Existuje jen sekulární demokracie?

Kardinál George Pell, arcibiskup v Sydney

Stručný výtah z přednášky proslovené 12. října v USA (ZENIT)

**Demokracie nikdy není bez bližšího určení. Jsme zvyklí mluvit o "liberální demokracii", a to je podle běžného chápání totéž co "sekulární demokracie". Některé evropské politické strany se hlásí ke "křesťanské demokracii". Odnedávna se uvažuje o možnosti "islámské demokracie". Tato označení se netýkají prostě způsobu, jakým by mohla být demokracie utvářena, nýbrž morální vize, v jejíchž službách má demokracie stát.**

To platí zejména o sekulární demokracii, o níž se částo tvrdí, že nemá sloužit vůbec žádné morální vizi. Ale jak říká papež Jan Pavel II., "hodnota demokracie stojí a padá s hodnotami, jež ztělesňuje a jež podporuje". Demokracie není cílem sama o sobě. Má povahu nástroje a její hodnota záleží na vizi, které slouží.

Ve snaze vyhnout se tomuto poukazu se někdy rozlišuje mezi demokracií procedurální a normaivní. Procedurální demokracie má minimalistické nároky. Nemá být chápána jako nic víc než mechanismus, jak regulovat různé nároky na ryze emirickém základě.

Mluvit o demokracii normativní však může vyvolat v některých kruzích paniku, v jiných výsměch, zvlášť slyší-li to z út katolického biskupa. V pozadí takových reakcí je mnoho věcí, přinejmenším jisté ideologické názory o sekularismu. Ale nejdůležitější je nedostatek představivosti. Jako kdyby demokracie mohla být jen tím, čím je nyní: neustávající řadou "průlomů" proti společenským tabu na cestě absolutní autonomie jedince.

Ale zamysleme se trochu nad tím, co to znamená, že nemůže existovat žádná jiná forma demokracie než demokracie sekulární. Potřebuje demokracie, má-li být skutečně demokracií, bobtnající miliardový pornoprůmysl? Potřebuje počet umělých potratů jdoucí do desíek milionů? Potřebuje vysoké procento rozvodů a tím nevyhnutelně i rostoucí počet dysfunkčních rodin?

Musí demokracie legalizovat euthanázii, a to i pro případ dětí do 12 let (jako je tomu v Nizozemí)? Potřebuje skutečně technologii asistované reprodukce (jako IVF)? Jak by demokracie vypadala, kdyby se něco z toho z jejího obrazu odstranilo? Přestala by být demokracií? Nebo by ve skutečnosti byla demokratičtější?

To všechno jsou věci, jimiž sekulární demokracie sama sebe definuje a čím vymezuje svůj základ proti jiným možnostem. Nejsou to pouhé vedlejší průvodní jevy spojené se svobodou slova, pohybu a příležitostí. Prudké znepokojení, jež mnozí projevují nad těmi, kdo se takovým věcem veřejně stavějí na odpor, často znamená, že jsou tito lidé pokládáni za nebezpečí pro demokracii. Taková přehnaná reakce je ovšem úlet, je to pokus umlčet opozici způsobem víceméně naznačujícím, že jsou tyto praktiky pro demokracii podstatné.

Přemýšlíme-li, jak odpovědět na otázky, jimiž jsme začali, začínáme tušit, jak by asi mohla vypadat demokracie odlišná od sekulární; byla by to alternativa, kterou nazývám "demokratický personalismus". Tím nemyslím nic víc než demokracii založenou na transcendentní důstojnosti lidské osoby.

Transcendence nám ukazuje naši závislost na jiných a naši závislost na Bohu. Obojí tato závislost je způsob, jak skutečnost transcendence poznáváme. Na tom, že tuto pravdu vneseme do našich úvah o politickém uspořádání, není nic nedemokratického. Demokracie postavená na tomto základě neznamená teokracii.

Dát demokracii nový základ v uznání skutečnosti, že potřebujeme druhé, i naší potřeby dávat sami sebe druhým jako dar, znamená vyvolat v život celou novou formu demokracie. Demokratický personalismus je možná jediná alternativa sekulární demokracie, která je ještě možná v rámci západní kultury v jejím současném rozpoložení.

Zvnějšku naší západní kultury přicházejí ovšem jiné možnosti. Pravda, konverzí rodilých příslušníků západní kultury k islámu je zatím velmi málo, ale jejich počet roste. To nám naznačuje, že islám může být stejně přitažlivý ve 21. století, jako byl komunismus ve století minulém, jednak pro odcizené a zatrpklé, jednak pro ty, kdo hledají řád a spravedlnost.