Mírný pokrok v mezích bez zákona

O právním zakotvení partnerských vztahů lidí stejného pohlaví se na naší politické scéně diskutuje už pošesté během deseti let. Jaký obraz registrovaného partnerství, jeho zastánců i odpůrců média dosud vytvářela?

Proměnil se nějak výrazně pohled vrtošivé paní Mediany na gaye a lesby za posledních pět let? Jaké místo přisuzují média gay a lesbickým sdružením, která o přijetí zákona usilují? A rozohňuje se Vlasta Parkanová (KDU-ČSL) oprávněně, že novináři** napomáhají příznivcům zákona a podílejí se na "svazování diskuse mocnou lobby, která diktuje, co se smí a nesmí říkat, aby člověk nebyl označen za homofobního a netolerantního"?

Pro mediální analýzu sycenou těmito otázkami jsme vybrali dvě období projednávání zákona o registrovaném partnerství, a to v průběhu roku 1999, respektive mezi dubnem 2004 a únorem 2005. Analyzovali jsme 320 mediálních textů hlavních celostátních médií, z nichž dvě třetiny obstaraly deníky Blesk, Haló noviny, Hospodářské noviny, Lidové noviny, Mladá fronta Dnes a Právo, necelou desetinu časopisy Respekt, Reflex a Týden, a o zbývající čtvrtinu se rovným dílem podělily televize s rozhlasem (ČT, Nova, Prima, Radiožurnál, Frekvence 1). Šlo z velké většiny o zpravodajství a v něm nejčastěji o krátké zprávy, jen čtvrtinu příspěvků tvořila publicistika napůl rozdělená mezi rozhovory a komentáře, malou část pak představovaly čtenářské dopisy.

Celkově média "pokryla" kontroverzní téma poměrně vydatně, a to jak v bezprostřední souvislosti s parlamentními debatami, tak i v období mezi nimi. Problematiku zvýznamnil zejména rozhlas, který dvě třetiny svých příspěvků odvysílal v hlavním vysílacím čase, a jednak televize, přicházející s každým druhým sdělením v prime-time. I v absolutním počtu tak elektronická média předčila titulní strany novin a časopisů.

Média - advokáti citové menšiny

Kdyby zákony schvalovali novináři, mohli by si zřejmě gayové a lesby už dávno navlékat snubní prstýnky. Vypovídá o tom jak přímé komentování žurnalistů, tak mírnější způsoby favorizování či znevýhodňování názorových oponentů, titulky článků i poskytování prostoru argumentům jedné či druhé strany včetně jejich zasazení do kontextů. O novinářské náklonnosti svědčí zvlášť výmluvně způsob, jakým novináři zacházeli s odpůrci zákona. Výhradnímu prostoru se zastánci těšili ve třetině textů, zatímco odpůrci jen v sedmi procentech, přičemž jen čtvrtina textů poskytla prostor vyvážené argumentaci obou stran. Autoři či autorky titulků nadto dávali v téměř polovině případů najevo, komu fandí - jako například "Gayům znovu svitla šance, že získají nová práva" v MF Dnes 15. 10. 2004. Přestože mezi jednotlivými médii nenalezneme žádné vyloženě nestranné, natož negativně vymezené vůči registrovanému partnerství, v míře příklonu k jeho obhájcům se dost liší už jednotlivé typy médií. Neutrálně působily zejména televizní stanice, které zpravidla nefavorizovaly ani jednu ze stran a poskytovaly jim odpovídající prostor. Častěji než jiná média také televize využívaly reportážní zpravodajství, kde se méně vyjadřovali novináři samotní a více oba názorové tábory. Naopak uzákonění registrovaného partnerství nejvíce prosazovaly časopisy a rozhlas. Časopisy celkově zvolily vyhraněnější přístup: buď - ve výrazné většině - publikovaly teze ve prospěch žadatelů zákona, nebo naopak jednostranně protěžovaly odpůrce.

Byť to zcela otevřeně nepřiznávají, osvojila si domácí média v daném případě roli advokátů svobody, práv a společenské emancipace gay a lesbické menšiny, a to už před námi sledovaným rokem 1999. Podle Jiřího Hromady, který se za menšinová práva homosexuálů zasazuje už od počátku devadesátých let a jako prvořadou prioritu zvolil právě spolupráci s médii, se tato vstřícnost datuje asi od roku 1995: "To už o nás novináři píší jako o normálních lidech." Média z šedesáti procent referovala o vývoji legislativního procesu nebo konkrétním obsahu zákona, deníky tak činily daleko méně než například rozhlas, který o nich informoval téměř ve všech příspěvcích. Na základní kostru zpráv o parlamentních čteních dokázala média nabalit řadu dalších souvislostí partnerského života párů stejného pohlaví. Registrované partnerství se stalo - nejvíce v publicistice a dopisech - především diskusí o občanské rovnoprávnosti homosexuální menšiny. O zákonu se téměř v polovině případů mluvilo a psalo jako o symbolickém kroku, jímž uznáme rovnoprávnost gay a lesbických vztahů a přispějeme ke zkvalitnění jejich života. Základní záměr předkladatelů zákona se tak naplnil - byli to zejména oni, politici a političky, kdo v médiích v tomto duchu promlouvali, typicky slovy jedné z předkladatelek zákona Taťány Fischerové (ČT, 23. 5. 2004): "...je to symbol, symbol pro ně i pro nás, že už nejsou stigmatizovanou skupinou, kterou všechny totalitní režimy vylučovaly, že jsou to občané jako my a že to nejsou občané druhé kategorie." Hned v druhé rovině šlo o politický střet s obránci tradiční rodiny. Oponenty se stali zejména lidovečtí poslanci, vnímající návrhy tohoto zákona jako relativizaci rodinných hodnot, jejichž základem je reprodukce společnosti, rozumějme výchova dětí. Za všechny uveďme Vlastu Parkanovou (ČRo 1, 18. 6. 2004): "Rodina jako svazek heterosexuálních jedinců je unikátní právě v tom, že z takového svazku může vzejít nový život a že to je věc, která si zaslouží ochranu státu, že všechny ostatní vazby a svazky jsou také jistě respektabilní, ale zvláštní podporu státu nepotřebují, protože státu nezajišťují to, o co musí každému společenství jít, a to o nesmrtelnost dalších generací." Hlavními postavami mediálních obrazů se stala politická elita - promlouvala v polovině všech příspěvků, rodinné vztahy zohlednily dvě pětiny textů. V necelé třetině redakce uváděly zahraniční příklady, ať v podobě zpráv o svatbě gayů či lesbiček, reportáží z kulturních akcí nebo srovnání zákonných úprav jinde v Evropě a ve světě. Zatímco zmínky zahraničních příkladů uváděli novináři hlavně ve zpravodajství, publicistika se naopak v plné třetině zaštiťovala vědeckými argumenty - lékařskými či psychologickými studiemi, sociologickými výzkumy nebo výzkumy veřejného mínění. Používali je většinou sami novináři, experty nechali promluvit jen v necelé desetině textů.

Málo frekventované morální souvislosti zákona zmiňovali především politici, daleko méně novináři a téměř vůbec představitelé církve, přestože právě s křesťanskou dogmatičností a předsudky novináři odpůrce zákona často spojovali. Každý sedmý článek ilustroval potřebu registrovaného partnerství na konkrétním lidském příběhu. Činil tak buď sám novinář, vox populi nebo zástupce gay a lesbické komunity.

Posledně jmenovaní se také ke slovu dostali v každém čtvrtém sdělení, experti jen v osmi procentech, církevní zástupci v pěti a celebrity pouze ve třech procentech. Novináři tedy téma registrovaného partnerství prezentovali většinou sami, aniž potřebovali tlumočit názory jednotlivých aktérů.

Gayům a médiím to společně ladí

Gay a lesbická (dále g/l, jak zní používaná zkratka) menšina se za prosazení zákona o registrovaném partnerství bere velice aktivně už od poloviny devadesátých let. Reprezentuje ji několik občanských iniciativ, dlouhodobě ztělesněných zejména Jiřím Hromadou, nejprve SOHO (Sdružení organizací homosexuálních občanů), od nového milénia její pokračovatelka Gay iniciativa (GI). Nově do hry v roce 2004 vstoupili také zástupci Gay a lesbické ligy (GLL). Občas v médiích docházelo k překrývání názvů mezi "ligou" a "iniciativou", protože v současnosti obě organizace podobného názvu usilují o totéž. V několika případech je v obou sledovaných obdobích uveden také brněnský STUD.

Pokud tedy média zmiňovala občanské iniciativy, jednalo se většinou právě o SOHO, GI, GLL a STUD, a to celkem ve čtvrtině textů. Tyto neziskové organizace relativně nejčastěji prezentovala televize, nejméně pak tisk, obecně pak spíše v delších příspěvcích. V polovině citací g/l zástupců promlouval Jiří Hromada, v druhé polovině jiní zástupci g/l hnutí. Jen v minimu případů figurovala jiná sdružení: zahraniční g/l iniciativy, pořadatelé subkulturních akcí nebo křesťanské organizace. Výroky g/l aktivistů do debaty přinášely více zahraničních zkušeností a konkrétních lidských příběhů, ilustrujících potřebu legalizace svazků mezi lidmi stejného pohlaví. Média také respektovala korektní označování homosexuálů. O rovnoprávnost spolu s gay a lesbami usilovali i politici. Vždyť houževnatá skupina poslanců z různých stran zákon o registrovaném partnerství předkládá už poněkolikáté.

Parlamentní polemiky provázely petice z obou stran. Na podporu zákona vystoupily i významné osobnosti jako třeba Helena Vondráčková, David Rath, Pavel Vítek nebo Karel Gott, proti návrhu naopak kolovaly petice v katolických kostelech. Semknuté řady křesťanů narušila jen ojedinělá iniciativa Kairos 98, která v roce 1999 vyjádřila zákonu "křesťanskou podporu", neboť ten "umožňuje homosexuálně orientovaným lidem, aby žili důstojněji svůj život" (dle Reflexu 15. 7. 1999). Mezi roky 1999 a 2004 a 2005 se změnil mediální obraz "kauzy" jen v dílčích aspektech, podstatné rysy agendy, jako je favorizace, poskytovaný prostor nebo vyznění titulků, zůstaly stejné. Při druhém parlamentním ne/ schvalování téma vzbudilo o poznání větší pozornost: 183 oproti předešlým 137 sdělením. Přestože sympatie většiny novinářů zůstaly stabilní, redakce alespoň zmírnily kritický osten vůči odpůrcům přijetí zákona. Část příspěvků, ve kterých odpůrci nedostali téměř žádný prostor, pak částečně nahradily texty "objektivizované". Vcelku také žurnalisté méně moralizovali a více srovnávali se zahraničím, což plyne už z přibývajícího respektu vůči homosexuálům a legalizace jejich vztahů v Evropě; v severských zemích dokonce včetně možnosti adopce nebo umělého oplodnění.

Trend zvýšeného zájmu ale neplatil zdaleka pro všechna média. Nadmíru se odrazil v rozhlase, pro nějž byl rok 2004 jakýmsi "coming outem": Radiožurnál počet příspěvků více než zdvojnásobil a Frekvence 1, která si v roce 1999 tématu vůbec nevšimla, mu o pět let později věnovala všech svých pět vstupů v hlavním vysílacím čase. Také Prima a ČT vloni a letos "pokrývaly" partnerství více, Nova naopak méně. V denících pak tendence nebyla jednoznačná, u některých - například Blesku a Lidových novin - zájem výrazně poklesl.

Více a méně registrovaná média

I tak ale Lidové noviny zohlednily problematiku nejvíce, psaly o ní v průměru jednou za čtrnáct dní, přičemž každý desátý článek otiskly na titulní straně. Druhé místo zaujalo Právo spolu s Mladou frontou Dnes, přičemž ale MF Dnes zařadila stejně jako Lidové noviny na titulku každý desátý článek, zatímco Právo za celou dobu jenom jeden, což je vzhledem k programovému závazku Právu blízké ČSSD docela překvapující. Před třetí skupinu denního tisku, tvořenou Hospodářskými novinami, Bleskem a Haló novinami, pronikl veřejnoprávní Český rozhlas. Respekt věnoval partnerství stejnou pozornost jako Reflex, Týden o něco menší.

Mezi televizemi drží primát ČT, přestože v prime-time ji předstihla Nova. Také Prima zařadila registrované partnerství většinou do hlavního vysílacího času, celkově ale tato "rodinná televize" agendu partnerství v podstatě nesledovala. Zato Haló noviny stály na straně zastánců zákona neobyčejně rozhodně - nikdy nedaly odpůrcům více prostoru než zastáncům. Budiž jim ale ke cti, že je zpochybňovaly méně než ostatní média a že vědecky podložená argumentace jim pomáhala v pozoruhodných jedenašedesáti procentech článků. Naopak znevažování odpůrců zákona se ve svém zápalu pro registrované partnerství vůbec nebránil Týden a činil tak ve dvou třetinách sdělení.

Převážně přátelskou atmosféru vůči návrhům zákona narušovaly zejména Lidové noviny, Reflex a Prima. Prima stejně jako Reflex favorizovala odpůrce registrovaného partnerství přibližně v každém třetím příspěvku. Titulky Lidových novin dokonce ve více než polovině případů vyznívaly proti zákonu. Přestože tato tři média poskytovala větší prostor kritikům, stále zůstala mírně nakloněna ve prospěch přijetí zákona.

V podstatě vyváženě se chovala ČT, Nova, Frekvence 1 a Respekt. ČT nebyla ve vleku legislativního procesu a rozvíjela téma do větší šířky, přičemž kladla menší důraz na nejdiskutovanější občanský či rovnoprávný význam zákona. Na ten se naopak soustředil Respekt, upozaďující souvislosti politické. O zkušenostech registrovaného partnerství v zahraničí informovaly nejvíc Hospodářské noviny, zástupce gay a lesbických občanských iniciativ však opomíjely. Blesk nezajímal vliv homosexuálních partnerství na instituci rodiny, zrovnoprávnění ani zahraniční zkušenosti. Právo uchopilo otázku s neobyčejně velkým důrazem na nejvíce frekventovanou trojici témat: zrovnoprávnění občanů, politické rozpory a relativizaci rodinných hodnot. Více také psalo o morálních aspektech.

Za povšimnutí stojí mediální obliba vyhrocených citátů lidoveckých poslanců, postačující k delegitimizaci jejich autorů a případně i jejich názorových souputníků. Neboli zjednodušeně: podpoříme homosexuály ztrapňováním jejich kritiků, spíše než abychom důsledně vysvětlili, proč je dobré dobrým, a to nejen pro g/l menšinu, ale pro celou společnost. Tak také vyšla mediální hvězda Pavla Tollnera - zásluhou jediné věty, skutečně trapně a nevzdělaně urážející homosexuální vztahy. A nezašla ještě dalších pár let, nutíc jeho stranické kolegy k mediálnímu distancování se.

V protikladu s tímto pohotovým "hlídáním demokracie" vystupuje neschopnost médií vyvracet argumentaci obránců tradiční rodiny nebo kritizovat rozpory mezi rétorikou a hlasovací praxí některých poslanců. Na druhou stranu již současná debata o zákonu nezahrnuje falešná témata, jako byla obava z ekonomického zneužívání registrovaného svazku vypočítavými podnikateli, nebo urážlivá pojmenování občanů s odlišnou citovou orientací.

Jestliže tedy média v posledních letech působila spíše jako obhájce požadavků gay a lesbické komunity, otázkou zůstává, proč příznivé mediální prostředí nedokázali dosud zástupci g/l menšiny a jejich parlamentní spojenci využít k přijetí zákona o registrovaném partnerství. Kromě stranicko-politických důvodů lze zohlednit hypotézu, že samotný vliv médií v těchto otázkách nestačí a musí být podpořen ekonomicky lukrativní lobby, jež g/l menšina zatím zjevně postrádá. Mediálně-partnerské vlnky se tak zatím spolehlivě tříští o vrata kostelů a dubové poslanecké lavice. Doufejme ale ve vlahý a osvícený podzim. Kromě rčení "trpělivost přináší růže" by se tak potvrdil i poznatek mediální teorie, že pokud se nejedná o zpochybnění základních ekonomických, politických či bezpečnostní zájmů, mohou i majoritní média podpořit proces společenského "pokroku".

Tento text vznikl za podpory Nadace VIA v rámci projektu Média pro demokracii, realizovaného Institutem Demokracie pro všechny. Kompletní zpracování výzkumu bude na www.institut-demokracie.cz.

!DSPAM:434f6bf1128731939611240!