O nebi

Co vlastně znamená ono vykříšení z mrtvých? Jaké bude ono tělo, co budeme mít?

Odpověď na otázku smyslu naší osobní existence je jednou z nejdůležitějších odpovědí, které nám dávají nebo berou chuť k životu a umožňují jeho kvalitní nebo způsobují jeho nekvalitní žití — podle odpovědi.

Omezenost poznání

Člověk sám nemůže přijít na to, co ho čeká po smrti a jaké to po smrti bude — pro nedostatek zkušenosti s tímto stavem, protože pozemský život je po fyzické smrti nevratný.

Bůh chce, abychom znali správnou odpověď na tuto otázku. Proto nám zjevuje, jaké má s námi, s každým z nás úmysly. Co pro nás chystá. K čemu nás zve. A dělá to slovem a skutkem.

Je zřejmé, že nevíme, co by nás čekalo, kdyby nás Bůh nechal pouze v lidské přirozenosti a nepozval nás k účasti na svém životě. S tím nemáme vůbec žádnou zkušenost a filosofie by se mohla pokusit domyslet přirozený cíl člověka. Bůh ale dal člověku už při stvoření cíl nadpřirozený — tím, že ho vybavil něčím, co je nad jeho přirozenost, co člověk nemusel mít, ale se svým životem to dostal — a to je nadpřirozená milost. Ale když už ji dostal, neměl ji ztratit, a ztráta této milosti není pro člověka návratem k přirozenosti, ale privací — nedostatkem toho, co má mít.

Z dějin lidstva víme, že člověk o tento nadpřirozený dar skutečně přišel, že bez něj není možné dosáhnout nadpřirozeného cíle, a že Bůh poslal svého Syna právě kvůli napravení této ztráty a možnosti dosáhnout cíle. Je ale třeba spolupráce s Bohem. Od toho pak je Boží zákon vepsaný do srdce člověka, nový zákon evangelia a Církev zastávající Kristův úřad.

V tuto chvíli je tedy otázkou, jak tento nadpřirozený cíl vypadá a jak se změní naše existence po smrti.

Nebeská důstojnost

Boží slovo nám o tomto nadpřirozeném cíli, který nazýváme nebem, věčným životem, nebeským královstvím, slávou, věčnou blažeností... mluví slovy: "Nyní vidíme jen jako v zrdcadle, nejasně, ale potom uvidíme tváří v tvář. Nyní poznávám věci jenom nedokonale, potom poznám dokonale, podobně, jak (Bůh) poznává mne" (1 Kor 13,12). "... A proto ho budeme vidět tak, jak je" (1 Jan 3,2). "On jim setře každou slzu z očí: nebude už smrt ani zármutek, nářek ani bolest už nebude, protože co dříve bylo, pominulo" (Zj 3,2). "Co oko nevidělo, co ucho neslyšelo, a nač člověk nikdy ani nepomyslil, co všechno Bůh připravil těm, kdo ho milují" (1 Kor 2,9). "Jsem přesvědčen, že utrpení tohoto času se nedají srovnat s budoucí slávou, která se zjeví na nás" (Řím 8,18).

Oslavené tělo

A Kristus sám nám na svém těle ukazuje, jak budeme vypadat, dojdeme-li cíle: Ukazuje nám své tělo jasné a zářivé, když rozmlouvá s Mojžíšem a Eliášem před třemi svými učedníky na hoře proměnění; ukazuje nám své tělo vzkříšené a nesmrtelné, nepodrobené jakémukoliv dalšímu utrpení; ukazuje nám své tělo nevázané na čas a prostor, když je s učedníky v Emauzích a hned se ukazuje v jeruzalémském večeřadle a když prochází zavřenými dveřmi. Takové tělo nazýváme "oslavené", nebeské, takové máme mít v nebi. Bude to naše vlastní tělo, ale vybavené dary slávy: jasem, pohyblivostí, jemností a nesmrtelností (claritas, agilitas, subtilitas, impassibilitas). Vidíme Krista po jeho zmrtvýchvstání, že se také zná ke svým učedníkům a zvlášť jim se věnuje, dokonce s nimi jí, přestože to jeho tělo nepotřebuje. Což nám ukazuje, že naše vztahy k druhým lidem smrtí, natož vstupem do nebe nekončí.

Nebe je tedy "místo", kde se požívá věčná blaženost. Není to místo totožné s pozemským rájem, kde člověk byl šťastný a mohl nezemřít, ale bez smrti být vzat k Bohu do nebe. Je to místo určené pro dobré anděly a lidi, kteří zemřeli v milosti posvěcující, a kteří už zadostučinili za své hříchy.

Nebe

**V nebi budeme především věčně šťastní. Šťastní z oproštěnosti od čehokoliv zlého jak na duši, tak na těle, šťastní z Boží slávy v duši a z oslaveného těla, a konečně šťastní z poznání Boha tak jak je **a z dokonalé lásky k němu.

Takový cíl už stojí za námahu! Proto nám Bůh zjevuje, že nic bolestného, co musíme vytrpět během pozemského putování, ať už tomu rozumíme nebo ne, je nesrovnatelné s odměnou, kterou nám nabízí, když mu zůstaneme věrní a budeme z lásky k němu konat to, co po nás žádá a co je tedy dobré, protože On, náš Bůh a náš Cíl je dobrý.

Nemusíme se bát, že bychom se do nebe nevešli, má připraveno mnoho příbytků a jeho nebe není ohraničené časem a prostorem. Nemusíme se bát, že budeme smutní, když On je šťastný, přestože vidí daleko víc skutečného zla než my.

A sv. Cyprián v jednom ze svých dopisů hezky říká: "To bude tvá sláva a tvé štěstí: být připuštěn k patření na Boha, mít čest podílet se na radostech spásy a věčného světla spolu s Kristem, tvým Pánem a Bohem ... těšit se v nebeském království spolu se spravedlivými a Božími přáteli z radosti dosažené nesmrtelnosti".