Je prvotní hřích vynálezem církve?

Tato otázka bude 3. a 4. března tématem sympozia v Římě, organizovaného papežskou univerzitou Regina Apostolorum za účasti teologů, psychologů a sociologů. O tom poskytl interview agentuře ZENIT profesor teologické antropologie P. Pedro Barrajón.

Z: Jan Pavel II. se ve své poslední knize "Paměť a identita" často zmiňuje o prvotním hříchu. Byl tento kongres organizován na základě publikace papežovy knihy?

B: My jsme opravdu nevěděli, že **nová kniha Jana Pavla II. je reflexí problému zla a hříchu ve světle Kristova vykoupení. Shodné prvky byly spíše náhodné, nebo lépe řečeno prozřetelnostní, protože setkání bude obohaceno hlubokými úvahami Svatého otce o hříchu a zlu na pozadí tajemství Vykoupení.

Nezapomínejme, že jeho první encyklika, Redemptor hominis, je věnována Kristu jako Vykupiteli, jako tomu, kdo vykupuje člověka z hříchu a ze všech zel, jež na něho zvláštním způsobem útočí v tomto kritickém okamžiku dějin.

Z: Proč jste si vybrali tak náročné aktuální téma?

B: Kongres o prvotním hříchu bude interdisciplinární. To znamená, že se bude tímto složitým a delikátním tématem zabývat v první řadě z hlediska Zjevení, dějin teologie a magisteria; ale bude se také snažit ukázat jeho ekumenické, filosofické, kulturní, pedagogické, psychologické a dokonce i (přírodo)vědecké souvislosti.

Mám přitom na mysli par. 25 encykliky Centesimus annus, kde papež nejprve připomíná události, jež otřásly světem r. 1989 po pádu Berlínské zdi, a uvažuje o prozřetelnostním působení Boha, Pána dějin - působení, jež ponechává prostor lidské svobodě; k tomu připojuje hlubokou úvahu o prvotním hříchu a ukazuje, jak toto dogma pomáhá porozumět lidské skutečnosti v celé její složitosti.

Jednání kongresu jsme rozdělili do čtyř základních sekcí.

První bude problém zkoumat z biblického hlediska.

Druhá sekce, která se bude zabývat dogmatickou teologií, se bude snažit prezentovat status quaestionis prvotního hříchu tím, že jej bude sledovat z různých perspektiv: z perspektivy christologické, ve světle biblického pojetí člověka jako Božího obrazu, a dále z hlediska teologické antropologie, mariologie a soteriologie. Tato část končí reflexí prvotního hříchu v nauce Jan Pavla II.

Třetí sekce kongresu má rozvíjet teologické aspekty ekumenického rázu zaměřené na pojetí prvotního hříchu v luteránské a ortodoxní tradici. Jiné směry diskuse v této sekci se budou týkat morální a spirituální teologie.

Z: Pro moderní svět je obtížné přijmout už ideu hříchu. S prvotním hříchem je to ještě obtížnější vzhledem k jeho dědičnosti. Co si o tom myslíte?

B: Jan Pavel II. se r. 1986 ve svých katechezích věnovaných výkladu Kréda chtěl zaměřit zejména na téma prvotního hříchu. V jedné z těchto katechezí (z 24. září) papež tvrdí, že moderní kultura má silné výhrady, zabývá-li se prvotním hříchem, neboť nemůže připustit myšlenku dědičného hříchu spjatého s rozhodnutím zakladatele lidské rodiny a domnívá se, že takové pojetí je v protikladu k personalistickému pohledu na člověka.

Hned poté však dodává, že právě tato církevní nauka o prvotním hříchu se ukazuje jako nesmírně významná pro dnešního člověka, který nedokáže, když v této otázce odvrhl víru, najít důvody záhadných a stísňujících projevů zla, jak je denně zakouší, a proto "končí přelétáním mezi ukvapeným, neodpovědným optimismem a radikálním, zoufalým pesimismem".

Když Církev naproti tomu přijímá dogma o prvotním hříchu, ví, že v lidském srdci probíhá strašlivý zápas mezi dobrem a zlem a že lidstvo i jednotlivci mohou vítězit pouze tak, že se sjednotí s Kristem jako Vykupitelem.

Křesťanský realismus nezakrývá ránu v lidské přirozenosti, ale snaží se ji zmírnit a léčit Kristovou milostí. Právě proto si zachovává jasný a vyvážený pohled, jejž pak uplatňuje ve výchově a v mravním posuzování rodinných, společenských, hospodářských, kulturních a politických situací.

Z: Někteří vykládají hřích Adama a Evy v tom smyslu, že to byl objev vědění jako vzpoury proti Bohu. Jak chcete přistupovat k problému užití vědy?

B: Máme v plánu dva projevy k otázkám přírodních věd. Nejprve bude mluvit mons. Fiorenzo Facchini z univerzity v Boloni o otázkách vzniku člověka z pohledu dnešní vědy a o teologických důsledcích pro dogma o prvotním hříchu.

Druhý projev má pronést mons. Jósef Zyciński, arcibiskup z Lublinu v Polsku, který bude mluvit o nedávných objevech v oblasti genetiky a o jejich vztahu k významu prvotního hříchu.

Ačkoli se o dědičném hříchu dovídáme prostřednictvím Zjevení, i sám rozum si uvědomuje, třebaže bez výslovného pojmu prvotního hříchu, jakési prvotní zlo a situaci člověka, hluboce poznamenanou zkušeností zla. V té souvislosti je zvlášť plodný dialog mezi vírou a rozumem.

Chceme se také věnovat otázce prvotního hříchu z hlediska psychologických věd i důsledkům dogmatu o prvotním hříchu pro kosmos.

Nesmíme zapomínat na text listu Římanům, kde sv. Pavel říká, že samo tvorstvo sténá v očekávání svého vykoupení (Ř 8,22). To je velmi zajímavý pramen úvah pro ekologii I pro teologii samu.

Z: Myslíte si, že prvotní hřích byl "nutné zlo”, řečeno výrazem, který se opakovaně vyskytuje v knize Jana Pavla II. "Paměť a identita”?

B: Musíme umět číst tento výraz Jana Pavla II. v kontextu, v němž jej užívá, a v jeho správném smyslu.

Papež samozřejmě nechce říci, že Bůh záměrně chtěl zlo, to je něco, co je u Boha prostě nemožné.

To znamená, že Bůh může připustit zlo, aby pak z něho vyvodil větší dobro pro lidstvo. Extrémním případem ne nepochybně utrpení, ukřižování a smrt vtěleného Božího Syna. To je absolutně největší zlo v historii lidstva.

Avšak Bůh dokázal z tohoto zla vytěžit největší dobra vykoupení a milosti. V tomto smyslu mluví církev ve velikonoční liturgii o prvotním hříchu jako o "šťastné vině" - felix culpa -, která nám dala takového Spasitele.

Z: Na vašem setkání budete také hovořit o tématu prvotního hříchu v nauce Jana Pavla II. Nabízí papež na tomto poli něco teologicky nového?

B: V katechezi o prvotním hříchu rozvíjí Jan Pavel II. v podstatě nauku Církve obsaženou zejména v dekretu Tridentského koncilu o této otázce, a čerpá také z nauky velkých teologů, především sv. Tomáše Akvinského.

Ale při své snaze dát tomuto dogmatu personalistické hledisko a obrovském respektu k tradici se snaží ukázat, jak dogma o prvotním hříchu, navzdory tajemství, jímž je zahaleno, není v rozporu s lidským rozumem.

Mám v této chvíli na mysli katechezi z 1. října 1986, kdy papež řekl, že "v žádném Adamově potomku nemá prvotní hřích povahu osobní chyby. Je to nedostatek posvěcující milosti v lidské přirozenosti, jež byla vinou našich dávných předků odříznuta od svého nadpřirozeného cíle. Je to hřích přirozenosti, který má jen analogický vztah k hříchu osoby."

Tato nauka pak byla převzata do Katechismu katolické církve a je dokladem starosti Jana Pavla II. o to, aby bylo toto dogma ukázáno v personalistické perspektivě, v naprosté věrnosti velké tradici magisteria a teologie.

Řím, 1. března 2005 (ZENIT)

Z anglické verze přeložil Dr. Václav Frei