Novozákoník Klaus Berger o "Jidášově evangeliu"

Nově nalezené "Jidášovo evangelium" patří k apokryfům, to znamená, že nebylo přijato do kánonu novozákonních evangelií; je jedním z téměř sedmdesáti, o nichž víme. Patří do skupiny textů uspořádaných jako dialog mezi Ježíšem a jeho učedníky. Podobně jako v mnoha podobných evangeliích tohoto druhu si Ježíš bere jednoho z nich stranou, aby mu sdělil věci, jež zůstávají ostatním učedníkům skryté. Podle toho učedníka je pak evangelium nazváno, jako např. podobné Evangelium Tomášovo nebo Evangelium Marie Magdaleny.**

Co do doby vzniku patří toto evangelium do konce druhého století po Kristu. Zastává ojediněle radikální dualismus, protiklad mezi světem a Bohem. Gnostický dualismus se v něm totiž týká především Boha Stvořitele, tedy také novozákonního Boha Otce Ježíše Krista, a na druhé straně Ježíšova synovství Božího i jeho smrti. A toto vše je totálně méněcenné, protože to všechno souvisí s viditelným světem. Podobně radikální bude na začátku třetího století manicheismus, jehož stoupencem byl ve svém mládí svatý Augustin.

V duchu přehodnocení, jež Jidášovo evangelium uskutečňuje, musí tedy také Jidáš a jeho zrada vyznít zcela pozitivně. Neboť Jidáš se zasloužil o to, že Ježíš mohl odložit svou lidskou, pozemskou, hmotnou, viditelnou přirozenost a je už jen duchovou bytostí. Božím synem totiž stejně nebyl, byl jen potomkem Vysoké moudrosti.

Proto se Jidáš stane oblíbeným učedníkem, jemuž Ježíš sdělí, že jej ostatní učedníci ukamenují. Nový zákon naproti tomu referuje, že Jidáš spáchal sebevraždu oběšením, pozdější autor Papiáš jen říká, že Jidáš pukl.

Jidášovo evangelium je neobyčejně osobité. Líčí zcela odlišně celý průběh Jidášovy zrady, je mimořádně kritické vůči církvi a ukazuje pozoruhodné spojení astrologie s gnostickou spekulací. Největší kladný význam by snad mohlo mít pro dějiny liturgie. Z druhého století po Kristu nemáme totiž právě mnoho zpráv o vznikající mešní liturgii.

Pseudo-Jidáš nazývá bohoslužbu dvanácti apoštolů - kterou ovšem odmítá - "eucharistií nad chlebem". Mluví o obětech, jež dávají věřící do rukou kněžím. Na jednom místě je dokonce citována jedna známá mešní modlitba, totiž "Suscipiat" ("Nechť přijme Pán oběť z tvých rukou ke chvále a slávě svého jména") v původní(?) formě: "Hle, Bůh přijal tvou oběť z rukou kněze" - i když ten je podle autorova názoru právě služebníkem katolického bludu.

Jako "oběť" je ostatně označována i Ježíšova smrt. Ježíš totiž říká Jidášovi: "Ty budeš obětovat lidskou přirozenost, do níž jsem oblečen". Kritika církve jde ještě značně dále, než s jakou se především podle Markova evangelia obrací Ježíš proti dvanácti apoštolům. Jim a ostatním kněžím církve - autor chápe apoštoly jako kněze, stejně jako pozdější koptická církev - předhazuje vraždy dětí a manželek, homosexualitu a pederastii, vesměs tedy pohanské neřesti. Autor tím autor církvi vyčítá přetrvávající pohanství. Léčba, kterou navrhuje, je ovšem problematická: je to útěk do mimosmyslového nadsvěta čisté duchovosti.

Zajímavé jsou odchylky ve vyprávění o Jidášově zradě. Nápad Ježíše vydat nevyšel totiž podle Jidášova evangelia od Jidáše, ale obrátil se s ním na Jidáše jeden muž z židovské honorace.

Evangelia mají k vysvětlení Jidášovy zrady jen ďábla, který měl vstoupit do jeho duše. Křesťané trvají často se zvláštním důrazem na tom, že Jidáš jednal z hrabivosti, protože byl přece správcem pokladny. Smíme ale dělat na základě všeobecné mentality pokladníků závěr o tomto speciálním případě?

Židovská horní vrstva měla v každém případě jeden motiv: Ježíš byl s ohledem na Římany nebezpečný pro lid. Proto se v Jidášově evangeliu říká: "Velekněží reptali, protože Ježíš odešel ke své (eucharistické) modlitbě do prostoru pro hosty Někteří znalci Písma tam však čekali, aby jej při modlitbě zajali. Báli se totiž lidu, protože jej všichni měli za proroka. Tu přistoupili k Jidášovi a řekli: Co tu děláš? Ty jsi Ježíšův učedník. Jidáš jim odpověděl, co chtěli vědět. A dostal něco peněz a vydal jim Ježíše do rukou."

Tento text je zajímavý mj. proto, že slova "Báli se lidu, protože jej všichni měli za proroka" neplatí podle Mt 14,5 a 21,26 vůbec o Ježíšovi, ale o Janu Křtiteli! Týkala se snad původně skutečně Ježíše? - Konečně: časové určení rozmluvy Ježíše s Jidášem navazuje na místo z Mk14,1 "A po dvou dnech byly Velikonoce, židovský svátek". Dva dny po čem? Jidášovo evangelium dává tuto odpověď: Třetího dne, tedy v den před oněmi dvěma dny u Mk 14,1, mluvil Ježíš s Jidášem.

Jidášovo evangelium nezná scénu v Getsemanech, stejně jako evangelium Janovo. A to navzdory tomu, že se jinak v jednotlivostech opírá spíše o Matouše (například v poznámce, že Jidáš obdržel peníze; to uvádí jako uskutečněné jednání jen Matouš, podle Mk a Lk byly peníze jen Jidášovi slíbeny).

Pro historickou pravost této pasáže v Jidášově evangeliu by mohla mluvit i další pozorování. Předně, jak už jsme viděli, není v Jidášově evangeliu místo pro scénu v Getsemanech, ale při znalosti prvních tří evangelií by bylo sotva představitelné ji vypustit. Nebyl by k tomu ani žádný teologický důvod. Autor si zřejmě troufá referovat takto, a je při tom v souladu se čtvrtým evangeliem, jehož pašijová část platí jako důvěryhodná a podle mého mínění beztak patří na začátek vzniku evangelií. Pak by tu bylo Jidášovo evangelium svědkem velmi staré tradice.

Za druhé míří zpráva, že aktivní byl nějaký znalec zákona, proti vlastnímu záměru Jidášova evangelia, totiž zdůraznit Jidášovu zásluhu. Ta je přece daleko spíš snížena, když se neujímá iniciativy Jidáš. A za třetí se uvádí jen jeden důvod vydání Ježíše: zájem židovské vedoucí vrstvy, nikoli primárně onen sporný záměr Jidáše samého. Výrok, že do Jidáše vstoupil ďábel, byl přece spíše výrazem historických rozpaků - i když je jako duchovní závěr výstižný.

Připustíme-li, že tyto zprávy byly staré, jak bychom si mohli představit jejich tradování? Jidášovo evangelium je převážnou částí svých dialogů nepochybně plodem pozdního druhého století po Kristu. Lze si představit, že však pro rámcové jednání byly využity staré tradice? Okolnost, že směřují proti záměru autora, mluví pro jejích stáří.

Mohlo by tedy tomu být tak, že Jidáš nejednal z vlastního popudu, ale vydal Ježíše z návodu vrchnosti. To by byl důležitý detail. Měla by se pak scéna v Getsemanech umístit časově dříve? -Udivuje ještě jiný detail. O Jidášovi je na konci tohoto evangelia krátká báseň: "Tvůj roh je již pozvednut. Tvůj hněv již plane. Tvá hvězda jasně zazářila. Tvé srdce..."

Tento "hymnus" je protkán starozákonními obraty. Znalost Starého zákona jinak není pro autora celého spisu charakteristická. V tomto hymnu je to jiné. Obsahuje výroky, jež lze snadno spojit s Mesiášem. To, že je roh pozvednut, je získání moci. A hvězda z Num 24,17-18 je známkou Mesiáše, jak je též známo z Mt 2 o hvězdě mudrců.

Jidáš dostává tímto hymnem mesiášské rysy. Ježíšovi se nic takového nepřisuzuje. Existoval snad v tomto smyslu - alespoň z hlediska autora tohoto evangelia - mezi Ježíšem a Jidášem jistý druh konkurence? To by mluvilo pro Jidáše jako dobrého Žida, a stará teze, že Jidáš jednal v důsledku zklamaných mesiášských nadějí, by tak mohla znít plauzibilněji. Myslel si sám o sobě, že by mohl svůj lid osvobodit dříve a účinněji než Ježíš?

Záliba Jidášova evangelia v astrologii vysvítá ze zvláštní záliby v hvězdách. Autor přirozeně pokládá hvězdy za oduševnělé, jsou pro něho něčím jako andělé. Neboť říká-li se jinak, že každý člověk má svého strážného anděla, říká Jidášovo evangelium, že každý člověk má hvězdu, která jej vede (jako mudrce podle Mt 2). Hvězdy mají význam i pro kalendář, slouží k tomu, že se dá určit délka roku na 360 dní.

V řeči gnóze se těmto mocným nadsmyslným elementům duchového světa říká aióny. Jejich spojení s kalendářem má prokázat autorovu učenost a ukázat, že pomocí své gnóze ("poznání") dokáže vysvětlit i viditelný svět.

Celkově můžeme nově nalezené evangelium posoudit asi takto. Historický význam pro bádání o Ježíšově životě má stěží, nehledíme-li snad (!) na okolnosti Jidášovy zrady. Mnohem více se však dovídáme o jednom extrémním směru gnóze ve druhém století a o katolickém chápání liturgie, které spis napadá.

Ale upřít hodnotu biblickému chápání Boha Stvořitele a Božího Syna něco stojí. Cena spočívá v konstruování vysoce složitého systému, který už je dnes pro nás neprůhledný. Autor se zřetelně "emancipoval" od biblického a apoštolského křesťanství. Dává přednost otevřeně pohanskému systému emanací (výronů božstva, na rozdíl od stvoření světa, duchového i hmotného, který je od Boha radikálně odlišný; pozn. překl.). Tím prudčeji napadá pohanské neřesti v církvi. Autorův faktický příklon k pohanským spekulacím nepřidává právě tomuto jeho bojovému úsilí na věrohodnosti. Slouží spíše jako fíkový list.

Teologicky není Jidášovo evangelium pouhým muzeálním kouskem. Gnóze bohužel zůstává pro církev trvalým pokušením. V protikladu k návrhu heidelberského teologa Petera Lampeho (Süddeutsche Zeitung, 11. dubna 2006) řešení gnostického problému právě nespočívá v tom, že se v rámci "smířené rozdílnosti" otevřeme těmto obskurnostem. Takový návrh ohledně gnóze je daleko spíš definitivní samodiskvalifikací tohoto "ekumenického" programu.

Článek vyšel v listě Die Tagespost 13. dubna 2006

Z němčiny přeložil Dr. Václav Frei.