Spravedlnost a milosrdenství

Bůh je spravedlivý

Bůh je nejvýš spravedlivý. To je jedna ze základních pravd, které o Bohu víme. Spravedlnost je dobrá vlastnost, která dává každému, co mu patří: dobrému odměnu, zlému trest. Každé dobro odmění a každé zlo potrestá. Úplně každé, i když ne každé stejným způsobem. Člověk nemůže být dokonale spravedlivý — už kvůli tomu, že nezná každý dobrý a každý zlý skutek, i kvůli tomu, že nemá vždy v moci odměnit nebo potrestat. Vůči Bohu už vůbec nemůžeme být dokonale spravedliví, protože je nad naše možnosti dát mu, co mu patří.

Doba zkoušky, čas lítosti

**Bůh zde na zemi neodměňuje ani netrestá úplně, absolutně, definitivně — naštěstí pro nás, zvlášť co se trestu týče. Právě pro své milosrdenství neuplatňuje svou spravedlnost. Milosrdenství rádo odpouští těm, kdo o odpuštění stojí.** Dá se říct, že pro své milosrdenství je k nám Bůh zatím nespravedlivý, zvlášť kvůli zlu. Netrestá totiž hned a úplně, jak bychom si podle práva zasloužili, ale vyčkává, aby nám dopřál čas k lítosti. Ale tento čas není nekonečný. Je termínovaný naší smrtí. Doba života je dobou zkoušky, dobou rozhodování se pro nebo proti Bohu. Smrtí tento čas končí. Už nebude možnost změnit své rozhodnutí. Pak už není čas k lítosti a přichází Boží spravedlnost s celou svou dokonalostí.

Vydávání Monitoru je financováno výhradně z dobrovolných darů Vás, čtenářů. Budeme vděční, pokud se rozhodnete Monitor podpořit darem, abychom mohli v této službě pokračovat.

poslat dar

300 Kč 500 Kč 1 000 Kč

DAROVAT 500 Kč

Tištěný publicistický čtrnáctideník Monitor bude ve vaší poštovní schránce každý druhý pátek. Zasílání je bezplatné a je hrazené výhradně z darů čtenářů.

OBJEDNAT MONITOR

Časná odměna a trest

Bůh přesto svou spravedlnost vůči nám částečně uplatňuje už zde na zemi.Tady na světě Bůh dobro odměňuje např. vnitřním pokojem a někdy i časným blahem, a zlo trestá například výčitkami svědomí a někdy i různými časnými tresty.

Bůh pro svou vševědoucnost nemusí hned odměnit každé dobro spravedlivých. Ty, o kterých ví, že přijdou do nebe, může Bůh různě zkoušet, protože ví, že o svou odměnu v nebi nepřijdou. Mohou si tak alespoň rozmnožit zásluhy pro nebe a Bůh jim všechny jejich námahy zkoušek bohatě nahradí. A nemusí ani hned trestat každé zlo, vždyť jeho soudu nikdo neujde. A navíc i lidé zlí udělají občas něco dobrého a je třeba, aby za toto dobro dostali odměnu nebo jim byl zmírněn trest.

Přirozená dobrota — odměna v čase

Jsou ale lidé, kteří jednají vesměs dobře, totiž přirozeně dobře, jen odmítají Boha. Takoví si pro své přirozené dobré jednání buď zaslouží milost obrácení, nebo jim Bůh odmění veškeré jejich dobré jednání už zde na zemi pozemskými dobry, jestliže nebudou moci přijmout odměnu na věčnosti.

Těm tedy, o nichž Bůh ví, že na věčnosti už žádnou odměnu nemohou přijmout, protože se s konečnou platností rozhodli proti Bohu a budou věčně trestáni, těm veškeré dobré jednání odměňuje už v čase. Proto se podle toho, jak se komu tady na světě daří, nedá usoudit, zda jde ke spáse nebo k záhubě. O tom rozhodují naše skutky, naše vůle, naše poctivost v hledání dobra, pravdy, krásy... v hledání Boha.

Dostatečná milost

Bůh nikomu neodmítá pomoc a každý člověk od něj dostává milosti, které mu stačí k tomu, aby mohl dojít do nebe. To ale neznamená, že by musel dávat každému mimořádné dary a milosti, a zvlášť ne těm, kteří je soustavně odmítají a odhazují. Jestliže člověk Boží milost odmítá, může se snadno stát, že se mu jí bude jednou nedostávat. Že mu Bůh neudělí v okamžiku smrti mimořádnou milost obrácení. Nebude to nespravedlivé, protože dostatek milostí dostal. Bylo mu nabídnuto dost milostí na to, aby s vlastním přičiněním a spoluprací mohl dojít do nebe, a milosti mu byly nabízeny tak, že je mohl přijmout.

Jestliže Bůh nebude mít nějaký mimořádný důvod dát navíc člověku mimořádnou milost, nebude rozhodně jednat nespravedlivě, když ji neudělí. Proto se říká: Jak kdo žil, tak také zemře... Spravedlivý ve své spravedlnosti, hříšník ve své zlobě.

Nutnost spolupráce s milostí

Bůh by nás mohl spasit i bez nás, ale neudělal to a proto nemůžeme počítat, že v našem případě udělá výjimku. Bůh nám spásu zasloužil, ale nedá nám ji bez našeho přičinění. Jestliže ji odmítáme — a člověk to docela snadno dokáže — Bůh nás nebude nutit a nepřinutí, přestože by mohl. A není tím nespravedlivý. Boží milosrdenství jen zaplatilo cenu za náš hřích a prodlužuje čas k lítosti, ale nesupluje naše obrácení, ani nenutí Boha jednat mimořádnými cestami.

Konečné rozhodnutí

V nebi se už nikdy nerozhodneme proti Bohu ani v pekle pro Boha, protože naše vůle bude ve svém rozhodnutí naprosto pevná pro jasnost našeho poznání. To je i důvod, proč se ďábel nikdy neobrátí. Spoléhat se tedy na to, že mi Bůh dá v umírání takovou milost, že se zaručeně musím rozhodnout jedině pro něj, je stejně pošetilé jako spoléhat se na to, že bude slunečně, když si vezmu sluneční brýle. Na toto rozhodnutí pro Boha má člověk celý život, ale pouze celý život — a to stačí.

Boží pravidla

Bůh nás mohl stvořit přímo v nebi, ale neudělal to a my Boží pravidla nezměníme. Ani náš domnělý soucit a jemnocit je nezmění. Nemůžeme se domnívat, že bychom byli lepší než Bůh. Přestože Bůh chce naši spásu a nechce naši záhubu, nepoužije proti naší svobodě svoji všemohoucnost. Ani kvůli něčemu tak strašnému jako je peklo ne. Vždyť ani tam není nikdo, kdo tam nechtěl být. A to, že můžeme Boha milovat — naprosto svobodně a dobrovolně — dostatečně vyváží i to, že jsou andělé a lidé, kteří ho dobrovolně a navždycky odmítají.