V pořadu se Kuběna sám označuje za věrného syna katolické církve, což mu současně a bez jakéhokoli komentáře ze strany redakce nebrání pronést patrně nejhrubší rouhání, jakého je věřící katolík schopen.

Josef König (v titulcích není uvedena odbornost ani příslušnost ke konkrétní církvi)

Teprve v průběhu vysílání divák zjišťuje, že pan Josef Konig je patrně příslušníkem starokatolické církve a ve Vídni si v rámci této církve nechal "požehnat" svůj homosexuální svazek. Není zřejmě oprávněn jménem žádné církve oficiálně vystoupit.

Ronald Hoffberg, rabín konzervativního směru (označení v titulcích)

Pan rabín hovoří (anglicky) o svém "hnutí", divák však nezjistí, o které hnutí se jedná. Z obrazového doprovodu (bohoslužby v pražských synagogách a záběr na židovskou radnici v Maiselově ulici v Praze) lze odvodit, že snad je hostujícím rabínem působícím v Praze. Svou sexuální orientaci neuvádí, cituje však případy tolerance vůči homosexuálním párům a proklamuje toleranci vůči výchově či osvojování dětí takovými páry v synagogách jeho hnutí - pravděpodobně tedy v některých synagogách příslušníků konzervativního judaismu ve světě.

Tomáš Drobík, evangelický farář (označení v titulcích)

Není uvedeno, ke které konkrétní evangelické církvi pan Drobík patří a za koho má právo mluvit. Není jasná ani jeho sexuální orientace, tento farář však proklamuje názor, že je třeba žehnat svazkům osob stejného pohlaví.

Jiří Hromada, předseda Gayklubu (označení v titulcích)

Pan Hromada se, pokud je známo, nehlásí veřejně k příslušnosti k žádné z církví. Není tedy jasné, proč jej televizní tvůrci pozvali do pořadu s věřícími lidmi a pro ně. Je-li však jeho kvalifikací proklamovaná homosexualita, pak lze před redakčním výběrem odborníků pro pořad Cesty víry pouze smeknout v němém úžasu.

Milan Kasimír, občanské sdružení Logos (označení v titulcích)

Příslušnost ke konkrétní církvi lze u pana Kasimíra určit jen těžko, jako člen sdružení homosexuálů - Logos - opravňuje předpoklad, že se hlásí mezi věřící gaye.

Stanislav Kostiha, občanské sdružení Logos (označení v titulcích)

Také u pana Kostihy nelze zjistit, ke které křesťanské církvi či skupině věřících se hlásí, z příslušnosti ke sdružení Logos lze předpokládat, že pan Kostiha patří rovněž mezi věřící gaye.

Námitka:

1. Již výběr mluvčích ukazuje, že tvůrci pořadu jsou předem v opozici vůči tradičním křesťanským postojům k homosexuálnímu chování. Jediným nositelem tohoto většinového postoje byl však v pořadu katolický kněz a psychiatr Jiří Slabý. Nedostal ovšem příležitost k souvislému vyjádření a jeho laskavé, zároveň však nesmlouvavé vyznění tradičně křesťanského stanoviska (které je zároveň stanoviskem většinové katolické církve), bylo v závěru záměrně marginalizováno.

2. V pořadu měli drtivou převahu ti hosté, kteří homosexuální jednání tolerují, schvalují nebo chtějí v rámci církví (nebo židovských obcí) legalizovat. V pořadu nedostala slovo žádná žena - věřící ani nevěřící - a žádný homosexuálně orientovaný muž či lesbická žena, kteří se dobrovolně a z lásky k Bohu rozhodli uposlechnout přikázání Desatera a dát přednost celibátu před homosexuálními praktikami. U řady hostů nebylo zřetelné, ke které skupině věřících či církvi patří; u Ivana Štampacha, rabína Hoffberga a Jiřího Hromady bylo zřejmé, že jejich vystoupení má především posílit příznivé vyznění pořadu směrem k přijetí homosexuálních praktik v církvích a náboženských společnostech či židovských obcích, především však v katolické církvi. (Mluví-li se v médiích obecně o "církvi", zejména v historických souvislostech, míní se zpravidla církev katolická). Pro vystoupení pana Jiřího Hromady je i v České televizi jistě dost místa v jiných pořadech, věnovaných komunitě gayů nebo tlumočících stanovisko Gayklubu.

3. Diváci se tak nemohli dostatečně orientovat ve skutečných postojích církví (například evangelických/evangelikálních církví nebo Židovské náboženské obce) a skupin věřících, které někteří hosté pořadu zdánlivě reprezentovali. Tímto způsobem mohlo a zřejmě i mělo dojít také k dezorientaci nevěřících diváků, kteří postojům a hlubokým důvodům k odmítnutí homosexuálního chování u většiny křesťanů nerozumějí a považují je za přežitek z minulosti.

4. Výběr hostů pořadu byl tedy z výše uvedených důvodů zavádějící a zřejmě i jednostranně účelový.

5. Zajímavé by bylo spočítání a srovnání času, který ve výsledku dostali zastánci homosexuálního chování s časem, který měl k dispozici jediný zastánce tradičního stanoviska dr. Slabý.

4. Cílová skupina diváků

Podle vyznění pořadu lze soudit, že cílovou skupinou jsou především homosexuálně orientovaní a homosexualitu praktikující občané, věřící i nevěřící, dále lidé, kteří neznají judaismus ani křesťanské učení nebo nesdílejí jeho víru a hodnoty, a konečně snad i věřící lidé, kteří tyto hodnoty sdílejí, ale měli by - podle tvůrců pořadu - svou víru a postoje k homosexuálnímu jednání přehodnotit (viz anonce pořadu).

Námitka:

1. Cílovou skupinou pořadu "Cesty víry" by měli být lidé věřící a víru hledající, kteří se nedefinují podle sexuální orientace.

Zákon ukládá veřejnoprávní České televizi poskytnout jim odpovídající programy v odpovídajícím množství. Nevyvážená koláž názorů, převážně podporujících homosexuální jednání, která byla v tomto pořadu podána, však urážela nemalé procento věřících. Urážející nebylo téma, ale jeho neobjektivní zpracování a osočování především katolické církve z netolerance, zpátečnictví a pokrytectví.

2. Samostatnou kapitolou je zcela ahistorické a ničím nepodložené označení osoby Ježíše Krista za gaye, jehož se dopustil pan Kuběna. Jeho výroky jsou pro věřící lidi, jimž měl být pořad adresován, čirou a hrubou blasfemií.

3. Pokud se však měl inkriminovaný pořad skutečně zaměřit na homosexuály, nevěřící a nepoučené křesťany, musí Česká televize vyhradit dostatečný a vhodný prostor ve sledovatelném čase pro pořady určené přesvědčeným křesťanům a publiku, které s nimi sdílí tradiční hodnoty. Musí také ve spolupráci s církvemi zaměstnávat kvalitní redaktory těchto pořadů nebo dát prostor věřícím a vzdělaným externistům. Jedině tak dostojí závazku, který jí ukládá zákon a Kodex ČT (Preambule d), f), a čl. 7)).

5. Avizovaný obsah a vyznění pořadu

V úvodu pořadu se uvádělo téma takto: Bude se zkoumat, "zda a jak se slučuje víra s homosexualitou a jaké tento postoj přináší praktické a duchovní problémy takto orientovaným věřícím i jejich duchovním".

Námitka:

1. Homosexualitu patrně nelze definovat jako postoj. Mezi pojmy postoj a orientace je velký rozdíl. Pokud však je homosexualita skutečně jen (volitelným) postojem, nemá toto téma v pořadu pro věřící lidi už vůbec co dělat.

2. Avizované téma se ovšem v pořadu objevilo jen okrajově. Místo něj bylo možné pozorovat proud střídavých a volně i násilně navazujících vystoupení různých mužů, vychvalujících a podporujících homosexuální jednání/chování a popřípadě také ostouzejících nositele jiného, tradičně křesťanského názoru, který stojí proti takovému jednání. Zdánlivou objektivitu mělo pořadu dodat vystoupení katolického kněze, který však - ačkoli je představitelem většinového křesťanského názoru - byl v naprosté početní menšině a jehož nesporně zajímavý a lidsky přívětivý výklad bezpochyby záměrně nedostal dostatečný prostor. Na samém konci pořadu byl účelově oslaben zařazením nepřípadné a zavádějící ilustrace (úsměvného Leonardova svatého Jana Křtitele, ukazujícího prstem k nebi jako obrazový doprovod závěrečného výroku kněze dr. Slabého, který naznačil, že Bůh má jistě i homosexuály v lásce. Zobrazení tradičně polonahého, do kůže zahaleného asketického Křtitele s prstem ukazujícím k nebi však v křesťanské ikonografii naznačuje Janův poukaz na Toho, který má přijít a který je vyšší než jeho Předchůdce. Na tomto tradičním pojetí nic nemění případný Leonardův osobní zašifrovaný vzkaz jeho homosexuálně orientovaným přátelům.) Odpovědný redaktor pořadu by měl křesťanskému umění aspoň přibližně rozumět, nebo by měl vědět, že si má opatřit odborné konzultanty.

3. Jak ukazuje záznam pořadu, zpracování tématu je tendenční a ve výběru účastníků i doprovodného materiálu (jak bude ještě uvedeno) neprofesionální.

4. Mezi zvláštní nehoráznosti patří fakt, že v pořadu bez dalšího komentáře zaznělo mínění básníka Jiřího Kuběny a následně i výrok religionisty Ivana Štampacha o tom, že odhadem 30-40 % katolických kněží je homosexuálně orientovaných. Jediným citovaným zdrojem Štampachova tvrzení je publikovaná Drewermannova problematická a málo průkazná domněnka. Takto nepodložené a nepravdivé osočení lze považovat za nactiutrhání, navíc bez toho, aby se napadená, v tomto případě katolická strana, měla možnost hájit. Ilustrační doprovod k těmto výrokům - záběry na výjevy ze života a modliteb řeholní komunity pražských augustiniánů a katolickou bohoslužbu v kostele sv. Tomáše v Praze se zaměřením na konkrétního kněze - by ve vyspělejších demokraciích musel poškozené straně, pokud by podala na televizi žalobu, nutně přinést soudní satisfakci.

5. Jeden z hostů pořadu, pan Josef König (v doprovodných fotografiích zachycený zřejmě při obřadu žehnání svého homosexuálního svazku v starokatolické komunitě ve Vídni, o němž v pořadu také hovořil) na kameru mimo jiné říká, že ti, kdo odmítají homosexuální svazky, činí tak křesťanství nepřijatelným pro společnost a jsou "hrobaři křesťanství". Pan Konig patrně neví a vědět nemusí, že nejen podle názoru katolické církve, ale i podle mínění jiných křesťanských církví, není hlavním úkolem křesťanů stát se za každou cenu přijatelnými pro celou společnost. Už "zakladatel" křesťanství Ježíš Kristus pro celou soudobou společnost prokazatelně přijatelný nebyl a podle svědectví evangelií to zřetelně ani neměl v úmyslu. Je však na odpovědném redaktorovi náboženského vysílání, aby tento základní fakt věděl alespoň on sám a zajistil odpovídající protiváhu takovému výroku.

6. K tématu "církve" a homosexuality byl z neznámého důvodu přizván i pan rabín Ronald Hoffberger, označený v titulcích jako rabín konzervativního směru, ovšem bez udání místa své momentální působnosti. Snad měl reprezentovat názor věřících židů, "starších bratří církve". Jeho originální výklad o tom, že gay a lesbické páry plní první příkaz Tóry: "tím, že mají děti buď z předchozích heterosexuálních svazků, adopcí anebo umělým oplodněním", však sotva bude přijatelný pro věřící ortodoxní židy. Pan rabín Hoffberger nemůže být proto asi chápán jako autorita například z prostředí Židovské náboženské obce v Praze. Přesto obrazový doprovod jeho řeči tvořily záběry hodin na židovské radnici v Maiselově ulici v Praze a také záběry z bohoslužeb, sloužených v pražských synagogách. Bylo by velmi zajímavé zjistit, zda redaktoři pořadu pana rabína Hoffberga (jako cizince neznalého češtiny) a také vedení ŽNO v Praze dostatečně informovali o zamýšleném vyznění pořadu dříve, než získali povolení bohoslužby v synagogách natáčet či použít nějakého staršího záznamu. Jinou otázkou nad vyjádřením pana rabína Hoffbergera je, zda jako duchovní musí vědět, že ze skutečné podstaty homosexuálního vztahu není možné, aby z něj "vznikli" potomci - na rozdíl od neplodného páru heterosexuálního, kde tato "neschopnost" přichází akcidentálně.

7. Pan rabín Hoffberg také v pořadu pro ilustraci svého názoru uvedl, že narozdíl od katolických kněží je (jako rabín) jen učitel, kdežto oni jsou (také) soudci. Takový názor se v katolické věrouce rozhodně neobjevuje a pan rabín (který ostatně ze své pozice rabína teoreticky může být také jmenován členem rabínského soudu) není povinen to vědět. Tuto základní vědomost však rovněž má mít redaktor náboženského vysílání - nebo má přinejmenším poznat, že mu řada vědomostí schází a najít si proto věci znalé poradce, aby mohl podobné nesrovnalosti ve vysílání uvádět na pravou míru. Jistě by pomohlo, kdyby se autoři pořadu alespoň zeptali účinkujícího katolického kněze.

8. Za vrcholnou provokaci a hrubou blasfémii, urážející zdravý rozum, ignorující historická fakta a atakující náboženské cítění křesťanů lze považovat tvrzení doktora Paukerta alias Jiřího Kuběny o tom, že Ježíš Kristus byl homosexuál. Pro úplnost zde citujme celou příslušnou pasáž: "Když Kristus začal své veřejné působení, tak koho si k sobě volá? Vybírá si dvanáct apoštolů. U Jana, tam bylo samozřejmý, že ho měl pro sebe, to byl miláček Páně. Prosím vás, to slovo, to není jenom ňáká náhoda historická, to je skutečně miláček a to v tom starořeckým významu je naprostý vyjádření fyzického vztahu mezi mužem a tedy mladším mužem či řekněme chlapcem. A ten Jan to taky tak vzal a toho Krista nejenže přijal bezvýhradně, to až na Tomáše řekněme všichni, ale von ho přijal krajně osobně. A ten jejich vztah je nejlépe ilustrován tím, nebo prostě je to výpověď nad výpovědi, já si nedovedu představit něco, co by mělo víc padat na váhu, že při poslední večeři von spočíval na Kristových prsou. Prosím vás, představme si tu situaci. Kristus velice dobře věděl, proto potom taky potil krev, že jde na smrt. To von věděl. V této situaci odsouzenec k smrti se nejde rozšoupnout někde s nějakou primabalerínou, ale má tam svýho kluka."

9. Také tento výrok (a ničím neodůvodněné zřejmé přání některých homosexuálních aktivistů, reprezentovaných zde osobou dr. Paukerta) nerušeně zazněl v pořadu pro věřící a snad i víru hledající diváky a zůstal bez redakčního komentáře, snad s výjimkou krátké věty katolického kněze dr. Slabého o tom, že ani u Maří Magdaleny a Krista se nejednalo o intimní vztah. Historik dr. Paukert ani zodpovědný redaktor pořadu zřejmě netuší, nakolik se liší biblická řečtina od řečtiny klasické éry a jak málo je pravděpodobné, že by rabíni prvního století jako Gamaliel nebo Pavel z Tarsu akceptovali křesťanské učení nebo jeho nositele, pokud by se o zakladateli a Mistrovi tradovalo jeho homosexuální jednání. Paukertův relativně dlouhý a emotivní výklad o údajné Kristově intimní náklonnosti k nejmladšímu - chlapeckému apoštolu Janu Evangelistovi ("má tam svýho kluka") byl v pořadu ilustrován manýristicko klasicizujícím výjevem sedícího (oděného) Krista mezi dvanácti nahými muži, zobrazenými v důvěrných vzájemných objetích a sugerujícím myšlenku, že Spasitel zvolil za své nejbližší učedníky skupinu gayů. Užití tak smělého a netradičního díla v jakémkoli pořadu pro běžné diváky by nutně vyžadovalo uvést alespoň v titulcích autora obrazu. Nestalo se tak.

10. Problematický je i výběr značné části ostatního obrazového doprovodu. Předvedené ilustrace (převážně reprodukující klasická výtvarná díla dějin umění) účelově navozovaly myšlenku o samozřejmosti homosexuálního jednání. Jejich značná část navíc vycházela z naprosto odlišného myšlenkového světa archaického Řecka, velké klasiky a helénismu, kde byla homosexualita přijímána či tolerována. (Za zvláštní zmínku stojí použití ilustrace z řeckého kratéru, zobrazující homosexuální lásku mezi mužem a mladičkým chlapcem, snad téměř dítětem, jak naznačuje rozdílná velikost figur. Tato keramika asi z 6. století před |Kristem zřejmě tvořila součást dobové pornografie. Řečeno však s Vančurou - čas dodává důstojnosti i zrůdám. Záběr se objevil jen krátce, přesto lze snadno zpochybnit vhodnost jeho uvedení v pořadu, který mohou sledovat i děti a naskýtá se otázka, zda se také zde - mimo např. výše zmíněného výroku dr. Paukerta o "miláčku, klukovi" nejedná o propagaci efebofilie a zda nebyl porušen zákon). Jiné záběry představovaly práce renesančních umělců, inspirovaných převážně řeckou mytologií, popřípadě zobrazujících mužské poloakty v postavách světců jako umučený svatý Šebestián nebo již zmíněný svatý Jan Křtitel. Zcela neústrojně byly použity i hlavy andělů Sandra Botticelliho. - Předvedená renesanční díla jistě ve své většině nevznikla jako propagace homosexuality, nýbrž jako ilustrace antických témat, například slavnosti bakchanálií nebo únos Ganyméda Diem v podobě orla, jiná sloužila kultu křesťanských světců.

11. V pořadu tedy došlo ke zneužití obrazů svatých a mučedníků (několikerá vyobrazení umučení svatého Šebestiána), kterým byl podsunut homosexuální kontext. Jiným účelovým významovým posunem je i použití obrazového výjevu obětování Izáka Abrahamem s andělem v pozadí v jednom z úvodních záběrů pořadu ve chvíli, kdy se mluvilo o tématu trestu smrti za homosexuální jednání. Předvedená kresba s problematikou homosexuality naprosto nesouvisí a také její uvedení je záměrně zavádějící. Je opět na odpovědném redaktorovi, aby klamavou záměnu těchto témat rozpoznal a eliminoval. Jak bylo zmíněno výše, při zmínce o homosexuálních katolických kněžích a řeholnících byly zneužity záběry na kněze sloužícího eucharistii a na řeholníky, což není jen poškozením církve, ale konkrétních lidí (pražských augustiniánů). V závěru pořadu, jak bylo rovněž uvedeno výše, střihli autoři pořadu slova dr. Slabého "Pán Bůh se dívá taky tak" takovým způsobem, že v kontextu pořadu vyzněla ve smyslu: homosexuální chování je v podstatě indiferentní. Vyznění tohoto výroku zcela určitě není v koherenci s ostatními názory, které v pořadu dr. Slabý zastával.

6. Závěr

Pořad na téma církev a homosexualita v cyklu "Cesty víry" byl dramaturgicky neujasněný, nevhodně anoncován a nevhodně zařazen do vysílání a - jak lze soudit z diváckých ohlasů směrem k odpovědným představitelům církví, urážel náboženské i občanské cítění většiny křesťanů, jimž měl být určen. Provedení bylo profesně nezvládnuté, tendenční a úmyslně zavádějící a obsahovalo řadu omylů, polopravd i zřejmé nepravdy. Obsazení účinkujících bylo naprosto nevyvážené, převládali nositelé jednoho (menšinového) názoru. Diváci byli záměrně uváděni do zmatku, řada lidí byla vizuálně přiřazena do nepravdivých a žalovatelných souvislostí. Ilustrující obrazový materiál byl z neznalosti, nedbalosti či tendenčního úmyslu uveden v posunutém významu, který sugeroval všeobecnou přijatelnost efebofilie a homosexuálního jednání. Veřejnoprávní Česká televize uvedením takového a podobných pořadů neplní povinnosti, které jí ukládá zákon (231/2001 Sb., §31, (4)) vzhledem k oprávněným potřebám věřících občanů, ačkoli ti - opět ze zákona - musejí podporovat její činnost koncesionářskými poplatky. Křesťanské církve právem nárokují kompetentní obsazení náboženských redakcí České televize a dostatek sledovatelného vysílacího času, přiměřený počtu věřících diváků České televize pro náboženské pořady. Požadují rovněž důslednou eliminaci pořadů s tematikou názorné erotiky, pornografie a hrubého násilí přinejmenším v hlavních vysílacích časech.

Tento komentář k pořadu "Cesty víry" připravily:

PhDr. Marie Blažková, šéfredaktorka Radia Proglas, studovala FF MU - dějiny umění

Kateřina Lapčíková, redaktorka zpravodajství Radia Proglas, studovala PdF MU

Markéta Šindelářová, redaktorka náboženských pořadů Radia Proglas, studovala CMTF UP

Brno, 4. března 2004