Benedikt XVI.

Ti, kteří po dlouhá léta viděli v Josefu Ratzingerovi ztělesnění všeho špatného v církvi, se v několika hodinách po Habemus Papam projevili ve své porážce velkodušně. Vedeni Hansem Küngem navrhli dát Ratzingerovi novou šanci, řekněme sto dní, aby ukázal, že lituje svého zpátečnictví a že se polepší. Zodpovědnosti jeho starého úřadu jako Prefekta pro nauku víry a zodpovědnosti jeho nového povolání jsou prý výrazně odlišné. Papež se musí snažit, aby byl otcem všech** věřících. (Což je pro něho velká výzva; ještě větší výzva je to ovšem pro pochybné věřící.)

S volbou papeže Benedikta XVI. spadla opona na dlouhé mýtické drama "Duch Druhého vatikánského koncilu", ve kterém revoluce založena Koncilem byla opožděna bojácností Pavla VI. a dočasně vykolejena zpátečnickým Janem Pavlem II. Církev se nevyhnutelně blížila k "příštímu papeži" - šťastnému rozuzlení. Ten se měl chopit progresivního přizpůsobování se moudrosti dnešního světa. Opona spadla, ovšem většina publika již tak jako tak dávno opustila sál - až na pár nezmarů, kteří prohlašují, že dávají papeží sto dní na to, aby obnovil show. Někteří z nich asi přejdou do jiného divadla. Jsou horší věci, než nebýt katolíkem: uvidět že to, co člověk je, je to, že není katolík.

Nedomnívám se, že papež Benedikt přistoupí k hromadným exkomunikacím, nepochybuji ale, že bude výzvou k tomu, aby se lidé znovu zamysleli nad tím, co pro ně znamená být ve společenství s Církví. Již dlouhá léta totiž dává najevo své přesvědčení o tom, že se odehrává boj o duši Západní civilizace a v posledku o duši celého světa.

Volba jména je důležitá - nestal se Janem Pavlem III. To by mohlo svádět ke srovnávání s jeho nenapodobitelným předchůdcem, Janem Pavlem Velikým. Domnívám se, že si své jméno zvolil po prvním Benediktovi, otci západního mnišství. V době hlubokého temna rozdmýchávalo Benediktovo hnutí duchovní, kulturní a morální obrodu Evropy.

Mnoho již bylo řečeno o rozdílech mezi vřelým Janem Pavlem II., který ohlašoval "rozkvět evangelizace" a zarputilým Ratzingerem, který často mluvil o zmenšujícím se stádci věrných - s odkazem na Ježíšova slova, že semeno v půdě musí nejdříve zemřít, než začne přinášet plody. V tomto srovnání můžeme nalézt jistou míru pravdy. Rozdíl mezi těmito papeži spočívá v odlišných charizmatech a intelektuální formaci. Kardinál Avery Dulles charakterizoval svědectví Jana Pavla II. jako "prorocký humanismus". Papež Benedikt bude pravděpodobně pokračovat v linii Josefa Ratzingera a zvýrazňovat neumdlévající "christocentrický humanismus". Tím samozřejmě nechceme říci, že Jan Pavel Veliký nebyl dostatečně christocentrický. Navržený rozdíl mezi Janem Pavlem a Benediktem neznamená jejich nesoulad, ale chce se tím říci, že Ratzingerův zřetelný důraz byl na ukřižovaného Krista a nutnou zkušenost Církve s křížem v celé její historii.

Jejich různé důrazy pramení dost možná z faktu, že Ratzinger je oddán více augustiniánské teologii, zatímco Jan Pavel byl více tomistou. Oba důrazy ústí do jedné neohrožené výzvy, "Nebojte se!" Toto heslo Jana Pavla bylo energicky zopakované Benediktem XVI. Ukřižovaný Kristus je vzkříšený a vítězný Kristus, který (v oblíbené Ratzingerovo pasáži) říká svým učedníkům: "Neboj se, malé stádce, Otcovi se zalíbilo dát vám království." Zdůrazněn je zvlášť přívlastek malé.

Na základě Ratzingerových spisů víme, že papež Benedikt je silně skeptický vůči sociologickým popisům a analýzám církve. Sdělovací prostředky i někteří vědci se vyžívají ve statistickém vyměřování prosperity a neúspěchů církve v její historii. Pro papeže Benedikta nemají tyto odhady téměř žádnou hodnotu. Sdělovací prostředky budou mít těžké si na toto zvyknout. Nechtějí totiž mluvit o zjevené pravdě či spáse přinesené Ježíšem Kristem. Benedikt trvá na tom, že mluvit o církvi znamená mluvit o Kristu. To může vést k tomu, že sekulární elity raději nebudou mluvit o církvi vůbec.

Tato situace byla hezky shrnutá komentářem Teda Koppela v Nightline, v noci po volbě Benedikta XVI. Tématem se stal mezináboženský dialog a já jsem při tom referoval k radikálnímu christocentrismu nového papeže. "Tak co to je, Otče," zeptal se Koppel, "Kristus nebo mezináboženský dialog?" Ale samozřejmě že mezináboženský dialog - vycházející z přesvědčení, že Ježíš Kristus je Spasitel celého světa včetně vyznavačů jiných náboženství. V nich, jak Katolická církev věří, se nacházejí elementy pravdy a milosti, které je třeba objevit. Podobné nepochopení vyvstalo také kolem deklarace Dominus Iesus, který byl vydán Ratzingerovou Kongregací pro nauku víry před několika lety. Deklarace je nejčastěji parafrázována slovy: "Katolictví je pravdivější než ostatní náboženství a dokonce než ostatní křesťanské církve." Samozřejmě, jak jinak. Kristus je jen jeden a proto, na hlubší úrovni teologického chápání, může být pouze jedna Církev a Katolická církev vznáší nárok na to, že je touto, v čase putující, Církví. Toto pojetí není v rozporu s ekumenismem: naopak, je úhelným kameneme ekumenického úsilí o jednotu všech křesťanů.

Tak jako kardinál Ratzinger i papež Benedikt bude nadále hájit jednotu pravdy a lásky. Karikaturu jejich nejednoty nalézáme v zaběhlém schématu: liberálům jde hlavně o lásku, konzervativcům jde hlavně o pravdu. Jak řekl Ratzinger ve své homílii před konkláve: láska bez pravdy je slepá, pravda bez lásky je prázdná. Láska bez pravdy je pouhá sentimentalita, pravda bez lásky je sterilní.

Řeči se točí také kolem toho, zda Benedikt změní tu či onu "politickou linii" Jana Pavla, jako kdyby každý nový papež zakládal Církev odznovu. Samozřejmě že existuje rozvoj v církevním životě, v morálních a teologických naukách zásadní důležitosti ovšem ke změně nikdy nedošlo a nikdy nedojde. Papežský úřad je velice omezený. Papežova práce je bránit, uchovávat a předávat "víru v minulosti zjevenou svatým", víru předanou v Písmu svatém a v tradici vedené Duchem Svatým. Papež, který by chápal doktrínu církve jako pohou věc osobního či kolektivního rozhodnutí, by byl špatný papež.

Benedikt byl zvolen o svátku Lva IX., posledního velkého německého papeže. Jsem přesvědčen, že Benedikt vidí některé nápadné podobnosti mezi jedenáctým stoletím Lva IX. a potřebami naší doby. Znovu zde spatřujeme pouto se svatým Benediktem, který pracoval na znovuobnově civilizace a církve. Největší protivníci nynějšího papeže budou ti, kteří naléhají, aby se církev nejen podvolila, ale aby přímo požehnala devastaci odehravající se ve jménu "pokroku". Úspěchy moderní doby jsou významné, jsou však křehké a náchylné k sebezničení, pokud nejsou postaveny na pravdě. Touto pravdou je vposledku Ježíš Kristus, Syn Boží, který nepřišel svět zničit, ale zachránit.

Papežovi Benediktu XVI je sedmdesátosm let a mnozí mluví o krátkém a přechodném pontifikátu. Neočekávám, že bude tento pontifikát krátký a jsem si zcela jistý, že nebude přechodný, pokud tím máme na mysli "nic nedělejme a počkejme do příštího pontifikátu". Papež má velice jasné názory na to, co má být v církvi reformováno, včetně toho, co se v posledních desetiletích nazývalo "reforma". V tomto ohledu bude papež pokračovat v díle Jana Pavla Velikého, tj. bude pokračovat v dvojjediném úkolu Druhého vatikánského koncilu: ressourcement a aggiornamento. Znovuosvojení si tradice a dialog se současným světem nejsou dvojí program, "konzervativní" a "liberální", jedná se dva zásadní rozměry jediné obnovy církve. Pokud se Koncil nemýlí v prohlášení, že církev je svátostí pro svět, obnova církve je zároveň cestou k obnově světa. Svatý Benedikt toto přesvědčení sdílel a jeho dílo jej přes propasti věků dosvědčuje.

P. Richard John Neuhaus

Přeložili a upravili manželé Novotných