Sionismus a křesťanství

**Církev přímo k sionismu neříká nic, podobně jako se konkrétně nevyjadřuje k mnoha jiným společenským fenoménům a hnutím. Moudře si uchovává odstup** a víceméně jen definuje jasná pravidla, nepřijatelné pak je to, co je s nimi v rozporu. Porovnávat s nimi sionismus je poněkud obtížné, protože se nejedná o nějakou koherentní a jasně definovanou ideologii. Je ale zcela jasné, že je zcela neslučitelné s katolickou vírou a mravy jak terorismus (cf KKC 2297), kterého mnozí sionisté používali při prosazování svých cílů (a mezi jeho oběťmi byli i křesťané), tak jakési "zbožšťování" státu (cf KKC 2112), ke kterému toto hnutí jevilo tendence a pochopitelně i ateismus (cf KKC 2123-2126), který vyznávali mnozí ze zakladatelů sionismu.

Vydávání Monitoru je financováno výhradně z dobrovolných darů Vás, čtenářů. Budeme vděční, pokud se rozhodnete Monitor podpořit darem, abychom mohli v této službě pokračovat.

poslat dar

300 Kč 500 Kč 1 000 Kč

DAROVAT 500 Kč

Tištěný publicistický čtrnáctideník Monitor bude ve vaší poštovní schránce každý druhý pátek. Zasílání je bezplatné a je hrazené výhradně z darů čtenářů.

OBJEDNAT MONITOR

Je dost těžké představit si, jak by katolík mohl být sionistou. Sionismus nikdy nebylo jednolité hnutí a jeho historická podoba dosažením ustanovením státu Izrael v roce 1948 vlastně ztratila opodstatnění. Pokud by šlo o prostou sympatii ke státu Izrael, podporování jeho práva na existenci, tak jde jistě o věc mravně nezávadnou, je však otázkou, zda ji lze nazvat sionismem. Poněvadž se však sionismus vždy profiloval sekulárně a jeho základem tudíž nebylo náboženství (sionismus byl odmítnut většinou ortodoxních židů a roztržka mezi Židy sekularizovanými a Židy, kteří jsou i židé, trvá vlastně až dodnes), praktikující katolík jej čistě teoreticky může přijmout v jisté podobě za vlastní (v tom smyslu, že pro sionismus není náboženské vyznání rozhodující, tudíž není vázán čistě na židovskou víru). Nejsnáze si to lze představit tak, že by šlo o Žida (národnost) žijícího v Izraeli, který by konvertoval ke katolictví a i po své konverzi by pokračoval ve své občanské angažovanosti v prospěch vlastního státu, což je jistě nejen legitimní, ale i žádoucí činnost. Nikdy však nesmí být vlastní stát či národ nadřazen víře, tím méně se víra smí stát jakýmsi "beranidlem" pro prosazování politických cílů (je vhodné vzpomenout, že papežové disciplinárně zasáhli proti vícerým praktickým projevům excesivního nacionalismu ať už jakékoliv národnosti). Někteří Židé počítají k sionistům prostě i křesťany provozující filantropii ve prospěch Židů a státu Izraele (k takovémuto statutu je ovšem třeba být nadán buď penězi, nebo politickým vlivem, případně obojím).

Vztah k izraelskému národu je pro věřícího katolíka jistým způsobem nutně odlišný od ostatních národů. Je zřejmé, že tento národ je objektem zvláštního požehnání, tento národ obdařil Bůh svou smlouvou a v tomto národě a jako jeho člen se narodil i náš Spasitel a Pán Ježíš Kristus, z něj pocházeli Panna Maria i všichni apoštolé. Vztah Církve k židovskému náboženství má výjimečnou pozici oproti ostatním náboženstvím, jak výslovně praví KKC v článku 839. Zde také připomíná slova svatého apoštola Pavla (Řím 11,29) o neodvolatelnosti Božích příslibů. Ty byly jistě dány především ve vztahu k náboženské příslušnosti a pravé víry v Boha Izraele (jak osvětlují četné texty Nového zákona, mj. Mt 3,9; Jn 8,33nn; Gal 3,7nn a další), toto zaslíbení se však realizovalo v rámci zcela konkrétního národa v etnickém a kulturním slova smyslu. Je zde jistá potíž v posunu mezi Novým a Starým zákonem, protože Nový jaksi situuje do duchovní roviny dobra přislíbená tím Starým, takže nelze argumentovat četnými místy Starého zákona (který je pro nás stejně posvátný a stejně inspirovaný jako pro židy), která přisuzují konkrétní území izraelskému národu, jako by byl součástí naší víry zjevené od Boha fakt, že některá místa Blízkého východu patří nutně dnešním příslušníkům židovského národa (v etnickém slova smyslu). Je nutné přinejmenším korigovat někdy rozšířené pojetí agresivních Židů, kteří násilně obsadili území patřící mírumilovným muslimům. Vždyť ti sami je předtím vojensky dobyli na úkor křesťanské Byzantské říše. V současné nesmírně složité politické situaci na Blízkém východě nám nikterak nepomůže podrobné historické zkoumání a zjišťování otázek typu "kdo je za co zodpovědný" (což ovšem neznamená, že by takové úsilí nebylo žádoucí, právě naopak), ale spíše pragmatické řešení, které bude nejméně bolestivé. Celkově panuje shoda, že by mělo spočívat v existenci dvou oddělených států izraelského a palestinského a dá se říci, že praktikující katolík by neměl popírat právo na existenci ani jednoho z nich, ať už jsou jeho osobní preferenc

e jakékoliv (církevní autority se vícekrát velmi naléhavě vyjádřily ve prospěch mírového řešení, které je jiným způsobem zřejmě nedosažitelné).

Osud našich křesťanských bratří je často na okraji problému konfliktu mezi židy a muslimy a často je jako hrací kartu používají obě strany. Protože snad však je někdy problém nahlížen zkresleným prizmatem "ubohých muslimů a křesťanů" nelítostně pronásledovaných po zuby ozbrojenými Izraelci, je potřeba upozornit na to, že takovéto vidění není spravedlivé a zatímco izraelská strana používá ke své obraně legitimní prostředky, které jsou v souladu s katolickou morálkou (rozhodně co se týče obecné roviny, konkrétní případy samozřejmě vyžadují přesné konkrétní posouzení), sebevražedné teroristické útoky v ní souladu pochopitelně nejsou.

V současné době je klasický sionismus mrtev, pokud jde o násilné akce (tím jsou míněny násilné akce vůči izraelské státní správě, která jim nepřipadá dost "radikální" — vzpomeňme například na atentát na premiéra Rabina), k těm přistupují především náboženští radikálové (na rozdíl od minulosti viz výše), kteří se sionismem nemají nic společného a stát Izrael má dostatek běžných mocenských prostředků k obhajování své nezávislosti a bezpečnosti. Není v rozporu s vírou mu projevovat sympatie či účast, stejně jako není v rozporu s vírou je prokazovat jakékoliv jiné zemi (řeč je o zemi, nikoliv politickém režimu), posouzení jeho jednotlivých činů (které nejsou vždy bezproblémové, stejně jako činy jiných států) záleží vždy na konkrétní situaci a to jsou mantinely, v nichž se musí na politické rovině držet potencionální "křesťanští sionisté".