Morální aspekty španělské situace

Smrt dvou set lidí při teroristickém útoku ve Španělsku je jistě něco děsivého a nesmírně tragického zejména pro pozůstalé obětí. Totéž by se ovšem dalo říci dejme tomu i v situaci, kdy by se s dvěma sty lidmi zřítilo letadlo nebo potopila loď. Všichni ale dobře víme, že při teroristickém útoku ve Španělsku jde o mnohem více. Mám za to, že datum 11. března vstoupí do dějin jako počátek určité války. Chci vyjádřit svůj názor, že Evropa do této války vstoupila tím nejnešťastnějším způsobem, který vrhne na budoucnost přinejmenším stejně dlouhý stín, jako kdysi Mnichov v září 1938.

Španělská vláda, vedená lidovou stranou, která se proti vůli většiny obyvatelstva postavila v irácké krizi po bok Spojených států, se proti velice silným indikacím snažila připsat autorství útoků baskickým separatistům. Přitom člověk nemusel být zrovna expertem na Španělsko, aby si všiml, že na tom mnohé nesedí. Baskové z ETA ohlašovali své útoky předem, zabíjeli představitele režimu a nikoli nerozlišené civilisty, a pokud nějaký útok provedli, přihlásili se k němu. Nic z toho se v případu 11. března nestalo. Naopak sama povaha útoku - několik útoků na různých místech, naprostá lhostejnost vůči tomu, kdo bude zasažen - nesla znaky akcí Al-Kájdy.

Obávám se, že vedoucí představitelé Lidové strany zvolili tuto taktiku, protože byli přesvědčeni, že jim to pomůže ve volbách, které se konaly minulou neděli. Předpokládali, že tvrdý postoj proti ETA přinese přízeň voličů, a předpokládali rovněž, že kdyby označili za autora útoků Al-Káidu, mnoho Španělů by zaujalo postoj: "Vidíte, zatáhli jste nás do války, kterou jsme nechtěli, a teď kvůli tomu umírají naši lidé."

A to se nakonec také stalo. Volby vyhráli socialisté, kteří už ohlásili, že španělské jednotky z Iráku stáhnou.

Ponechávám teď stranou otázku, zda tažení proti Saddámu Hussainovi bylo moudré. Ne ani tak proto, že by Saddám nezasluhoval svržení, jako spíše proto, že přinejmenším Evropané nejsou připraveni dělat jakákoli rozhodnutí, která by je mohla něco stát. Stáhne-li Španělsko nyní svá vojska z Iráku, což je téměř jisté, budou mít teroristé za to, že dosáhli svého dílčího cíle. A plným právem.

Problém je ovšem v tom, že stažení španělské armády je opravdu cíl velmi dílčí. Konečný cíl není dát Evropanům za vyučenou - konečný cíl je evropskou civilizaci zničit. Nic menšího.

Evropané si tuto syrovou skutečnost nechtějí a ještě dlouho nebudou chtít připustit. Podobně jako si nechtěli připustit, že Hitler je opravdu nebezpečný.

Nevím, které motivy vedly španělského lidoveckého premiéra Aznara, aby se postavil po bok Spojených států. Pokud to byly motivy ušlechtilé, pak je neutralizoval lhaním kolem nedávných útoků. Nenechme se mýlit: útoky z 11. září a z 11. března jsou skutečně plánovitými útoky sil zla, a to hrozného zla. Zla v téměř čiré podobě, které nezná slitování ani s nepřáteli, ani s vlastními lidmi. Můžeme se rozhodnout toto zlo neprovokovat, činíme ale fatální chybu, pokud si myslíme, že ho můžeme nějak uspokojit či uchlácholit. Španělé zvolili socialisty a možná si myslí, že tím dalším teroristickým útokům předejdou. Možná ano - na čas - a ve Španělsku. Možná budou příklad Španělů následovat další státy. Možná celá Evropa zvolí politiku appeasementu, podobně jako ji zvolily Anglie a Francie v Mnichově 1938.

Tato volba je vedena neochotou připustit si, že v tomto světě skutečně probíhá konflikt mezi silami dobra a zla, mezi životem a smrtí. Teroristé z Al-Káidy to vědí velmi dobře - a sami nám naprosto jednoznačně říkají, že stojí na straně smrti. Evropa to ovšem patrně ještě dlouho nebude chtít slyšet.

Můžeme se tomuto konfliktu vyhnout? Samozřejmě - dáme-li se všichni dobrovolně na islám. Ale kéž je nám jasné, o co půjde: chceš-li se vyhnout boji, počítej, že i ve tvé zemi brzy nastanou talibánské poměry.

Nicméně právě proto, že jde o skutečně vážný konflikt mezi životem a smrtí, mezi dobrem a zlem (a vím, že všichni postmoderní relativisté zuří, když čtou tuto větu), nelze lhát. V tom udělala Aznarova vláda fatální chybu. V tomto konfliktu totiž neplatí, že účel světí prostředky. Neplatilo to nikdy. Naopak: Prostředky vydávají svědectví o účelu.

Dan Drápal

Autor je křesťanský publicista.