Papež Benedikt XVI. v Bavorsku - Neděle, 10. září 2006

Mše svatá na volné ploše nového výstaviště v Mnichově

Milé sestry a bratři!

**Nejprve Vás chci co nejsrdečněji pozdravit: Mám radost, že opět mohu být u vás, slavit s vámi mši svatou; že mohu ještě jednou navštívit důvěrně známá místa, která ovlivnila můj život, formovala moje myšlení a vnímání; místa, kde jsem se učil věřit a žít. Je to příležitost, abych poděkoval všem živým i zemřelým, kteří mě vedli a doprovázeli. Děkuji Bohu za tuto krásnou vlast a za lidi, kteří se o ni přičinili a přičiňují.**

Právě jsme slyšeli tři čtení vybraná církevní liturgií pro tuto neděli. Všechny tři úryvky se vyznačují dvojím tématem, u něhož se zdůrazňuje jedna nebo druhá stránka, ale které nakonec zůstává tématem jediným.

Všechny tři úryvky hovoří o Bohu jako o středu skutečnosti i o středu našeho vlastního života.

"Hle, váš Bůh přichází!" volá k nám prorok Izajáš (35,4). List Jakubův a evangelium říká každý svým způsobem totéž. Oba nás chtějí vést k Bohu a přivést nás na správnou cestu. S tématem Boha je ale spojeno i sociální téma, naše zodpovědnost za sebe navzájem, za vládu spravedlnosti a lásky ve světě. Dramaticky je to vyjádřeno slovy ve čtení, v němž k nám mluví Jakub, blízký příbuzný Ježíšův.

Hovoří k obci, v níž se začíná šířit pýcha, že tam jsou i bohatí a vznešení lidé, zatímco se vytrácí starost o spravedlnost pro chudé. Jakub nechává svými slovy prosvítat obraz Pána Ježíše, Boha, který se stal člověkem, a přes svůj davidovský, tedy královský původ se stal prostým mezi prostými, neusedl na trůn, ale nakonec zemřel v nejposlednější chudobě kříže. Láska k bližnímu, která je především starostí o spravedlnost, je prubířským kamenem víry a lásky k Bohu. Jakub ji nazývá "královským zákonem". Nechává zde zaznít Ježíšovo oblíbené slovo: Království Boží, vláda Boží. Tím se nemíní ledajaká říše, která někdy jednou přijde, ale to, že v našem životě a jednání musí být rozhodujícím faktorem Bůh. O to prosíme, když říkáme: přijď království tvé. Nemodlíme se za něco vzdáleného, čeho se ani nepřejeme dožít. Spíše se modlíme za to, aby teď naši vůli určovala Boží vůle a tak Bůh vládl nad světem; tedy o to, aby se spravedlnost a láska staly v řádu světa rozhodující. Taková prosba se jistě obrací nejprve k Bohu, ale také cloumá naším vlastním srdcem. Chceme to vlastně vůbec? Jde náš život tímto směrem? Jakub nazývá "královský zákon", zákon Božího království, zároveň i zákonem svobody: Budou-li všichni uvažovat a žít v souladu s Bohem, pak si budeme rovni a budeme svobodní, pak vznikne opravdové bratrství. Když Izajáš promlouvá v prvním čtení o Bohu, pak hovoří zároveň o spáse pro trpící, a když Jakub hovoří o sociálním řádu jako o naléhavém projevu naší víry, pak mluví zcela samozřejmě o Bohu, jehož dětmi jsme.

Nyní se však obraťme k evangeliu, hovořícímu o uzdravení hluchoněmého Ježíšem. I zde jsou opět obě stránky jednoho tématu. Ježíš se obrací k trpícím, k těm, kdo jsou odstrčeni na okraj společnosti. Ježíš je uzdraví a tak jim dává možnost žít a rozhodovat spolu s ostatními, v rovnosti a bratrství. To se samozřejmě týká nás všech: Ježíš nám ukazuje směr našeho konání. Celý děj však má ještě jeden hlubší rozměr, na nějž poukazovali s důrazem církevní otcové ve svých výkladech a který se nás i dnes velmi týká. Otcové mluví o lidech a k lidem své doby. Ale to, co říkají, se nás dnes dotýká novým způsobem. Hluchota není jenom fyzická, která člověka zásadně odřezává od sociálního života. Existuje také nedoslýchavost vůči Bohu, jíž trpíme právě my v této době. Vždyť my Jej ani už nemůžeme slyšet - máme v uchu příliš mnoho jiných frekvencí. Co se o Něm říká, se zdá být nevědecké, už se to nehodí do naší doby. Zároveň s nedoslýchavostí či dokonce hluchotou vůči Bohu se samozřejmě ztrácí také naše schopnost hovořit s Ním a k Němu. Takto však přicházíme o rozhodující vnímavost. Hrozí nám, že nám odumře vnitřní citlivost. Touto ztrátou vnímání se však rádius našich vztahů k realitě drasticky a nebezpečně snižuje. Náš životní prostor se nebezpečně redukuje.

Evangelium vypráví, že Ježíš vložil své prsty do uší hluchého, dotkl se slinou jeho jazyka a řekl:

Effatha - otevři se! Evangelista nám dochoval původní aramejské slovo, které Ježíš řekl, a tak nás přímo uvádí do tohoto okamžiku. To, co se tam vypráví, je jedinečné a přece to nepatří do dávné minulosti: Ježíš koná totéž novým způsobem i dnes a stále znovu. Ve křtu na nás Ježíš dovršil toto gesto dotyku a řekl nám: Effatha - otevři se!, aby nás učinil schopnými uslyšet Boha a tak nám daroval schopnost mluvit s Bohem. Ale na tomto úkonu, svátosti křtu, není nic magického. Křest otevírá cestu. Uvádí nás do společenství slyšících a hovořících - do společenství s Ježíšem samým, který jako jediný viděl Boha a tak o Něm mohl vyprávět (srov. Jan 1,18): Skrze víru nám chce dát účast na svém vidění Boha, na svém slyšení a na svém rozmlouvání s Otcem. Cesta pokřtěného se musí stát procesem růstu, v němž vrůstáme do života s Bohem a tak získáváme i jiný pohled na lidi a na stvoření.

Evangelium nás vybízí, abychom si opět uvědomili, že máme deficit ve schopnosti vnímání - nedostatek, který nejprve vůbec nepociťujeme, protože se podbízí všechno ostatní jako naléhavější a rozumnější; vždyť vše jde zdánlivě dál jako normálně, i když už nemáme uši a oči pro Boha a žijeme bez něj. Jde to však skutečně dál jen tak, když z našeho života, z našeho světa vymizí Bůh? Než budeme v této otázce pokračovat, chtěl bych vám vyprávět moje zkušenosti ze setkání s biskupy z celého světa. Katolická církev v Německu je skvělá svými sociálními aktivitami, svou ochotou pomáhat, kde je třeba. Stále znovu mi vyprávějí biskupové, když přijedou na návštěvu Ad limina, naposledy to byli někteří z Afriky, s velikou vděčností o velkorysosti německých katolíků a prosí mne, abych toto poděkování předal. I biskupové z baltských zemí, kteří u mne byli posledně, mě informovali, jak znamenitě jim němečtí katolíci pomáhali

při obnově jejich kostelů těžce poničených za mnoho desetiletí komunistické vlády. Jednou se však jeden africký biskup zmínil: "Když v Německu předložím sociální projekty, hned mám otevřené dveře. Ale když přijdu s projektem evangelizace, narážím spíše na zdrženlivost." Zřejmě u mnohých lidí převládá mínění, že sociální projekty se musejí podporovat s maximální prioritou; věci, které mají něco společného s Bohem nebo dokonce s katolickou vírou, jsou přece spíše jen dílčí a vůbec ne tak důležité. A přece je to právě zkušenost těchto biskupů, že evangelizace musí jít jako první; že je třeba Boha Ježíše Krista poznat, uvěřit mu, milovat jej, On musí obrátit srdce, aby pak i sociální věci mohly jít kupředu; aby nastalo smíření; aby se například boj proti Aids mohl zaměřit na opravdové příčiny do hloubky a aby péče o nemocné byla uskutečňována s potřebným zájmem a láskou. Sociální záležitosti a evangelium nelze od sebe oddělit. Pokud lidem přinášíme jenom znalosti, dovednosti, technický um a přístroje, dáváme moc málo. Pak se velmi rychle dostanou do popředí techniky násilí a schopnost ničit a zabíjet se stane nejdůležitější schopností, jak dosáhnout moci, která pak někdy jednou má přinést spravedlnost - a přece ji přinést nemůže: takto se pořád jen vzdalujeme od smíření, od společného úsilí o spravedlnost a lásku. Měřítka, podle nichž technika vstupuje do služby spravedlnosti a lásky, se ztrácejí; jenže tato měřítka jsou rozhodující: měřítka, která nejsou jen teorií, ale která osvěcují srdce a tím přivádějí rozum a činy na správnou cestu.

Národy Afriky a Asie sice obdivují naše technické výkony a naši vědu, ale současně se hrozí takového druhu rozumového uvažování, které Boha totálně vytlačuje ze zorného úhlu člověka a přitom to považuje za nejvyšší stupeň moudrosti, a které někdo chce vnutit jejich kulturám. Skutečné ohrožení své identity nespatřují v křesťanské víře, ale v pohrdání Bohem a v cynismu, který zesměšňování posvátného považuje za právo na svobodu projevu a na rozhodující etické měřítko povyšuje užitek ve prospěch budoucích úspěchů ve výzkumu.

Milí přátelé! Tento cynismus není žádným druhem tolerance ani kulturní otevřenosti, na kterou čeká mnoho národů a kterou si všichni přejeme. Tolerance, kterou nutně potřebujeme, v sobě nese úctu k Bohu - úctu k tomu, co je druhým lidem svaté. Tato úcta k posvátnému druhých lidí předpokládá, že se sami opět naučíme uctivosti k Bohu. Tato úcta může v západním světě zregenerovat jedině tehdy, vyroste-li znovu víra v Boha, bude-li Bůh pro nás a v nás opět přítomný. Tuto víru nikomu nevnucujeme: Tento druh proselytismu je v rozporu s křesťanstvím. Víru může člověk přijmout jen svobodně. Ale dovoláváme se svobody všech lidí, aby se otevřeli Bohu; aby Jej hledali; aby Mu popřáli sluchu. My, kteří jsme tady, prosíme Pána z celého srdce, aby nám znovu řekl Effatha; aby uzdravil naši nedoslýchavost pro Boha, pro jeho působení a jeho slovo, aby nám dal schopnost vidět a slyšet. Prosíme jej, aby nám pomohl opět najít slovo modlitby, k němuž nás zve v liturgii; jehož abecedu nám daroval v modlitbě Otče náš.

Svět potřebuje Boha. My potřebujeme Boha. Kterého? V prvním čtení říká prorok utlačovanému lidu: Bůh přichází s pomstou. Můžeme si domyslit, jak si to lidé představovali. Ale prorok sám pak říká, v čem tato pomsta spočívá: v uzdravující dobrotě Boží. Definitivní výklad prorokových slov najdeme u toho, jenž zemřel na kříži - u Ježíše, vtěleného Syna Božího. Jeho "pomstou" je kříž: na násilí odpovědět NE, "láska až do krajnosti". Tohoto Boha potřebujeme. Respekt k jiným náboženstvím a kulturám ani úctu k jejich víře nezraníme, když nahlas a jednoznačně vyznáme víru v Boha, který proti násilí staví své utrpení; který proti Zlu a jeho moci staví jako hranici a překážku své milosrdenství. Jeho prosíme, aby byl mezi námi a aby nám pomáhal být mu věrohodnými svědky. Amen.

Z němčiny přeložila Ing. A. Povolná.