Kázání kardinála Meisnera z 25.září

Kázání kolínského arcibiskupa kardinála Joachima Meisnera na podzimním plenárním zasedání Německé biskupské konference ve Fuldě 25. září 2002

Milí spolubratři, milé sestry a bratři!

**Kolín má vlastní mešní formulář o svatých biskupech a toto proprium má i vlastní prefaci. V ní stojí: "Neboť tys daroval církvi (kolínské) světlo své milosti a pravdy skrze slovo a příklad svatých pastýřů. Oni z Kristova pověření vzdělávali a upevňovali tvůj lid ve víře, posilovali v lásce a vedli tímto světským časem do tvého věčného království." Tento úkol - zabýváme-li se životem oněch svatých biskupů - vždy a ve všech dobách vybízel ke statečnému nasazení pro víru a k trpělivé nebojácnosti.

Dnes jsme z Božího milosrdenství postaveni do doby, **kdy v naší zemi hrozí, že pro samé struktury, statuty, sekretariáty a komise naše církev ztuhne do podoby pouhé organizace. Je-li struktura silnější než život, jejž má chránit, pak naopak vytváří nebezpečí, že život potlačí a zabije, a pak máme v rukou už jen kosti, už jen lešení, už jen papír. Bylo by docela zajímavé objednat si obdobu studie z Pisy, zaměřenou tentokrát na znalosti víry našich věřících. Není ani třeba být prorokem, abychom odhadli, že by dopadla ještě neslavněji než ta o profánních znalostech. To je tím tragičtější, že dnes tak mnozí v našich gremiích a komisích mají spoluzodpovědnost, takže také spolurozhodují, a přitom disponují jen velmi omezenými znalostmi v oboru víry. Je známo, že správná rozhodnutí svědomí předpokládají správné vědění.

Nejde však jen o to, že se nám zřejmě vytrácí živá víra, ale že na její místo vtáhla jakási ideologická víra vlastní výroby, katolická už jen podle jména. Nejedna naše instituce zatemňuje katolickou víru. Aparáty už často mají takovou moc, že my sami si jako biskupové zhusta připadáme opuštění a bezmocní, a přitom nedáváme na sobě nic znát. Do této změti aparátů, struktur a různých kompetencí musí Boží duch vpadnout jako bouře a odvát všechno, co relativizuje hlas církve a její prorocké slovo, všechno, co zamlžuje jas jejího poselství.

Arcibiskup z Opole mi při papežově návštěvě v Krakově vyprávěl, že pro svou teologickou fakultu, jelikož se stala už jen částí státní unierzity, stanovil například tuto praxi: profesoři jeho kandidátů kněžství musejí vždy sami být kněžími; přednášet musejí v kněžském oděvu; nejméně jednou týdně musejí se skupinou studentů slavit svatou mši a vším svým konáním zprostředkovat radost z Boha a lásku k církvi. Pokud by to poslední chybělo, nemohli by už - ani při nejlepších odborných znalostech - zůstávat akademickými učiteli a vychovateli kněží.

Pán klade vždy znovu otázku víry: Věříš tomu? U našich četných spolupracovníků v našich četných institucích se také musíme vždy napřed ptát: Stojíš svou vírou za tím, co máš konat jako pracovník katolické instituce? U mne doma občas slýchám, že se například o vychovatelce v mateřské školce říká: její služba je pro ni samu teprve její cestou k víře. Že bychom měli být trpěliví - snad se taková dětská vychovatelka dostane do procesu vedoucího k víře, takže k ní nakonec dospěje. Ale co bude potom z dětí, když vychovatelka k víře nedospěje? Jsou děti jenom prostředkem k cíli, aby vychovatelka dospěla k víře? Něco podobného slyším o katechetkách a přípravě prvokomunikantů: výuka dětí před prvním svatým přijímáním je pojímána jako misionářský prostředek, jak přivést katechetku k víře. Takhle to přece nemůže jít! Slepí přece nemohou vést slepé! Naše instituce si zaslouží název "katolický" jen tehdy, jsou-li také neseny přesvědčenými křesťany.

Původní podobu naší víry nelze najít snad už v našich sdruženích a v našich institucích samých, nýbrž v setkání člověka s Kristem, Synem živého Boha, který jim klade otázku: Věříš tomu? Tento vnitřní děj předchází každou spolupráci. Proto nemáme nyní v církvi žádný větší úkol než katechezi a kázání.

Často se zdá, jako by jedinou stružkou předávání víry byla již jen školní výuka náboženství, po ní v rodině už nic a sotva co ještě ve farní obci. V jakém světle se nám ukazuje výuka náboženství? K tomu existují v současném církevněpolitickém napětí příklady, které neznějí příliš vesele. Naše společnost se sice nestala bezvěreckou, ale na trh se dostalo tuze mnoho jiných náboženských nabídek. A je tragické, že my se na tomto trhu náboženských skutečností podílíme v tak oslabeném postavení. Z toho mluví málo fascinace jasem pravdy (Splendor veritatis). Pak bude jed polo-víry a falešné víry rozkládat sílu přesvědčivosti pravé víry.

Pán se táže: "Najde ... Syn člověka, až přijde, ještě víru?" (Lk 18,8). Naše církev není žádná společnost k zlepšování světa, jejím posláním je zpřítomňovat Krista a vést tak Boží lid tímto světským časem do Božího království. Neztrácejme tento poslední cíl kvůli samým předposledním cílům z očí! Vždyť cíl určuje cestu. Ježíš říká: "Já jsem cesta" (Jan 14,6), tj. on nás nese, a on nás vede k cíli. Na evangeliu je fascinující, že nám vždy dává to, co od nás chce. Nepožaduje nad míru. Nese nás a nenechá nás sejít na bludné cesty a do slepých uliček, nýbrž udržuje nás ve správném kurzu, který vede k našemu dovršení.

Přítomnost nám už kvůli věčnosti nemůže být lhostejná, neboť přítomnost určuje podobu věčnosti. Náš život není žádné nezávazné šermování sem a tam, nýbrž dává ráz a podobu mému věčnému bytí, o němž bude rozhodnuto při osobním soudu. Tady neplatí: My všichni, všichni přijdeme do nebe, nýbrž platí zcela prostě: ti, kdo se řídili podle Ježíšových slov, budou po jeho pravici. A ti, kdo se se o jeho poselství nestarali, po jeho levici (srov. Mt 25,31-46). Rozsudek Páně vyslovuje to, k čemu se člověk sám zaměřil. Pro ty na pravici to znamená: Buď podle vaší vůle; ale také pro ty, kteří daleko od Boha stojí na levé straně, platí: Buď podle vaší vůle. Člověk odsuzuje sám sebe! Pokud už v našem hlásání tato perspektiva nezaznívá, pak přítomnost ztrácí svou vážnost a svou váhu. Zvěstujeme-li však poselství nezkráceně, pak to lidem pomáhá dělat ze společnosti špásování (Spassgesellschaft) společnost, kde se mají osvědčit, kde mohou už na zemi pocítit něco z nebe. To je naše poslání v přítomnosti pro budoucnost.

Dej Bůh, abychom se i ve vzdálené budoucnosti mohli v německých biskusptvích modlit: "Neboť tys daroval církvi světlo své milosti a pravdy skrze slovo a příklad svatých pastýřů. Oni z Kristova pověření vzdělávali a upevňovali tvůj lid ve víře, posilovali v lásce a vedli tímto světským časem do tvého věčného království. Amen."

Z němčiny přeložil Dr.Václav Frei.