Tajemství křesťanské solidarity

Bez odjištěných pušek izraelských vojáků by byl problém křesťanů ve Svaté zemi vyřešen velmi rychle, a to zároveň s židovskou potažmo izraelskou otázkou. Zajímá vás jak? Zeptejte se latinského patriarchy Michaela Sabbaha nebo někoho z Hamásu.

**Nelze se zbavit dojmu, že představitelé křesťanů nebo křesťanští politikové ve Svaté zemi - natož pak jejich západní protějšky - si nasazují jedny růžové brýle přes druhé, až se jim začíná dělat před očima tma. Dívají se, ale nevidí, poslouchají, ale neslyší a nechápou a tak Bůh je nebude moci uzdravit. Řadoví věřící to vidí z bezprostřední blízkosti, a proto také mnohem zřetelněji a tudíž i odlišně. A to je nakonec důvod, proč z palestinských území prchají, nebo alespoň vážně uvažují, zda si sbalí bibli a kufry.**

Donedávna měli místní příslušníci tradičních církví víceméně klid a s těžkým pronásledováním se setkávali především evangelikální misionáři a jejich konvertité z islámu. Na ty především se soustředí nenávist palestinských muslimů včetně strašlivých mučení a vražd, na nichž se aktivně účastní nejenom ozbrojené bandy džihádistů, ale také oficiální palestinská policie. Nyní se však nesnášenlivost muslimské populace, která je stále radikálnější, stupňuje vůči všem křesťanům. A volební vítězství Hamásu prozrazuje ani ne tak odpor obyvatel proti zkorumpované politické mafii Fatah, ale jejich přitakání islámskému triumfalismu, tak jak ho Hamás hlásá svými slovy i skutky.

Nad touto realitou se ovšem jako nádherná chrámová klenba od úst k ústům různých církevních představitelů a politiků pne "most", po němž defilují sny a přání, iluminované kočičím zlatem politické korektnosti. Avšak dole vyvstávají ve své hrůzné nahotě znamení doby, starý drak se stáčí kolem geografického i duchovního Izraele a ocasem švihá křesťanstvo po celém světě, jeho rozeklaný jazyk šálí uši, ale zdá se, že mnozí představení "nevědí, která bije". Jako by si některé Boží děti odlily býčka - svou představu pokoje a míru - a mnohý Áron křepčí v čele zástupu.

Tance před modlou míru

Caritas internationalis (Mezinárodní charita) vydala 29. 11. 2005 apel na mír ve Svaté zemi u příležitosti Mezinárodního dne solidarity s Palestinou. "Žádáme ukončení okupace palestinských území. Tehdy se objeví možnost návratu míru v celém regionu. Žádáme, aby mezinárodní společenství využilo všech možností, které se nyní otevírají," uvádí se v prohlášení. Je hezké, že organizace vyzývá "Palestince" a Izraelce ke vzájemné úctě a respektování odlišností, odsuzuje násilí a činy proti lidské důstojnosti. Její představitelé ovšem neuvažují realisticky, pokud si myslí, že "návratem" tzv. okupovaných území arabskému obyvatelstvu se mír zázračně vyloupne jako krásné a dojemné kuřátko ze skořápky.

Pokud si to nemyslí, ale přesto vydávají prohlášení, která jako by diktoval přímo jeruzalémský latinský patriarcha Michael Sabbah, jenž projevuje chronickou slabost pro nároky "palestinských radikálů", pak je to asi taktika. Ano, dá se pochopit, že v tamní situaci jsou vůči muslimském prostředí důležitá taková ujištění typu "my, křesťané-Arabové jsme jedni z vás a sdílíme váš osud". Otec Michael Sabbah ovšem jde tak daleko, že přitakává těm, kteří tvrdí, že palestinské útoky jsou vyprovokované Izraelem. Pak se nelze divit, že kvůli bezpečnostním prohlídkám na telavivském letišti nestihl 17. ledna odletět na konferenci do Říma, kde se museli spokojit s pouhým přečtením jeho referátu o spirituálních východiscích míru. Považuje snad tento nejvyšší představitel katolických křesťanů ve svaté zemi náboženství jen za jakýsi nástroj k dělání míru?

"Já promluvím o pokoji, a oni odpovědí válkou," vystihuje žalmista historickou zkušenost Izraele. Je to ale také zkušenost tamních křesťanů s muslimy. Na svátek stánků jsem byl loni ve Svaté zemi, a jak nám říkali nazaretští a betlémští bratří, sousedská atmosféra mezi Araby různého vyznání z dob před druhou intifádou je dávno pryč. Otázkou tedy je, zda má smysl se podbízet a není-li lepší, aby zazněla jasná slova, a to především od křesťanů ze světa, kteří si takový luxus (zatím) dovolit mohou.

Otevřené možnosti, otevřené rány

Mírumilovná a rádoby objektivní prohlášení o solidaritě dokládají vládu iluzí, které vyrůstají ze zakořeněných mýtů, jimiž západní média krmí masy, které pak označily v neblaze proslulém průzkumu EU nevelký a demokratický Izrael za ohrožení světového míru. Je velmi zavádějící vybízet Izrael k ukončení tzv. okupace, a přitom velmi nekonkrétně vysílat apely o respektu a lidskosti, aniž by se odsoudila příčina celého konfliktu - muslimská agrese. Ta válečná si kdysi vyžádala obsazení oněch území vítězi, ta současná teroristická si ji vynucuje mnohde dodnes. Stejně tak jsou atentáty na civilisty příčinou tolik odsuzované bezpečnostní bariéry, která už ale ochránila stovky lidských životů.

Když se setkáte s lidmi, kteří přežili teroristický útok nebo palestinské mučení, pak věta "bezpečností opatření zaváděná Izraelem musí respektovat důstojnost a práva Palestinců", vytržená médii z výzvy evropských a amerických biskupů, kterou zveřejnili po solidární návštěvě křesťanů ve Svaté zemi, vám bude připadat přinejmenším "nevyvážená". Je hezké mluvit o důstojnosti a právech. Ale nemělo by se přitom zapomenout na právo Izraele bránit své občany či na právo palestinských dětí nebýt zneužívány islámskými fanatiky jako živé štíty nebo živé bomby.

Jaképak jsou tedy ony "možnosti, které se nyní otevírají"? Pro muslimy je v tom ruka Alláhova, když obávaný protivník Ariel Šaron leží bezvládně na "jipce" a Hamás s cílem vyhladit Izrael vyhraje volby v připomínkový den holokaustu, jemuž se teď islamisté po celém světě vysmívají. Kdo má oči k vidění, viz!

Bude zajímavé sledovat, co se stane s naivitou ve stylu "neprozřetelných" prohlášení mezinárodní charity teď po vítězství Hamásu. Přestanou snad palestinští islamisté, hlásající šaríju a džihád, usilovat o zničení Izraele? Teď ,když upevňují politickou moc? Když s nimi zpívá zamilovaný duet Ahmadínežád, plánující jaderné útoky? Když rozsáhlé oblasti Sínaje kontrolují jednotky Al-Kájidy a už několikrát odrazily egyptskou armádu? Teď, když se hranice v Gaze stala pod laskavým dohledem EU volným průchodem pro zbraně a drogy a slavobránou pro návrat teroristů, kteří se schovávali po léta v exilu? Ani si neuvědomujeme, jaký velký význam má volební vítězství Hamásu pro všechny vyznavače krvavé globální islamizace, pro které je Žid a Izrael nepřítel číslo jedna a křesťan číslo dva. Mír? Háček, na který se chytíme, je v tom, že Korán chápe mír jako panství islámu nad světem.

Co potřebují křesťané ve Svaté zemi

Jaký bude osud křesťanů v zemi praotců, v Ježíšově vlasti? Od muslimů to bude vzrůstající šikana od úřadů i spoluobčanů, ale nadále zřejmě i únosy, vydírání, bití, mučení a vraždy. Islamisté jsou u moci a říkají, co budou dělat. Hitler také říkal, co udělá a udělal to.

Jak vidí situaci křesťanů arcibiskup Pietro Sambi, apoštolský nuncius v Izraeli, který právě končí svou diplomatickou misi? "Na adresu izraelských autorit bych řekl, že křesťané v Galileji dnes potřebují být chráněni... stali se cílem násilí a necítili se dostatečně chráněni státem. Jako Izraelští občané požadují záruky svých náboženských práv, ale také ochranu osobního vlastnictví a lidské důstojnosti...," uvedl nuncius pro Radio Vaticana. Zpráva na webu stanice neuvádí, zda chce vyslanec Svatého stolce totéž od palestinských autorit (ale v kontextu jeho mise ano), ale faktem je, že původci pogromů na křesťany nejsou Židé, ale muslimové. Izraelci to totiž mohou často vnímat jako problém mezi Araby.

Co čeká křesťany uprostřed židovského národa? Na to jednoduchá odpověď neexistuje. Na jednu stranu Izraelci žasnou, co část křesťanů motivuje k solidaritě s židovským státem a s jejich národem, protože jim to nejde dohromady s předlouhou zkušeností převládající averze, nenávisti či lhostejnosti, které vyústily až ke dveřím plynových komor. Začínají být na zdroj křesťanské náklonnosti zvědaví, jak to předpovídají biblická proroctví.

Na druhou stranu se asi nelze divit, že se křesťané mohou někdy u ortodoxních židů setkat s projevy opovržení a nelibosti. Nejhůře jsou na tom v tomhle ohledu mesiánští židé, kteří někde jako odrodilci čelí agresivitě ortodoxních judaistů (demonstrace, demolování modliteben, nadávky, vyhrožování) a nápadné liknavosti úřadů, jež by měly zasáhnout. V jednom osadnickém městě jsem mluvil s mesiánským pastorem, jehož rodina to zakouší také. Je to pro něho bolestné, ale jinak než nůž, který mu jednou do zad zabodl muslim. Co bolí víc jeho arabského přítele, který přijal Krista? Čtrnáctidenní mučení na palestinské policejní stanici, které přežil jako jeden ze dvou, nebo to, že mu doma hrozí smrt? Nakonec mu poskytl střechu nad hlavou jeho židovský zaměstnavatel.

V Jeruzalémě jsem sám navštívil mši svatou v malé farnosti římskokatolických Židů. Byl jsem zvědav na liturgii slouženou v hebrejštině. Ale byl to duchovní dotek neméně mocný jako eucharistie u Večeřadla nebo v Chrámu Božího hrobu. Chvěl jsem se, že vidím prvotinu vykoupení z lidu Izraele, že se dotýkám Mesiášova vítězství. Slovo evangelia mi sevřelo srdce: "Oheň jsem přišel uvrhnout na zemi... Od této chvíle bude rozděleno v domě pět lidí ... otec proti synu ... matka proti otci," (Lk 12,49-53). Ti lidé, s nimiž tu jsem, toto žijí, došlo mi a vyhrkly mi slzy hanbou a dojetím. Arabové a Židé, kteří přijmou Krista, musejí toto slovo žít. Říkají Ježíši ano tváří v tvář vyobcování a opovržení, anebo hrozbě smrti při konverzi z islámu.

Jakou potřebují od nás solidaritu? Určitě ne ve formě bezzubých prohlášení, která napáchají víc škody než užitku. Nejvíc říkali, že potřebují naši modlitbu, jejíž ohromnou zachraňující moc zakoušejí denně. Říkali: "Nemlčte o tom, co se tady děje, jak nás tyranizují a zabíjejí." Hořce se ptali: "Proč se o tom u vás v médiích nemluví, nepíše, co se tady děje, co nám dělají?" A říkali: "Jezděte sem za námi." To nám poutníkům říkali křesťané, ale i Židé.

Ondřej Prokop Vaněček