Boží milosti

Nezasloužený dar disponovaným

**Boží milost je předně dar od Boha, který se nedá zasloužit a který Bůh dává neviditeně naší duši. Dá se říct, že Boží milost je forma, kterou se Bůh sdílí člověku a kterou s ním komunikuje**. To, že se nedá zasloužit, je pravda jen z jistého ohledu. Skutečně nemůžeme udělat nic, zač by nám byl Bůh čímkoliv povinovaný. Přesto nám Bůh rád dává své dary, ale velmi často v závislosti na naší dispozici. Jak jsme mu otevření — v praxi to znamená, jak jsme ochotní jednat dobře.

Vydávání Monitoru je financováno výhradně z dobrovolných darů Vás, čtenářů. Budeme vděční, pokud se rozhodnete Monitor podpořit darem, abychom mohli v této službě pokračovat.

poslat dar

300 Kč 500 Kč 1 000 Kč

DAROVAT 500 Kč

Tištěný publicistický čtrnáctideník Monitor bude ve vaší poštovní schránce každý druhý pátek. Zasílání je bezplatné a je hrazené výhradně z darů čtenářů.

OBJEDNAT MONITOR

Boží milost je třeba rozlišit na dvě kategorie, které se velmi liší. Jedna z nich je milost pomáhající. Také se používá termín aktuální, aby se vystihlo, že nám ji Bůh dává ke každému jednotlivému dobrému úkonu vůle. Vlastně pouze na základě této neustálé Boží pomoci jsme schopni jednat dobře. Nemusíme si toho všimnout, ale Bůh nám pomáhá. Pomáhá každému, kdo jedná dobře a nezáleží na tom, jestli je to hříšník, nebo člověk dobrý. Každým využitím této milosti pomáhající se člověk disponuje k přijetí další a větší milosti k ještě dokonalejšímu jednání. A takto může člověk postupně získat dispozici i k přijetí jiného druhu milosti, která vstupuje do duše a pozvedá její přirozenost. Každým odmítnutím se naopak zneschopňuje přijímat Boží pomoc, ale nikdy o ni zcela nepřijde, protože Bůh ji nabízí pořád.

Milost posvěcující

Druhá z milostí je milost posvěcující, které se říká také habituální, což znamená, že nám ji Bůh dává s úmyslem, aby nám zůstala napořád — podobně jako řeholníkovi hábit (řeholní roucho). Neznamená to, že se nedá ztratit, ale její povaha — oproti milosti pomáhající je trvalá. Tato milost byla dána Adamovi a Evě při stvoření a měla se přenášet na všechny potomky. Ztratit se dá těžkým hříchem a takto o ni Adam i všichni jeho potomci přišli (proto se nerodíme v milosti, jak jsme původně měli, ale v "dědičném" hříchu). Tato milost působila, že člověk byl Bohu podobný nejen přirozeně — nesmrtelnou duší s rozumem a svobodným rozhodováním, ale i nadpřirozeně — podílem na Boží přirozenosti, kterým je právě tato milost posvěcující. Proto se jí tak říká: posvěcující, že člověka posvěcuje, dělá ho svatým, dokonalým v dobru, podobným jedinému svatému Bohu. Tuto milost Bůh dával v dějinách spásy různým způsobem a na stránkách Písma svatého se setkáme s termínem "ospravedlnění", který popisuje právě tuto milost. Tak se říká o Abrahámovi, že uvěřil, a bylo mu to uznáno za spravedlnost. Proto mnohé starozákonní patriarchy a proroky vzýváme jako svaté, přestože žili před Kristem. Měli milost posvěcující, ale nemohli zatím vejít do nebe, které Adamův hřích člověku zavřel. Proto mohl Kristus po své smrti sestoupit do podsvětí a odvést spravedlivé Starého zákona do nebe.

Tato milost je vzácná tím, že o ní můžeme mluvit jako o Božím přebývání v nás, jako o Boží lásce, jako o Duchu svatém, který je dárcem milostí.

Rozvíjení milosti posvěcující

Milost posvěcující v nás má po celý život růst konáním dobra a především přijímáním svátostí. Každá svatá zpověď, každé svaté přijímání v nás tuto milost rozmnožuje. Obrazně řečeno zvětšuje v naší duši prostor, který obývá Bůh, až se pak dá říct spolu se sv. Pavlem: "Už nežiji já, ale žije ve mně Kristus." Tato milost je tak trvalá, že zůstává i na věčnosti, ale tam se změní ve světlo slávy ve kterém uvidíme Boha. Ona nás už zde na zemi "zbožšťuje" a na věčnosti nás připodobní Bohu tak, že ho budeme moci vidět tváří v tvář tak jak je.

Kristus ustanovil velmi jednoduchý způsob, jak milost posvěcující získat: svátostí křtu. Netrvá to, nebolí to, je to snadné provést, za velmi málo lidské námahy se získává tak mnoho! A protože se dá ztratit, vymyslel a ustanovil Kristus podobně jednoduchý způsob, jak ji znovu získat: svátost smíření.

Vzácnost a potřebnost milosti

Člověk je velmi pošetilý, pokud to ví a nedbá na to, protože přichází o velmi mnoho a stačilo by tak velmi málo. Když pokřtěný člověk o tuto milost přijde, není schopen jednat tak, aby si to zasloužilo odměnit nebem. Takto jednat je možné jedině ve stavu Božích dětí — s milostí posvěcující. Jinak je každý den časem ztraceným pro věčnost. Člověk je sice dál schopen jednat dobře — milost pomáhající mu nechybí, ale ne nadpřirozeně, božsky — protože nemá v duši milost, která to působí.

Nepohrdejme těmito dary, protože i když se zdají být obyčejné, jsou velmi vzácné a nebýt svobodného Božího rozhodnutí, s něčím takovým jako je milost posvěcující, přijetí za Boží syny, nebe, vidění Boha... bychom nemohli ani trochu počítat.