Oficiální teologické vyjádření k problému veřejné podpory potratů

P. Basil Cole OP, ThD., Dominikánské studium, 487 Michigan Avenue, NE, Washington DC 20017-1585

11. září 2004

Vážený pane Balestrieri,

**ARP Augustin Noia OP, podsekretář Kongregace pro nauku víry, mě požádal, abych neoficiálně odpověděl na Vaše dubia, jež jste dne 30. srpna 2004 písemně podal Kongregaci**:

I. Zda nauku, že jakýkoli přímo zamýšlený a provedený potrat je těžkým hříchem, je možné kvalifikovat jako dogma božské a katolické víry a zároveň protichůdný omyl jako herezi, ve smyslu podobném prvnímu odstavci vyznání víry.

II. Zda nauku o závažné nedovolenosti jakéhokoli práva na přímo zamýšlený a provedený potrat je možné kvalifikovat přinejmenším implicitně, ale také přímo jako shora zmíněné dogma božské a katolické víry a zároveň protichůdný omyl jako herezi, ve smyslu podobném prvnímu odstavci vyznání víry.

Má odpověď na první otázku je: ano.

Papež Jan Pavel II. v encyklice Evangelium vitae zřetelně učí:

62c. Vzhledem k této jednomyslnosti v tradici církevní nauky i discipliny mohl papež Pavel VI. potvrdit, že toto učení je nezměněné a nezměnitelné [vypouštím pozn. 72]. Proto i my, z moci autority, která byla od Krista přenesena na Petra a jeho nástupce, ve společenství s biskupy, kteří často potrat odsoudili a svůj názor potvrdili ve výše připomenuté celosvětové anketě,

vyhlašujeme, že úmyslný potrat, ať už je sám cílem nebo prostředkem, je vždy závažným morálním přestupkem, neboť představuje záměrné zabití nevinného člověka. Tato nauka se opírá o přirozený Boží zákon, dále o psané Boží slovo, je předávána církevní tradicí a hlásána všeobecným učitelským úřadem církve

[vypouštím pozn. 73].

Nikdo s pravým teologickým smýšlením by netvrdil, že tato pravda o hříchu potratu formulovaná jednoduše papežem, který interpretuje papežské a biskupské magisterium, je pouze pravděpodobné nebo nikoli neomylné mínění. Je definitivní, jisté, nepochybné a neomylné na základě obecného magisteria.

Pokud jde o kategorizaci této nauky, řekl bych toto: ačkoli papež Jan Pavel II. v encyklice Evangelium vitae 61 konstatuje, že potrat je v Písmu svatém odsouzen nikoli přímo a konkrétně, nýbrž jen jako logický důsledek, učí pak v témž odstavci, že potrat je přímo a konkrétně odsuzován jako velmi těžký hřích posvátnou tradicí:

61c. Křesťanské tradice, jak správně říká Deklarace, kterou k tomuto tématu vydala Kongregace pro nauku víry [vypouštím pozn. 61], je od samého počátku až po naše dny jasná a jednomyslná v tom, že pokládá potrat za něco morálně naprosto špatného.

Neboť hned, jak začalo křesťanské společenství přicházet do styku s řecko-římským světem, kde byla praxe potratu a infanticidy velmi rozšířena, postavilo se jak svou naukou, tak svými mravy proti těmto společenským zvyklostem, jak dosvědčuje již výše zmíněná Didaché [vypouštím pozn. 62].

61d. Po dobu dvou tisíc let zastávali toto učení nepřetržitě církevní otcové, pastýři i učitelé.

Ani diskuse filosofů a vědců o tom, v kterém přesně okamžiku dochází k vdechnutí duchovní duše, nepřinesly žádné závažné pochybnosti o odmítnutí potratu z morálního hlediska.

Podle definice dané církví má křesťanská víra dva prameny Zjevení: Písmo a posvátnou tradici. Proto je důležité připomenout kánon 750, § 1 Kodexu církevního práva z r. 1983:

Božskou a katolickou vírou je třeba věřit všemu, co je obsaženo v Božím slově psaném nebo

tradovaném

jako v jednom depozitu víry církvi svěřeném a zároveň předkládaném jejím slavnostním nebo

řádným všeobecným učitelským úřadem

jako Bohem zjevené; to se také projevuje všeobecným souhlasem věřících pod vedením posvátného učitelského úřadu církve. Proto jsou všichni povinni vyhýbat se jakýmkoli protikladným naukám.

Božská a katolická nauka může být obsažena pouze v některém z těchto dvou pramenů. K tomu, aby se k ní vztahoval první odstavec Vyznání víry z 29. června 1998, se nepožaduje, aby byla obsažena v obou pramenech zároveň:

V pevné víře věřím také všemu, co je obsaženo v Božím slově, psaném nebo předávaném tradicí, všemu, co církev předkládá k věření jako božsky zjevené, ať už slavnostním rozhodnutím nebo písemně řádným učitelským úřadem.

Závěr mého rozboru, jejž uvádím jako teolog, k vašemu prvnímu dubiu, je, že nauka proti potratu spadá pod

víru božskou a katolickou

na základě řádného a všeobecného učitelského úřadu.

Ačkoli papežské magisterium representující universální církev nepoužilo přesné klausule "na základě božské a katolické víry" v tolika svých vyjádřeních, bylo by to mohlo snadno učinit. Právě proto, že to neučinilo tak nedávno, není tím oslabena

zjevnost

pravdy, že dotyčná nauka skutečně je věcí božské a katolické víry. Všichni katolíci jsou vázáni v to věřit pevným a neodvolatelným souhlasem víry, která nepřipouští jakoukoli výjimku. Na veřejnosti ani soukromě nemohou tuto nauku nikdy zapřít nebo o ní pochybovat.

Pokud jde o úroveň magisteria, římský velekněz nedefinoval nauku o potratu slavnostně, jak tomu bylo v případě vyhlášení dogmatu o neposkvrněném početí Panny Marie nebo o jejím Nanebevzetí. Všeobecné církevní sněmy nevynášely anathemata proti těm, kdo uvedenou nauku ve víře nepřijímali. Tvrzení, že tato pravda naší víry je pravdou slavnostně vyhlášenou, by nebylo správné fakticky, je to však pravda této úrovni blízká a mohla by být jednoho dne za takovou prohlášena, kdyby ji slavnostně definoval papež ex cathedra nebo všeobecný sněm v jednotě s ním.

Církev měla a má prozíravě zato, že takových slavnostních aktů vyhlášení nebývá třeba. Jedním důvodem, proč církev slavnostně nedefinuje tu nebo onu záležitost mravů, je možná prostě to, že proti dané nauce neexistuje žádné silné teologické hnutí, třebaže s ní nesouhlasí sekulární společnost a příležitostně některý teolog nebo náboženský učitel. Církev podobně řekla slavnostním způsobem málo o existenci ďábla, protože nedošlo k žádnému závažnému popírání jeho existence, jak o ní učí Písmo svaté. Církev obvykle užívá slavnostní úrovně své autority uvážlivě a spíše v otázkách dogmatických než morálních, ačkoli dogma a morálka nejsou zcela rozdílné, jelikož teologie je jedna věda, nikoli dvě.

Tvrdit, že nauka o potratu není definitivní a že je možné s ní nesouhlasit, by tedy bylo teologicky mylné a heretické. Jestliže ji kdokoli popírá, je to hereze v tomistickém slova smyslu. Popírání nebo zpochybňování nauky o potratu je kromě toho posuzována jako hereze kánonem 751 Kodexu církevního práva:

Herezí se nazývá, po přijetí křtu, zatvrzelé popírání nějaké pravdy, jíž je třeba věřit božskou a katolickou vírou, nebo zatvrzelé pochybování o ní.

Podmínka zatvrzelého popírání nebo pochybování je splněna objektivní situací hříchu, jež trvá v čase a kterou vůle individuálního věřícího neukončuje; k tomu, aby se vytvořila základní obtíž situace v církvi, nejsou nutné žádné další požadavky (postoj vzdoru, předchozí varování aj.).

Podmínka znalosti je splněna, jestliže někdo ví nebo pochybuje, i když jen in confuso (v pomýlenosti), že církevní učení oficiálně odsuzuje potrat jako hřích. Teologové proto obvykle učí, že nemusí být známa přesná úroveň jistoty ("na základě božské a katolické víry").

K tomu, abyste se dopustil hříchu hereze, nemusíte popírat slavnostně definované pravdy víry. Stačí popírat pravdy protikladné zjevnému chápání Písma svatého, například popírat pravdivost některého z přikázání Desatera. Tomáš někdy označuje za heretiky lidi, kteří popírají zjevný a zřejmý smysl biblických textů. To neznamená, že mravní nauky nemohou být definovány, vždyť jich několik málo církev slavnostně definovala, zejména o manželství na Tridentském sněmu, a proti polygamii.

Jestliže tedy učením a kázáním zatvrzele popírám, že potrat je vnitřně špatný, nebo o tom pochybuji, dopouštím se smrtelného hříchu hereze. Za týchž okolností jsem také automaticky exkomunikován na základě ustanovení kánonu 1364, §1, pokud na vnějším fóru nejsou vyvráceny předpoklady znalosti zákona a trestu (kánon 15, §2) a přičitatelnosti (kánon 1321, §3):

Odpadlík od víry,

heretik

nebo schismatik upadá automaticky do exkomunikace, s patřičným ohledem na kánon 194, §1, n. 2; je-li klerikem, může být potrestán i tresty uvedenými v kánonu 1336. §1, nn. 1, 2 a 3. §2. Vyžaduje-li to dlouho trvající vzdor nebo závažnost pohoršení, mohou být přidány další tresty včetně propuštění ze stavu kleriků.

Má odpověď na II. je: ano.

Ze všeho, co bylo uvedeno, by mělo být zřejmé, že kdokoli hájí právo na potrat, je zatížen herezí a stává se částí její temnoty.

Jestliže tedy katolík veřejně a zatvrzele podporuje občanské právo na potrat, a ví, že oficiální církevní nauka je proti takovému zákonu, dopouští se hereze podle § 751 Kodexu. Pokud není vyvrácen předpoklad znalosti zákona a trestu (kánon 15, §2) a přičitatelnosti (kánon 1321, §3) na vnějším fóru, je také automaticky exkomunikován podle kánonu 1364, §1.

P. Basil Cole OP

Z angličtiny přeložil Dr. Václav Frei