Film "Kristovo umučení" očima řeholnice

Tři klíčové scény

Sestra Josefa Andrea Bogdanowicz, OP, z dominikánského společenství Sester Marie, Matky eucharistie

Shlédnutí "Kristova umučení" zasahuje každého člověka individuálním způsobem. Ať už souhlasíme s tímto filmovým zobrazením posledních 12 hodin Kristova pozemského života nebo ne, líčení většiny těchto nejposvátnějších hodin má kořeny v různých zprávách evangelistů, jak je nacházíme v Písmu.

Jako řeholnice jsem se na "Utrpení" dívala očima své ženskosti a té specifické vnímavosti, jež je mi vlastní jako osobě, z níž její dobrovolné přijetí závazku evangelijních rad **činí "Kristovu nevěstu (Sponsa Christi)". Těmato očima jsem vybrala tři scény, jež tvoří vlastní střed mých reflexí.

Již během úvodních scén jsem si uvědomovala, že se nemohu ztotožnit přímo s Kristem. Takové ztotožnění by víc odpovídalo knězi. Ten jakožto "druhý Kristus (alter Christus)" nachází svou podobnost s Ježíšem Kristem - s Bohem, který se stal člověkem jako muž.

Pokud jde o mne, postava Krista zpodobněná Jimem Chaviezelem mi vháněla do očí slzy srdce svíraného bolestí, srdce, jež tlouklo - jak jsem brzy pochopila - jako srdce Ježíšovy matky Marie a všech žen, které ve filmu vystupují: Marie z Magdaly, Veroniky, Klaudie, plačících žen.

I. "Všecko tvořím nové"

Sledovala jsem Krista, kráčela jsem s ním, toužila jsem otřít špínu (jež mi jako ženě velice vadila) pokrývající stále hustěji jeho svatou tvář.

Můj obdiv ke Kristově Matce vyrůstal, zatímco jsem sama reagovala na krvelačné zástupy, které s fyzickou a mentální brutalitou projevovaly v průběhu celého filmu šílenou zuřivost vůči Kristu, z hloubi své vlastní bytosti.

Cítila jsem, jak je mé tělo přitahováno k promítacímu plátnu, a měla jsem co dělat, abych zadržela gesto uvolnění, po němž jsem v duši toužila. Chtělo se mi křičet slovy, jež později vysloví Šimon: "Přestaňte! Není už toho dost? Přestaňte!"

To však ona, jeho Matka, neudělala; neudělal to ani on, její Syn a nevinná oběť. Pouze když se Matka mohla podle mužské logiky Janových pokynů k svému Synovi přiblížit, řekla něžně: "Jsem tu!" A Ježíš odpověděl tím, že ji (a také nás) obdaroval tajemstvím, jak získat sílu nezbytnou k smírnému vykupitelskému utrpení: "Hle, Matko, všecko tvořím nové" (Zj 21.5).

Svatý Ludvík z Montfortu se musel v nebi znovu zaradovat nad touto pronikavě výstižnou scénou, jež vyplynula z duchovní reflexe Mela Gibsona. Což nemůžeme nyní shrnout to odevzdání Marii, jež po čtvrt století ukazuje světu erb Jana Pavla II. (s heslem "Celý tvůj"), do prostého pokynu "Skrze Matku k Synovi?"

Možná, že největší závažnost matčiny lásky poznáváme tehdy, když ona povzbuzuje svou rozhodnou silou vlastní děti k utrpení, jemuž svět nemůže rozumět, ale jehož nabízená vykupitelská hodnota má své kořeny v otevřeném srdci Kristově.

II. Jeho přítomnost

Osobní snoubenecký moment pro mne ztělesňovala scéna, na níž rozrušená Matka běží ulicemi a hledá svého Syna, který už je spoután a brutálně zbit.

Jakmile vkročila na půdu, která skrývala jeho fyzickou přítomnost jejím očím, neboť v té osudné noci už byl uvězněn v podzemním žaláři, okamžitě věděla o jeho přítomnosti; a skloněna k zemi se dotýkala svou tváří, svým srdcem půdy.

Také Ježíš věděl o blízkosti své Matky, a když kamera sklouzla pod prach do vyhloubeného výklenku dole, divák mohl zahlédnout Ježíše, jak vztahuje neviditelným objetím ruku k ženě, kterou miluje. Ten, "před jehož tváří se skály rozplývají jako vosk" (Júd 16,15), byl oddělen od své Matky, ale přece si oba uvědomovali svou jednotu, která překračuje věci tohoto světa.

Podobně nejsou mně, jako "Kristově nevěstě", darovány ty nádherné smysly vnímatelné city, jaké nevěsta zakouší od svého chotě. Proto zesiluje vnitřní komunikace, jejímž prostřednictvím vím o Kristově přítomnosti: každé ráno při eucharistické adoraci se svou komunitou, při každém svátostném přijímání, a když přijímám každou osobou, kterou mi můj Choť posílá.

Tím, že přijímám všechny lidi bez ohledu na jejich osobní sílu nebo slabost, poznávám dotek svého Chotě, a ten dotek dodává naší jednotě duchovní plodnost, takže mám, spolu s ním, celé lidstvo jako své duchovní děti.

III. Pieta a kněží

Třetí scéna, na niž chci poukázat, má své nesmrtelné vyjádření ve slavné Michelangelově Pietě. Syn spočívá znovu na klíně své Matky. Ačkoli je nyní Muž bolestí mrtev, nemohu tuto scénu vnímat jinak než jako zosobněnou Naději.

Jako ženu a jako řeholní sestru mě tato scéna volá, abych nesla, podporovala a milovala každého jednotlivého kněze, jehož Všemohoucí Otec pošle do dosahu péče mého srdce; tedy nakonec - všechny kněze.

Jako se žena svátostí manželství stává pomocnicí svého manžela, stávám se já jakožto řeholnice díky svému povolání ve zvláštním smyslu pomocnicí každého kněze.

Je-li kněz mladý, zdravý a plný síly, je tu má láska, aby ho podporovala modlitbou, jako Maria podporovala svého Syna, často zpovzdálí, s odstupem, jak to mohlo připadat jiným lidem.

Když kněz musí pro spásu světa nést svůj kříž, přeji si ho doprovázet ve své roli jako spolutrpitelka pro hojný růst Božích dětí.

A když se zdá být zlomený, vyčerpaný, vydaný ze svých sil, přeji si, aby mu mé srdce - modlitbami, obětmi a podporou - dopřávalo najít pokojný odpočinek. Bez kněze bych neměla eucharistického Chotě; s ním bude církvi dáván Kristus až do konce časů.

Kněz mi svou úlohou při každé mši znovu ukazuje, co znamená být Marií: při narození v Betlémě, během Synova veřejného života s kázáním a uzdravováním, v tichu sjednocující modlitby a nakonec přijetím jeho Těla, když na Kalvárii bylo dokonáno.

S ním, který je "alter Christus", očekává řeholnice přislíbené zmrtvýchvstání, když slyší důvěrně známý hlas, který také ji ujišťuje: "Matko, hle, všecko činím nové".

Doporučila bych shlédnutí tohoto filmu každému, i těm, kteří nemají žádný křesťanský základ? Bez váhání odpovídám: "Ano".

Všichni lidé jsou stvořeni k Božímu obrazu, a jsou tedy "imago Dei". Andělský učitel církve, dominikán Tomáš Akvinský, nás ujišťuje: "Je do nás vtištěno světlo tvé tváře, Hospodine" (Summa theologiae I-II, q. 91, a.2 [s odvoláním na Ž 4,6-7]). Od apoštola Jana máme Boží jméno vyjádřené jediným slovem: "Láska".

Z Lásky a pro Lásku jsme byli stvořeni, a k tomu, abychom přijímali a dávali tuto Lásku, jíž je Bůh.

Dovoluji si tvrdit, že tento film má sílu vyvolat souznění v každém srdci, protože je to příběh té největší Lásky. Kdo má víru, nemůže jinak než adorovat, klanět se ... neboť ví, že zde je Člověk, jenž mě miluje.