Evoluce očima katolické církve

Vídeňský kardinál Christoph Schönborn se pokusil objasnit učení církve ve vztahu k Darwinově teorii evoluce článkem v listě New York Times ze 7. července 2005. Článek vyvolal příval komentářů.

Agentura Zenit požádala o rozhovor na toto téma P. Edwarda Oakese SJ, profesora teologie na University of St. Mary of the Lake. První část rozhovoru - "O důležitosti definic" - vyšla 27.7.2005.**

Z: Kardinál Schönborn uveřejnil nedávno na stránce "Názory" v New York Times článek o evoluci. Oč mu v tomto textu hlavně šlo? Byla to skutečně nová kapitola v kontroverzi mezi evolucionismem a kreacionismem?

O: Především bych rád vyjasnil otázku interpretace eseje kardinála Schönborna; ta se nepochybně týká i vydavatele listu Times.

Dva dny po publikaci jeho eseje se v Times objevilo na první stránce líčení této kontroverze pod nadpisem "Přední kardinál nově definuje názor církve na evoluci". Něco jako by byla taková nová definice kardinál rozhodně nevyslovil.

Církev za prvé nemá žádnou "nauku" o evoluci, stejně jako nemá nauku o tektonických deskách ani oficiální učení o tom, jak vzniká lidské vědomí z elektrických impulsů mezi neurony v mozku. Takové otázky jsou v každém případě jak mimo kompetenci církevního magisteria, tak i bez významu ve věcech spásy.

Za druhé, i kdyby učitelský úřad církve oficiální nauku o evoluci měl, nerevidoval by oficiálně své "názory" tak, že by některý kardinál, byť i "přední", napsal in propria persona - sám za sebe - nějaký článek, a to ještě ve formě poměrně stručného textu ve světských novinách.

Po tomto vyjasnění mohu říci: jsem přesvědčen, že esej kardinála Schönborna Finding Design in Nature (Nalézání záměru v přírodě) v New York Times ze 7. července právem jasně ukazuje něco důležitého - zhruba řečeno je druhou stranou mince dokreslující dnes již slavnou větu papeže Jana Pavla II. z jeho dopisu Papežské akademii věd v říjnu 1996.

Jan Pavel II. tehdy řekl, že "evoluce" - kterou, jak kardinál Schönborn správně upozorňuje, ponechal Svatý otec bez bližšího vymezení - již nemůžeme být pokládána za pouhou "hypotézu", protože tuto teorii nyní potvrzuje mnoho nových údajů.

Problém je v tom, že jeho velmi krátký dopis přinesl vzápětí - v důsledku neomaleného způsobu, jímž někteří darwinisté rádi uzurpují slovo "evoluce" pro své ateistické záměry - jisté chybné interpretace, před nimiž se po mém soudu kardinál Schönborn snažil varovat.

Ovšem toto kardinálovo zcela oprávněné varování naprosto nevidím jako nějakou "novou kapitolu ve sporu mezi evolucionismem a kreacionismem".

Především, pokud "kreacionismus" znamená stvoření v šesti dnech, jak na něm dosud trvá několik málo křesťanských fundamentalistů, pak není ani ta nejmenší vyhlídka, že by se katolická církev přidala k této straně sporu. Ale "kreacionismem" se také může mínit totální ontologická závislost vesmíru na stvořitelském aktu Boží vůle, a nic v teorii evoluce nemůže tuto podstatnou nauku katolické víry ohrozit.

Připomeňme, že podle svatého Tomáše Akvinského by ani v hypotetickém případě časové věčnosti světa taková věčnost času neoslabila stvořenou kontingenci "Kontingence" bývá chápána jako střední oblast, která vylučuje jako nutnost, tak i nemožnost - tedy vypovídá dvojí možnost: být či nebýt. V této souvislosti tedy znamená, že svět je, ale nemusí být. světa, naprosto závislého na svobodném Božím rozhodnutí jej stvořit.

Z: Lidé, kteří se vědou nezabývají, si často myslí, že Darwinova teorie evoluce je všeobecně přijímána jako vědecký fakt. Je tomu tak? Jestliže ne, co nyní říká nejlepší věda?

O: Jak správně zdůraznil kardinál Schönborn, klíčovou otázkou je, jak definujeme evoluci.

Jestliže evoluce znamená prostě "sled generací doprovázený pozměňováním [descent with modification]", pak bych souhlasil, že musíme evoluci považovat za potvrzenou vědeckým "faktem" - míníme-li tímto tendenčním slovem skutečnost, kterou si nikdo nedovolí popírat, leda za cenu obskurantismu.

Takto definovaná teorie evoluce tvrdí, že život začal asi před 3,5 miliardami let jako jednobuněčný organismus schopný replikace, jehož potomky jsme my všichni. Jelikož každý, kdo nyní čte tyto řádky, začal kdysi svou existenci jako jednobuněčný organismus, je podle mne těžké nahlédnout, proč bychom měli takovou teorii považovat za zásadně nepřijatelnou. Kromě toho nezapomeňme, že biologickou základnou odporu církve proti umělým potratům je jednobuněčný počátek lidského života.

A jakmile stopujeme zpětně předávání života užitím genetiky jako vodítka a jakmile sledujeme dráhy života nazpět k jeho nejvzdálenějším počátkům, vidíme, v jakých vzájemných vztazích jsou různé formy života. Užitím genetiky můžeme navíc přibližně stanovit místa, kde každá větev života odbočuje od svých rodičovských větví.

Problém vzniká tím, že se nerozlišuje mezi darwinismem a evolucí přísně definovanou. Darwinismus se nejen hlásí k faktu "sledu generací doprovázeného pozměňováním"; činí si ještě nárok, že zná ono "jak" evoluce: tvrdí, že k evoluci došlo - vyjádřeno darwinistickým termínem - cestou "přirozeného výběru".

Opět: je-li tento termín přesně definován, pak prostě znamená, že své geny mohou předávat pouze organismy, které dosáhly věku, kdy se mohou rozmnožovat; a jsou-li tyto geny nějakým způsobem "odpovědné" za napomáhání organismu k dosažení reprodukčního věku, pak tato "prospěšnost" bude pravděpodobně přispívat i k jejich dalšímu úspěchu.

Stejně jako v případě nauky, že veškerý život začal jako jednobuněčný organismus, nevidím dobře důvod, proč by mělo být nahlédnutí tak zřejmé souvislosti pokládáno za sporné. Ale opět se musíme ptát: do jaké míry pojem přírodního výběru skutečně vysvětluje ono "jak" evoluce? Tato otázka je rozhodně velmi kontroverzní mezi filosofy biologie.

Necháme-li však stranou otázku, má-li přirozený výběr skutečně nějaký objasňující význam, vnášení toho pojmu do lidských vztahů nebylo pro 20. století ničím jiným než nezměrnou katastrofou: Karl Marx, John D. Rockefeler i Adolf Hitler byli nadšení stoupenci darwinismu.

Z toho důvodu bych řekl, že aplikace darwinistických principů mimo omezenou sféru evoluce organismů nejen není "všeobecně přijímána jako vědecký fakt", nýbrž byla také masivně "proti-potvrzena" dějinami.

Z: Mnoho katolických vědců - mezi nimi Kenneth Miller, profesor biologie na Brown University a autor knihy Finding Darwin's God (Nalézání Darwinova Boha) - se obrátilo na Svatý stolec s žádostí o vyjasnění této problematiky; za sebe vyjádřili přesvědčení, že ze striktně přírodovědeckého hlediska není Darwinův popis biologických počátků neslučitelný s katolickou naukou. Do jaké míry je stanovisko těchto vědců legitimní?

O: Vyjádření z Vatikánu by mohlo být prospěšné, ale také nevidím žádný problém, proč by každý neměl prostě nabrat hluboký dech a zůstat chvíli klidný.

Mou starostí v souvislosti s jakýmikoli dalšími církevními prohlášeními o evoluci je způsob, jakým žurnalistický svět nevyhnutelně překroutí jak význam církevní nauky, tak diskusi, kterou takový dokument jistě vyvolá mezi teology, věřícími biology a kibicujícími ateisty.

Ale pekelný lomoz žurnalistické debaty je tak jako tak jedním z rysů naší doby, takže by možná jasné a klidné vatikánské vyjádření k této otázce bylo nyní vhodné.

Z: Co byste uvítal, aby toto vyjádření řeklo?

O: Víte, ono je trochu nad mé platové zařazení, abych dával papeži Benediktovi a kardinálům v Římě instrukce, jak by měli nejlépe konat svou práci, ale povím Vám, jak sám k této problematice přistupuji ve svých spisech.

Vezměme si zákon gravitace. Katolická církev naštěstí nevydala žádné oficiální prohlášení k Newtonovým Principia mathematica, nejen proto, že by se takové prohlášení vymykalo kompetenci magisteria, ale také protože Newtonův zákon pak bylo třeba revidovat, když byl Albert Einstein nucen nově definovat gravitaci jako zakřivení prostoročasu hmotnými tělesy a ne jako jakousi tajemnou přitažlivou sílu hmotě vlastní, jak se Newton domníval.

Ale když Newton publikoval svá Principia - jež úplně vyvedla z konceptu vzdělanou veřejnost -, mnoho filosofů uchvátilo Newtonův zákon pro své antiteologické záměry. Prohlásili, že Newtonův zákon znamená, že Bůh je "zákonodárcem" tohoto zákona.

Zdálo by se, že je to přijatelné, ale pak přišel další krok. Jelikož gravitace působí sama, znamenalo to podle některých filosofů, že poté, co Bůh "vyhlásil" tento zákon, může se už odebrat na odpočinek a nechat vesmír, aby běžel sám od sebe. [Pozn. překl.: tento filosofický názor se nazývá deismus.]

Na neštěstí pro tyto ve vlastních očích "osvícenské" - ale ve skutečnosti neosvícené - filosofy není na gravitačním zákoně naprosto nic, co by ospravedlňovalo takový filosofický krok; sám Newton mu rozhodně odporoval. A kvantová mechanika v každém případě úplně rozmetala determinismus ve starém stylu.

Podobně, co kdyby nějaký geolog tvrdil, že Bůh buď neexistuje nebo je bezcitný vůči utrpení lidstva, jen proto, že posun tektonických vrstev vyvolává zemětřesení? I to by byl filosofický přídavek vnesený zvnějšku do zjištěných údajů geologie.

A kdyby neurolog řekl, že jelikož vědomí závisí na činnosti mozku, neexistuje nic takového jako duše - i to by byl neoprávněný závěr.

Jinými slovy: je-li evoluce skutečná, neznamená to, že už jen proto jsou pravdivé všechny závěry, které z nich tolik nudných pozitivistů vyvozuje.

Z: Mělo by tedy význam poukázat na filosofické omyly v závěrech některých darwinistů?

O: Jsem přesvědčen, že svatý Tomáš Akvinský ukázal teologům nejlepší způsob, jak si počínat s těmito neoprávněnými kroky. Když se začal vyrovnávat s Aristotelovou filosofií, velmi brzy rozpoznal u tohoto řeckého rozeného génia mnoho moudrosti a pravdy, ale jako křesťan také poznal, že se Aristoteles musel aspoň v některých svých závěrech mýlit.

Ale Tomáš se nespokojil jen s tím, že zjistil nepravdivost těch závěrů. Uvědomil si také, že má-li se dokázat, že se Aristoteles mýlí, musí se jeho omyly prokázat filosoficky.

Představte si někoho, kdo se chce naučit algebru jako samouk pomocí jedné z těch učebnic, kde jsou vzadu uvedeny správné výsledky. Pokusí se vyřešit nějaký příklad samostatně, a pak se podívá, jaký je správný výsledek. A když zjistí, že dospěl k chybné odpovědi, musí se vrátit a vypátrat, kde podle standardních matematických postupů udělal chybu.

Jinak doopravdy nezvládne algebru, pouze se bude učit nazpaměť odpovědi, jež by mohly být vzhledem ke jeho vědomostem úplně libovolné.

Církevní vyjádření k evoluci - zejména takové, o jaké podle všeho profesor Miller usiluje - by se buďto mohlo spokojit s upozorněním na některé mylné závěry vyvozované z Darwinovy teorie, nebo by také mohlo ukázat, kde a jak se uplatňuje špatná logika, která vede některé neosvícené darwinisty k jejich neblahým závěrům.

Můj názor je, že by učitelský úřad církve udělal nejlépe, kdyby se omezil na první úkol a přenechal filosofům a teologům, aby důkladně prodiskutovali ten druhý.

Poznámky překladatele

Na rozhovor odborníka pro zpravodajskou agenturu jistě nemůžeme mít stejné požadavky úplnosti jako na jeho vědecká pojednání.

Je ale škoda, že P. Oakes v první části rozhovoru blíže nerozvedl otazníky nad vysvětlujícím významem přirozeného výběru pro teorii evoluce, už pokud jde o vznik nového fungujícího orgánu (křídla, oka aj.); na takové problémy narážejí nejen "filosofové biologie", jak P. Oakes uvádí, ale sami biologové. Patří již na úrovni vědy k důvodům pochybností o evoluci nesené pouze náhodnými procesy. Ostatně myšlenku inteligentního záměru (intelligent design, ID) vyslovili přírodovědci jako první.

Druhá část rozhovoru - "O nesnázích uvést do souladu vědu a víru"; Zenit, 28.7.2005 - má pro české čtenáře zásadní nevýhodu: P. Oakes se ve svých odpovědích odvolává na čtyři prameny publikované a patrně známé v zahraničí, u nás však sotva dostupné.

Místo překladu druhé části dávám proto přednost shrnutí jejího obsahu.

Dopisovatel Zenitu navázal na encykliku Humani generis papeže Pia XII. z r. 1950. Ta připouští slučitelnost evolučního vzniku prvních lidí z živočišných předků (s výhradou nesmrtelné duše), ale jen jako hypotézu zasluhující další zkoumání. Katolíci od té doby "vyvinuli velké úsilí, aby zjistili, jaké mínění o vědecky pojímané evoluci a o původu lidstva je oprávněné", říká se v úvodu druhé části.

První otázky Zenitu lze shrnout takto: 1. Co jsou katolíci zavázáni věřit o Adamovi a Evě? 2. S jakým typem evolucionismu mohou souhlasit?

Podle P. Oakese se otázka o Adamovi a Evě kdysi soustřeďovala na spor mezi monogenismem a polygenismem (vzniklo lidstvo z jediného páru, nebo z několika různých?). To pokládá spíše za nedorozumění, obojí je přijatelné, ale v různém smyslu.

Podotýká, že genetika ukazuje na jediný pár plně lidských předků, kteří však patrně měli více před-lidských předků, jako má každý z nás dva rodiče, čtyři prarodiče atd. K tomu doporučuje tato díla: Alex Shoumatoff, The Mountain of Names. A History of Human Family (Pohoří/Hora jmen. Dějiny lidské rodiny) a Luigi Luce Cavalli-Sforza, The History and Geography of Human Genes (Dějiny a zeměpis lidských genů).

Za cennou pokládám jeho poznámku, že sám vidí hlavní obtíž ad 1. v problému dědičného hříchu. K tomu však bohužel jen cituje vlastní časopisecký článek Original Sin. A Disputation (Prvotní hřích. Disputace), First Things, listopad 1998. O jeho obsahu neuvádí nic bližšího.

Ad 2. P. Oakes připomíná jako zcela přijatelnou myšlenku "sledu generací doprovázeného pozměňováním" z první části rozhovoru.

Dodává, že v její prospěch mluví už starověcí myslitelé. Podle filosofa Anaxogory "símě (zárodek) každé věci je v něčem jiném"; řečtí církevní Otcové podobně předpokládali logoi spermatikoi u všech rozumných bytostí, svatý Augustin rationes seminales, volně přeloženo "zárodečné poznatelné principy", u všech bytostí.

Naproti tomu dělají P. Oakesovi větší starosti různé soudobé amatérské pokusy o smíření evolucionismu s křesťanskou vírou; uvádí především "hnutí ID (inteligentního záměru)".

Mne tu překvapuje výraz "hnutí". Základní myšlenka ID spočívá v tom, že živé organismy i jejich orgány jsou často tak složité, že nemohly vzniknout pozvolnými náhodnými změnami, nýbrž v podstatě jen celé naráz - a tedy na základě nějakého inteligentního záměru -, protože pouze pak mohly být výhodné pro přežití pod tlakem přirozeného výběru. Jde tedy o zásadní námitku proti zmíněnému "jak" v darwinismu (viz první část rozhovoru).

Po mém soudu není nutné vidět za inteligentním záměrem u živých organismů při vzniku nového orgánu nebo druhu přímý Boží zásah, ačkoli se to věřícímu nabízí. Je zdravá metodická zásada, že dá-li se problém vědecky formulovat, je třeba hledat řešení nejprve v rámci vědy.

V českém překladu máme knihu Darwinova černá skříňka (Návrat domů, Praha 2000), jejímž autorem je čelný zastánce ID Michael J. Behe. Originál je z r. 1996, možná se mezitím nějaké "hnutí" vytvořilo.

Zenit se tedy ptá 3. na námitky proti ID.

P. Oakes uvádí dvě; první se opírá o Aristotela, druhá o svatého Tomáše, a v obou případech se týká nedostatečného rozlišování.

Myšlenka ID, říká P. Oakes, nerozlišuje mezi záměrem a finalitou, zaměřením k cíli. Záměr dobře známe my lidé z děl řemesla, techniky nebo umění, finalitu můžeme konstatovat v živé přírodě. Podle Aristotela je finalita v přírodě prvotní a umění napodobuje přírodu.

K porovnání účelnosti v lidských dílech a v přírodě doporučuje P. Oakes dílo znalce středověké filosofie Etienne Gilsona From Aristotle to Darwin and Back Again: A Journey in Final Causality, Species, and Evolution (asi: Od Aristotela k Darwinovi a zase zpátky - finální příčinnost, druhy a evoluce). Uvádí z tohoto díla dlouhý obtížný citát, mj. jako doklad, že pro Aristotela je finalita v přírodě dokonalejší než v lidském umění.

"Hnutí" ID podle P. Oakese nerozlišuje mezi Bohem jako první příčinou a stvořenými příčinami jako zásadně odlišnými (pojetí podstatné pro Tomáše), pokud přičítá inteligentní záměr za živými bytostmi přímému Božímu zásahu. (Tomu lze rozumět jako unáhlenému opuštění metodické zásady uvedené kurzívou.)

Na 4. otázku Zenitu, zda se takto Bůh zcela neodděluje od dění ve světě, obdobně jako v deismu, dává P. Oakes zápornou odpověď a objasňuje ji rozsáhlým - značně náročným - výkladem o Tomášově rozlišování mezi působením první příčiny a účinků stvořených příčin ve světě.

Závěrem P. Oakes vyslovuje důvěru, že k této problematice přijde "jasné a smělé vyjádření Svatého stolce".

Praha, 7.8.2005, pro RC a RCM vypracoval RNDr. Václav Frei