Hitler, Svatý stolec a židé

Nová kniha představuje dosud nezveřejněné dokumenty Vatikánského tajného archivu. Jak se Pius XI. a Pius XII. chovali vůči národnímu socialismu? KATH.NET zveřejnil interview, které ZENITu poskytl P. Giovanni Sale, SJ.

**60 let po konci národního socialismu v důsledku osvobození Spojenci vyšla nyní v Itálii kniha historika Papežské University Gregoriana, Pátera Giovanni Salea SJ, v níž je publikován dosud neznámý materiál. Kniha "Hitler, Svatý stolec a židé" (v italštině "Hitler, la Santa Sede e gli Ebrei", Jaka Book, 556 stran) analyzuje vztahy mezi Třetí říší a Svatým stolcem v letech 1933 a 1945. Základem jsou dosud nezveřejněné dokumenty Vatikánského tajného archivu, týkající se nunciatur v Berlíně a Mnichově. Pater Sale dochází k závěru, že Svatý stolec za papežů Pia XI. a Pia XII. již ve 20. letech pochopil nebezpečí **národního socialismu. Encyklice papeže Pius XI. z roku 1937 proti národnímu socialismu byla věnována pozornost na celém světě a byla považována za hrdinné odsouzení Hitlerova režimu. To říká Otec jezuita Giovanni Sale, profesor historie na univerzitě "Gregoriana". Objasňuje pozici Svatého stolce a německých katolíků v době rozmachu hitlerovského hnutí a vysvětluje postoj Pia XI. a Pia XII. vůči národnímu socialismu. ZENIT se otce jezuity vyptával na nové poznatky.

ZENIT: Historická věda se nevyjadřuje o tom, co udělal katolický klérus, aby zabránil Hitlerovi a národnímu socialismu převzít moc v Německu. Jak se katolická církev v této situaci zachovala?

Giovanni Sale: Na základě posledních poznatků získaných otevřením Vatikánského archivu o nunciaturách v Mnichově a Berlíně z let 1922 až 1939 můžeme teď lépe porozumět tomu, jak byl v té době komentován a hodnocen prorocký politický obrat z 30. ledna 1933 nejvyššími autoritami katolické církve. Arcibiskup Cesare Orsenigo, apoštolský nuncius v Berlíně, napsal řadu zpráv, které nám dnes umožňují tyto události lépe pochopit. Prvním německým biskupem, který proti národnímu socialismu nabral sílu, byl arcibiskup mohučský (Mainz), který již v září 1930 vydal normy, které měly katolíky varovat před doutnajícím nacistickým nebezpečím. Tyto normy však všichni němečtí biskupové nepřijali. Kritizovali tvrdost a přísnost těchto norem a měli za to, že příliš předbíhají události, protože Hitler ještě nebyl u moci.

Někteří biskupové teoretickým hypotézám intelektuálů Hitlerova hnutí, jako byl třeba protikřesťanský ideolog Rosenberg, nechtěli přikládat takový význam také proto, že považovali Národněsocialistickou stranu za jedinou hradbu proti rychlému šíření bolševismu v Evropě. Časem však celý německý episkopát přešel na linii Mohuče, jak píše v té době nuncius Orsenigo. Tato změna postoje byla motivována "tvrdošíjným protináboženským chováním některých vůdců národního socialismu". Na jednání pruské biskupské konference ve Fuldě ve dnech 17. až 19. srpna 1932 byl jednohlasně schválen dokument, který katolíkům zakazoval členství v Hitlerově straně "vzhledem k nebezpečí, které by nacionalistické hnutí mohlo znamenat pro duše".

Při volbách 5. března 1933 se poprvé objevil zjevný rozpor mezi národním socialismem a katolickým světem. Ve svém poselství státnímu sekretáři z 16. února 1933 hovořil arcibiskup Orsenigo o dramatičnosti situace, o tvrdosti blížícího se vzájemného střetu stran a také o orientaci katolíků v současné politické situaci a manipulaci náboženství pro cíle strany. "Volební boj v Německu", píše nuncius, "nyní vstoupil do rozhodující fáze. [...] Bohužel i katolické náboženství je často zneužíváno pro účely té či oné strany. Strana středu (Zentrumspartei) je téměř jednotně podporována klérem a katolíky, a s cílem dosáhnout vítězství si stále ještě nepřipouští myšlenku na možnost vzniku bolestných konsekvencí, které by vítězství protivníka znamenalo pro katolíky."

Během volebního boje bylo náboženství využíváno k účelům propagandy jak vládními stranami, tak i "středem" [Katolická Zentrumspartei]. Posledně jmenovaná strana byla mnohými považována za "konfesní stranu" a snažila se zdůrazňováním křesťanských hodnot odsoudit principy národního socialismu a bojovat proti nim; naproti tomu národní socialismus se pokoušel mobilizovat katolické síly zapřísaháním společného nepřítele komunismu. - A víme rovněž, že mnoho mužů církve vůči takovým argumentům nebylo hluchých. Kontrola německé katolické hierarchie byla po celý volební boj prováděna s moudrostí a vědomím odpovědnosti. Církev dělala všechno zásadně tak, aby konflikt mezi nacionalisty a centrem ještě více nerozohňovala.

Svatý stolec dělal totéž. Z dokumentů vidíme, že ani Svatý stolec, ani nuncius v Berlíně nezasahovali žádným způsobem, že by biskupy a vůdce strany středu řídili určitým směrem. V těchto měsících se státní sekretariát omezil na to, aby sledoval, co se v Německu děje, a pokusil se držet se stranou složitých politických otázek Německa. Přesto sekretariát pozoroval se starostlivostí vše, co se v těchto měsících odehrává v tomto národě tak důležitém pro osud Evropy. Vatikán sdílel postoj německých biskupů v odsouzení národněsocialistické ideologie a jejich rostoucí obavu o osud katolické církve v této zemi. Církev si však byla vědoma i nebezpečí "bolševizace" Německa, která by uvrhla v konflikt celou Evropu a vydala ji komunismu napospas. To vysvětluje, proč Vatikán v tomto okamžiku rozhodně neodsoudil Hitlerovo převzetí moci a rovněž jeho politický plán vybudovat silné Německo s autoritativní vládou po vzoru Mussoliniho. Z historického hlediska nejvíce kontroverzní bod se týká rozhodujícího příspěvku ze strany centra na podporu Hitlerovy diktatury, kdy centrum hlasovalo pro jeho zmocňovací zákon z 23. března 1933. Přitom je třeba si povšimnout, že s přenesením legislativy z Říšského sněmu na kancléře, i když ve výjimečném stavu, se v ústavě počítalo a proto bylo legitimní. Dle našeho názoru se zodpovědnost centra ve věci získání moci nacionalisty omezuje na skutečnost, že centrum svým hlasem umožnilo a podpořilo legitimitu kancléře.

To však neznamenalo absolutní převzetí moci Hitlerem, moc zůstala v rukou armády a prezidenta republiky a až po smrti prezidenta Hindenburga si ji Hitler přivlastnil sám jednoduchým dekretem. Svalovat nyní zodpovědnost za Hitlerovu diktaturu na centrum, k čemuž často inklinuje politický žurnalismus, se nám zdá nespravedlivé a kromě toho také historicky chybné. Byly to reakcionářské a konzervativní síly státu, které národnímu socialismu dovolily převzít moc v Německu a které nakonec Hitlerovi umožnily strhnout všechnu moc na sebe, i když nevěděly nic o jeho ideách a jeho politickém plánu, protože se poddaly iluzi, že by jím mohli manipulovat a využít jej ve svůj prospěch a pro své cíle. Také by se nemělo zapomenout na to, že to byli voliči z 5. března 1933, kteří svou volbou Hitlerovu stranu zásobili vysokým podílem hlasů.

Kdyby dne 23. března Strana středu, jejíž budova byla toho dne převedena SA (nacistickými údernými oddíly) za účelem zastrašení, nebyla hlasovala pro zmocňovací zákon ve prospěch nacionalistů, byl by tento výsledek vynucen násilím a byla by prolita nevinná krev. Podle našeho názoru jednali poslanci, kteří v březnu 1933 hlasovali pro zmocňovací zákon, v dobré víře, že tím tak své zemi prokazují dobrou službu, aby zaručili sociální a politický mír a zachovali ústavu. Neuvědomovali si, že po převzetí moci mohou následovat negativní dopady, které v tom okamžiku ještě nebyly předvídatelné.

ZENIT: Ideologie nacionalistů se projevila jako pohanská a rozhodně protikřesťanská. Ale největší srážka mezi nacisty a katolickou církví nastala v souvislosti se zákonem z r. 1933 o nucené sterilizaci. Tímto opatřením zahájili nacisté kriminálním způsobem svou rasovou selekci. Můžete vysvětlit, jak reagovala církev?

Giovanni Sale: Ve skutečnosti nastaly názorové různice mezi Svatým stolcem a národním socialismem již po konkordátu v roce 1933, kdy Hitler začal porušovat nejen duch konkordátu, ale také jeho ujednání tím, že podle své libovůle omezoval práva církve ve věci svobody shromažďování atd. Již v dubnu 1933 nechal Svatý stolec informovat Hitlera prostřednictvím kanálů papežské diplomacie a prostřednictvím Mussoliniho o své nelibosti ohledně antisemitských zákonů nové vlády, protože tyto zákony se prohřešovaly proti přirozenému právu. Byl to však každopádně zákon o nucené sterilizaci, uvedený v platnost začátkem roku 1934, který vyprovokoval první tvrdou srážku vatikánských autorit s představiteli Německé říše. Tento zákon již začal uvádět v čin nacistické teorie o rasové selekci - teorie, které papež Pius XI ve své encyklice "Casti Connubii" veřejně odsoudil již v roce 1931.

Na žádost Svatého stolce dělala německá biskupská konference všechno, co bylo v její moci "prostřednictvím pastoračních listů, osobních kontaktů s vůdci režimu atd.," aby se dosáhlo změny zákona o nucené sterilizaci. Tato mobilizace katolické části Německa také skutečně vedla k pozměnění ustanovení a aplikací tohoto zákona z 5. prosince 1933. Ve změnách byly obsaženy dvě důležité podmínky, které biskupové zkoncipovali pro definitivní text a proti vůli radikálního křídla Národněsocialistické strany je prosadili ve vyčerpávajícím vyjednávání se zástupci vlády.

První podmínka dovolovala lidem s dědičnými nemocemi, kteří se nechtěli nechat sterilizovat, odejít do zotavovny; druhá stanovila výjimečnou úpravu pro příslušníky zdravotnického personálu, kteří z důvodu konfliktu svědomí mohli provedení nebo pomoc při výkonu sterilizace odmítnout. Větší úspěch měla statečná stížnost některých německých biskupů v roce 1941, kteří zakročili proti programu eutanázie u nositelů dědičných nemocí, zvláště duševních chorob.

Münsterský biskup, Clemens August Graf von Galen, hovořil ve své promluvě dne 3. srpna 1941 o tom, jak byli pacienti zabíjeni dle plánu vypracovaného do nejmenšího detailu a příbuzným pak byly poskytovány falešné informace o smrti jejich nejdražších. Biskup tyto vraždy odsoudil s velkým důrazem, odsoudil je jako reálný a skutečný zločin a vyžadoval potrestání zodpovědných osob. Ztráta úcty k lidskému životu, jak pokračoval dále, vede nakonec k eliminaci všech lidí, kteří již nejsou schopni pracovat, jako těžce nemocní, staří lidé a zranění vojáci, kteří se vraceli z pole. Biskup von Galen varoval německý národ před zabíjením nevinných a netrestáním zodpovědných osob za tyto zločiny. Kázání zanechalo hluboký dojem u civilního obyvatelstva a také u německých vojáků bojujících na frontě.

Nacističtí vůdci, kteří se cítili biskupem napadeni, reagovali násilím. Někteří pro biskupa von Galena požadovali okamžitou smrt oběšením za velezradu. Hitlera to však pobídlo, aby konflikt s církví odsunul až na dobu po válce, aby nezpůsobil nelibost obyvatelstva a velkého počtu katolických vojáků. A tak rozkaz samého "Vůdce" z 3. srpna 1941 blokoval další implementaci programu eutanázie. V následujících letech byla eutanázie i přes Hitlerovy rozkazy částečně praktikována, třebaže ne v původně plánovaném rozsahu.

ZENIT: Encyklika "Mit Brennender Sorge" (S palčivou obavou) a skutečnost, že Hitlerovi byla odepřena návštěva Vatikánu, ukazuje odmítavý postoj Svatého stolce vůči nacistickému režimu. Jaký máte názor na chování Pia XI. vůči nacistickému režimu Vy?

P. Giovanni Sale: Informace o nunciaturách v Mnichově a Berlíně z teprve nedávno otevřeného Vatikánského archivu vrhly nové světlo na zkrácenou návštěvu Hitlera ve Vatikánu během jeho státní návštěvy v Římě v roce 1938 i na vznik encykliky "Mit Brennender Sorge", kterou Pius XI. napsal proti Národnímu socialismu. Nově zpřístupněné vatikánské dokumenty informují velmi podrobně o změně smýšlení, kterou přijetí této encykliky způsobilo v USA a v mezinárodní diplomacii.

Prameny ukazují, že encyklika byla v tehdejší době v zemích, které s Německem nebyly v bližším spojení, hodnocena jako statečný čin obžaloby, a sice národního socialismu, rasistického učení, modlářství státu vyznávajícího nacismus, a také násilnických metod sociální disciplíny. Encyklika "Mit Brennender Sorge" našla celosvětovou odezvu. Zvláště z politických důvodů byla jedním z prvních papežských činů, které dosáhly až za hranice katolického světa: Četli ji jak věřící, tak i nevěřící, katolíci i protestanté. Posledně jmenovaní poprvé veřejně uznali papežský dokument - událost, která by ještě nedávno předtím byla nemyslitelná.

Jedny renomované nizozemské noviny přinesly komentář, že encyklika prý je "platná i pro reformované křesťany", protože "papež v ní obhajuje nejen práva křesťanů, ale i právo na náboženskou svobodu obecně." Encyklika "Mit Brennender Sorge" byla samozřejmě přijímána různým způsobem, podle vnímavosti a politické kultury lidí, kteří ji četli.

Jak jsme již řekli, byla encyklika generelně chápána nejen jako protest Svatého stolce proti přetrvávajícímu porušování konkordátu německou vládou nebo jako doktrinální odmítnutí bludného učení národního socialismu, ale především jako akt odsouzení národního socialismu a samotného "vůdce". Zodpovědní činitelé Říše okamžitě tento význam pochopili.

Je pravda, že encyklika nezmiňuje národní socialismus ani Hitlera ani slovíčkem, jak zjišťují i její komentátoři. Ale kdo umí číst mezi řádky tohoto dokumentu, nachází na každé straně a v každé větě otevřenou obžalobu Hitlerova systému, jeho rasismu a jeho novopohanských teorií. Tak byla pochopena i velkou většinou čtenářstva, a proto se stala jednou z nejdůležitějších a nejodvážnějších žalob proti nacistickému barbarství, na něž poukázal římský biskup mocí své autority, v době, kdy velká část politického světa Evropy Hitlera pozorovala stále ještě se směsicí obdivu, překvapení a strachu.

ZENIT: Další velkou debatou je diskuse o Piu XII. a o holokaustu. K jakým výsledkům jste došel podle svých historických výzkumů? Co podnikl papež Pacelli ve věci pronásledování Židů?

P. Giovanni Sale: Co se týká deportace Židů do / z oblastí obsazených Říší, byla diplomacie Vatikánu zaměřena na země, které byly s Německem ve spojenectví, v nichž byla katolická většina a biskupská konference "odhodlaná k boji". Poznámka státního sekretáře ze dne 1. dubna 1943 říká: "Aby se zabránilo masovým deportacím Židů, k nimž dochází v mnoha evropských zemích, zapojil Svatý stolec vatikánské zástupce v Itálii, na Slovensku a v Chorvatsku."

Pomocí diplomatických kanálů Vatikánu se Svatý stolec pokusil učinit vše, co bylo v jeho moci, aby od těchto vlád dosáhl něčeho pro Židy - bohužel to často bylo jen velmi málo. Je známé, že vyzval místní biskupské konference, zvláště Německou, aby poukázala na hrůzy, jichž se nacisté dopouštěli na katolících a Židech. Je třeba zmínit, že největší díl papežovy intervence se týkal ochrany katolických Židů a nerozlučnosti manželství mezi Židy a křesťany, přičemž se opíral o konkordáty, dohodnuté s těmito státy. Svatý stolec prostřednictvím těchto oficiálních diplomatických kanálů opravdu už nemohl učinit víc.

Po obsazení Polska odpovědělo Německo Svatému stolci, že požaduje aplikaci Německého konkordátu ve všech polských územích, která byla k Říši "připojena". Ve skutečnosti však toto nebylo respektováno ani na německém území. Archívy Ministerstva zahraničí německé Říše jsou plné periodických stanovisek apoštolského nuncia arcibiskupa Cesare Orseniga ohledně Židů. Přesto ukazují depeše, které posílal státnímu sekretáři, jak obtížná byla jeho situace.

V jedné z nich, datované 19. října 1942, čteme: "Přes všechnu obezřetnost bezpečnostních opatření jsem se pokusil hovořit s ministrem zahraničí, avšak jako obvykle - zvláště když se jedná o lidi, kteří nejsou árijci - odpověděl: 'S tím se nedá nic dělat.' Každá záležitost Židů je systematicky zamítnuta nebo ignorována." V této souvislosti je ve slovech vatikánských diplomatů často zřejmý pocit bezmoci a ztráty odvahy. Diplomatická vyjednávání Svatého stolce za Židy však nebyla zcela bez užitku a neefektivní, jak někteří jiní říkají. Někdy se vatikánské diplomacii podařilo deportace "zpomalit", nebo, když nemohla udělat nic jiného, nechat vyjmout některé kategorie osob.

Jedna část novější historiografie, zvláště v USA, ignoruje tyto aktivity Svatého stolce ve prospěch Židů. Tito historici odsuzují "mlčení" Pia XII., a označují je za "zaviněné". Dle jejich názoru prý měl papež povinnost, poukázat na to, co se v Evropě děje, i když by tím přivedl do nebezpečí svůj vlastní život. Pravdou je, že tím by byl dán v sázku nejen život papežův - a na několika místech papež uvažoval, že by toto riziko dokonce na sebe vzal -, ale i životy všech biskupů, kněží a řeholníků v obsazených územích a rovněž bezpečnost miliónů katolíků.

Z pramenů, které jsem konzultoval, některé z nich v našem archívu Civiltŕ Cattolica, zřetelně vyplývá, že papež o tzv. konečném řešení neměl dostatečné a precizní informace. Z mlhavých a rozporných zdrojů, o které se opíral, věděl, že mnoho nevinných Židů bylo nacisty zavražděno nejrůznějším způsobem a jenom z důvodu jejich rasy. Skutečností je, že jen krátce předtím se totéž stalo mnoha polským katolíkům, a sice jenom z důvodu jejich národnosti.

On však o konečném řešení nic nevěděl. Až do roku 1944 Vatikán nevěděl ani nic o existenci Osvětimi. Ani samotná propaganda Spojenců, která jinak odhalovala zločiny Němců, jejich hrozná odvetná opatření a jiné věci, neříkala nic o vyhlazovacích táborech. První potvrzená zpráva o koncentračních táborech se dostala na veřejnost ve formě známého Osvětimského protokolu, v němž dva mladí Židé, jimž se na jaře 1944 podařilo utéci z tábora, pranýřovali před světem vyhlazování jejich bratří v plynových komorách. Text dokončený už v červnu byl však zveřejněn teprve v listopadu v plném znění.

Co věděli Spojenci o konečném řešení? S jistotou víc než papež. Podle názoru historika Richard Breitmana věděl jak Roosevelt, tak i Churchill mnoho o systematickém vyhlazování Židů, protože jejich tajné služby dešifrovaly kódované depeše SS. Breitman si také myslí, že vehementní odsouzení těchto zločinů ze strany Spojenců by bývalo znamenalo vážnou překážku pro realizaci konečného řešení - odsouzení však nepřišlo.

ZENIT: Ve své knize věnujete dvě kapitoly rozhlasovému projevu Pia XII. z roku 1942. Můžete nám vysvětlit, proč je toto rozhlasové poselství tak významné?

P. Giovanni Sale: Vánoční promluva Pia XII. v roce 1942, v níž vyzval k míru mezi státy a vyžadoval morální právo a přirozené právo jako kritérium pro nové uspořádání národů, je jedním z nejvýznamnějších a současně jedním z nejdiskutovanějších činů v pontifikátu papeže Eugenia Pacelliho. Když byla promluva odvysílána, vyvolala enormní ozvěnu na všech kontinentech a poslouchali ji a všímali si jí dokonce nekatolíci. Noviny a časopisy nejrůznějšího kulturního a politického ražení zveřejňovaly dlouhé pasáže a komentáře, které s promluvou většinou souhlasily.

Zcela jinak bylo papežovo poselství přijímáno vládami a světovou diplomacií. Mocnosti Osy na ně reagovaly otevřeným nepřátelstvím, Spojenci je přijímali s otevřenou lhostejností, zvláště Anglie. Papež v poselství nejen odmítl nový "Evropský pořádek", který chtěli zavést stoupenci národního socialismu, ale také výslovně odsoudil válečné zločiny všech - jak plošné bombardování Spojenců v Německu, tak i hrůzné zločiny, páchané Němci proti nevinným civilistům.

Papež pranýřoval zvláště vyhlazování evropských Židů. "Tuto touhu po míru", řekl papež, "dluží Evropa oněm statisícům lidí, kteří bez jakékoliv viny, většinou jenom z důvodu své národnosti nebo rasy, byli zasvěceni k smrti nebo odsouzeni k pomalému umírání." Tento odstavec byl sice v mezinárodním tisku prakticky ignorován, to se ovšem netýkalo pozorné cenzury nacionalistického tábora. Joachim von Ribbentrop, říšský ministr zahraničí, neprodleně poručil německému velvyslanci u Svatého stolce, aby papeže informoval o německém stanovisku: "Vzniká dojem, že Vatikán upouští od svého obvyklého neutrálního postoje a staví se proti Německu. Je Vaším úkolem jej informovat, že Německo v tomto případě nebude dlouho otálet s odvetnými opatřeními."

ZENIT: Co si myslel papež sám o obsahu onoho vánočního poselství? Byl přesvědčen, že ukázal světu děsivé zločiny války, deportace a masakry nevinných národů jako například Židů?

P. Giovanni Sale: Ze zpráv velvyslanců zemí Aliance lze usuzovat, že to dokázal: Papež byl zcela přesvědčen o tom, že splnil svou povinnost před Bohem a historickým soudem. V dopise ze dne 30. dubna berlínskému arcibiskupovi K. von Preysingovi psal vážným tónem, že "promluvil o tom, co se v současnosti děje těm, kteří nejsou Árijci, na územích pod německou autoritou. Byla to krátká zmínka, která však byla přesně pochopena." Také řediteli Civiltŕ Cattolica se zmínil Pius XII. o svém vánočním poselství, v němž mohl ulevit svému pastýřskému srdci a svědomí. "Papež hovořil nejprve o své poslední vánoční promluvě, která byla v principu dobře přijata, třebaže byla určitě velmi ostrá", řekl Pater Martegani.

Papež byl podle toho "subjektivně" přesvědčen, že před světem odhalil činy proti neárijskému obyvatelstvu na územích pod německou nadvládou, tím že "ostře" mluvil proti hrůzám války a zvláště proti zločinům nacistů. Někteří historikové ovšem trvají na tom, že tato denunciace byla nedostatečná a že byla vyvolána spíše politicky -diplomatickými rozumovými důvody než lidskými pocity. Podle jejich interpretace to bylo "objektivně" neadekvátní, tváří v tvář veliké tragédii, která se v srdci Evropy odehrávala.

Postoj "opatrnosti" vůči válčícím mocnostem, který zaujal Svatý stolec ve válce, byl těmito historiky hodnocen jako neadekvátní a v tomto okamžiku jako nepostačující k tomu, aby odpověděl na zoufale těžkou situaci daného okamžiku. Podle nich očekával civilní svět od papeže jako nejvyšší morální a duchovní instance Západu méně "opatrná" a "vyrovnaná", i když správná slova, ale daleko více "slova ohně", jimiž by pranýřoval porušování lidských práv, přestože by tím riskoval životy nesčetných katolíků, kléru i laiků, kteří žili na území Říše. Takový způsobem by papež podle nich splnil svou prorockou misi.

Z mého hlediska je toto historické hodnocení Pia XII na základě historických skutečností velmi zjednodušující a ze subjektivního hlediska nespravedlivé. Nebere v úvahu opravdové nesnáze historického okamžiku, v němž Svatý Otec svou práci vykonával, a zcela znevažuje kulturnost a vnímavost papeže Pacelliho. Někteří historikové hovoří o papeži a jeho pontifikátu abstraktním, ideologickým způsobem, aniž by pomysleli na to, že Petrův úřad je na historické úrovni konkretizován v osobě jediného člověka - s jeho silnými stránkami a lidskými hranicemi -, a že církev ve svých konkrétních činech současně dbá na potřeby a nesnáze minulosti, přítomnosti a budoucnosti jako všechny instituce s dlouhou tradicí.

Pokusil jsem se předvést, že Pius XII. byl "subjektivně" přesvědčen o tom, že našel "ostrá" slova. Myslel si, že způsob jeho pranýřování je nejvhodnější a nejvíce oprávněný pro tento zvláštní okamžik. Byl přesvědčen, že řekl "všechno jasně" a udělal to způsobem, kterým věřící křesťany žijící na území Říše a Židy nevydal všanc represáliím nacistů. Pro něj měl tento bod zvláštní význam, jemuž by obětoval vše, jak sám řekl - jak po dobu války tak i hned po ní.

Shrnuto: Je možno nekonečně dlouho diskutovat o tom, zda papežova pranýřující slova byla přiměřená danému okamžiku nebo nikoliv; především však lze na historické úrovni legitimně zastávat různé názory. V žádném případě však nelze říkat, jak to dělají někteří propagandisté, že papež vědomě "mlčel" k hrůzným činům proti Židům, protože byl příznivcem nacistů nebo protože byl antižidovského nebo antisemitského ražení a nebyl schopen patřičné vnímavosti.

Z němčiny přeložila Ing. Alena Povolná.