Svatý stolec a současné výzvy náboženské svobodě

Arcibiskup Giovanni Lajolo, sekretář Svatého stolce pro vztahy se státy

Projev na konferenci "Náboženská svoboda - úhelný kámen lidské důstojnosti" (Gregoriánská univerzita, 3. prosince 2004)

**Jsem vděčen Jeho Excelenci panu Jimu Nicholsonovi, velvyslanci USA u Svatého stolce, za pozvání, abych promluvil na této konferenci, jež uzavírá řadu slavnostních akcí k 20. výročí navázání diplomatických styků mezi USA a Svatým stolcem. Chtěl bych ocenit celou tuto iniciativu zejména proto, že má potvrdit a dále upevnit vynikající vztahy mezi jeho velkou zemí a Stolcem svatého Petra...**

Rád bych připomněl některé základní problémy, s nimiž se musí vypořádávat mezinárodní společenství při obraně náboženské svobody a jejího obsahu, jak byl načrtnut v reflexi o tomto mezinárodním společenství.

Ačkoli se zdá, že společnost mnoha zemí žije v náboženském indiferentismu a mladší generace vyrůstají vlastně v neznalosti duchovního dědictví národa, k němuž patří, jev náboženství nepřestává občany zajímat a přitahovat.

Proto Svatý stolec stále trvá na tom, aby byla uznávána - při plném respektu k autonomii a sekulární povaze státu (papež Pius XII. zavedl termín "sana laicita /zdravá laickost/") - též veřejná dimenze náboženské svobody. Svatý stolec uplatňoval tento argument při mnoha příležitostech, nejen v diskusi o křesťanských kořenech Evropy, ale také v několika nedávných případech zákonodárství států. Sám Svatý otec se o tom vyslovil 12. ledna loňského roku při přijetí diplomatického sboru akreditovaného u Svatého stolce. Připomněl, že "zdravý dialog mezi státem a církvemi - nikoli soupeři, nýbrž partnery - může povzbuzovat integrální rozvoj osobnosti a harmonii ve společnosti".

Takový dialog je kromě jiných důvodů nutný v zájmu uznávání autentického pluralismu a budování opravdové demokracie na národní i mezinárodní úrovni. Což už Alexis de Tocqueville nezdůrazňoval skutečnost, že despotismus nepotřebuje náboženství, svoboda a demokracie však ano? (Srov. "Demokracie v Americe" I, 9.) V dnešní multietnické a multikulturní společnosti jsou náboženství důležitým faktorem jednoty mezi jejími členy, a náboženství křesťanské se svým univerzalistickým výhledem zve všechny k otevřenosti a k harmonické spolupráci. Je-li sekulární povaha států výrazem pravé svobody, jak tomu také být musí, pak je příznivá dialogu, a tedy také transparentní a pravidelné spolupráci mezi občanskou společností a náboženskými skupinami ve službě obecnému dobru; takto pojímaná sekulární povaha přispívá k vytváření mezinárodního společenství založeného na participaci a nikoli vzájemného vylučování, na respektu a nikoli pohrdání.

Během práce na návrhu Evropské ústavní smlouvy připomnělo memorandum Svatého stolce mimo jiné důležitost "instituční dimenze" náboženské svobody, jejímž důsledkem je právo každého náboženského vyznání organizovat se svobodně, v souladu se svými vlastními pravidly. Tento aspekt se promítl do čl. 52 Evropské ústavní smlouvy.

Dovolte, abych upozornil na nepatřičnost obav, že tato dimenze zbavuje náboženská společenství povinnosti respektovat jisté obecné normy zákona, a tím přeje případným fundamentalistickým nebo extremistickým uskupením, nebo dokonce skryté spolupráci s teroristickými sítěmi. Jak státní, tak mezinárodní zákonodárství obsahuje klauzule, jež zabezpečují a chrání lidská a základní práva, například respekt k veřejnému pořádku a národní bezpečnosti. Dodržování těchto klauzulí je závazné. Jejich existence zaručuje, že žádné statuty, činnosti nebo organizace, které by se stavěly proti základním principům jednotlivých států nebo mezinárodního práva, nemohou být v příslušném státě nebo mezinárodně uznávány.

Přijmeme-li, že náboženská svoboda je právem, jež je založeno v samé přirozenosti lidské osoby a je tedy přednější než její výslovné uznání státními orgány, pak není možné chápat registraci určité náboženské skupiny jako nutnou předběžnou podmínku, aby se její členové mohli náboženské svobodě těšit. Pokud je účinné uplatňování práva na plnou náboženskou svobodu podmiňováno registrací, pak státní orgány nemohou registraci odepřít těm společnostem, které zmíněné základní předpoklady vyplývající ze zákonů státu a mezinárodních standardů splňují.

Na multilaterální úrovni zdůraznil Svatý stolec při mnoha příležitostech, že náboženská svoboda s sebou nese v občanské sféře též subjektivní právo vlastní náboženství změnit. Toto specifické právo je předmětem zvláštní pozornosti v bilaterálních vztazích se zeměmi, kde je v ústavě zakotveno státní náboženství.

Jak už jsem se zmínil, Všeobecná deklarace lidských práv stanoví, že náboženská svoboda "zahrnuje právo každého změnit své náboženství nebo víru"; obdobná tvrzení obsahují i jiné mezinárodní dokumenty. V této souvislosti bych rád připomněl 22. obecný komentář Mezinárodního výboru pro lidská práva k 18. článku Úmluvy o občanských a sociálních právech. Tam se praví: "Svoboda mít nebo přijmout náboženství nebo víru nutně zahrnuje svobodu zvolit si náboženství nebo víru, nebo je také zaměnit za jiné, než které osoba dosud zastávala, nebo dokonce přijmout atheistické pojetí". Vybral jsem si tento komentář, protože autenticky interpretuje 18. článek a je pro všechny signatářské státy Úmluvy závazný.

V mezinárodním kontextu poznamenaném vzestupem náboženského fundamentalismu je více než kdy jindy naléhavě potřebné připomínat mezinárodní zákaz donucování, trestních sankcí nebo hrozby užití fyzického násilí při vynucování příslušnosti k některému náboženskému přesvědčení nebo náboženské komunitě. V tomto ohledu má několik států závažné nedostatky. Také nestačí, aby stát příslušné právo zakotvil ve své ústavě a v zákonech, jež ústavní normy aplikují; je nezbytné, aby byl výkon této svobody také účinně chráněn na úrovni žitých společenských vztahů.

Nyní se péče mezinárodní komunity a některých jejích organizací o naši problematiku snaží zahrnout náboženskou svobodu "pod deštník" náboženské tolerance. Mám nyní zejména na mysli OBSE a pozornost, kterou tato organizace již nějakou dobu věnuje tomuto problému v rámci jeho tzv. humánní dimenze.

V této souvislosti Svatý stolec mnohokrát připomněl a připomíná ještě další mezinárodní dokument, za jehož obsah se také sám zasazuje. Mluvím tu o Deklaraci UNESCO o toleranci z r. 1995. Tento dokument upřesňuje, že tolerance neznamená "zříkat se vlastních principů nebo je oslabovat", nýbrž je to "svoboda být věrný vlastnímu přesvědčení a akceptovat, že druzí mohou činit totéž". Ti, kdo žijí v souladu s vlastním náboženským přesvědčením, nemohou být jen proto považováni za intolerantní. Intolerantními se stávají, jestliže, místo aby svá přesvědčení (pouze) nabízeli a případně s respektem vyslovovali kritiku názorů odlišných od svých vlastních, zamýšlejí svá přesvědčení vnucovat jiným a vykonávají na jejich svědomí otevřený nebo skrytý nátlak.

Na druhé straně nemusejí být v rozporu s tolerancí právní předpisy diferencované podle konfesí, pokud je zaručena identita a svoboda každé z nich. Dokonce ani uznání určitého náboženství za státní neporušuje samo o sobě lidská práva. Takové uspořádání nesmí přirozeně překážet účinnému a plnému výkonu ani jednoho z občanských a politických práv náboženských menšin. K tomu je užitečné ještě jednou připomenout již citovaný 22. obecný komentář Výboru pro lidská práva, který zdůraznil, že podle zásady nediskriminace kvůli víře nebo přesvědčení nesmějí státní orgány omezovat přístup ke službám a vládním úřadům pouze pro věřící státního náboženství nebo pro příslušníky náboženské většiny.

Závěr

Rád bych nakonec vyslovil otázku: existuje stát, v němž církev může říci, že uskutečňuje náboženskou svobodu tak plně, že se ona sama i podle měřítek svovody, jež je specificky její - libertas Ecclesiae - cítí dokonale spokojena? Má-li být odpověď exaktní nebo přesná, musí být záporná.

I ve státech, kde se náboženská svoboda bere velmi vážně a kde Církev může říci, že se cítí v rozumné míře spokojena, je vždy ještě něco, co zcela adekvátně neodpovídá jejím potřebám. V jedné zemi není například uznávána specifická povaha některé z jejích základních institucí (jako je hierarchická struktura). V jiné není náležitě uznáváno kanonické manželství; školský sytém v další dostatečně nerespektuje právo rodičů a tím méně církve; v ještě jiné zemi nebere hospodářský systém na zřetel ve vlastním smyslu sociální cíle církevních institucí.

V těchto zemích, navzdory tomu či onomu dílčímu omezení, může Církev přesto říci, že se těší téměř vždy dostatečné svobodě, stejné jako jiné konfese. A ona také ví, jak taková omezení přijímat. Vždyť je si plně vědoma své "poutnické" povahy - je totiž "in statu viae", je společnicí každého a sympatizuje s každým, kdo jako homo viator hledá, vědomě nebo neuvědoměle, Boží tvář.

Nicméně libertas Ecclesiae, její vnitřní svoboda, je v každém případě mocnější než všechna omezení, jimž může být vystavena. Tato její svoboda je totiž odvozena k Kristova mandátu a má hluboký a široký dech Ducha. Je to svoboda lásky, která v ní přebývá - odedávna a vždy nově - k lidské osobě, jež je živým Božím obrazem.